sukulenty

Pleiospilos nelii pěstujeme už dlouhá léta, a o vlastní zkušenosti s touto nádherně kvetoucí rostlinou z jihu Afriky jsme se s vámi podělili na našich stránkách již dříve v rubrice „Pěstitelská praxe“ (9.8. 2008). Díky množství rostlin Pleiospilos nelii, produkovaných v posledních letech velkopěstírnami v západní Evropě, se stal tento druh naprosto běžným i za českými okny. Je to kytka zajímavá už na první pohled, zvláštní svými životními projevy, a nádherná jakmile se rozhodne kvést. A právě květy jsou tím, co mne i po letech pěstování na P. nelii stále fascinuje. Řeč není jen o neuvěřitelně pestré škále odstínů jejich zbarvení, ale také době, kdy se ve štěrbině mezi nejmladším párem listů rozhodnou vyrůst.
V literatuře bývá uváděno, že Pleiospilos nelii kvete nejčastěji zjara. Záleží samozřejmě jakým způsobem jsou rostliny pěstovány, a především pak na klimatických podmínkách, panujících v místě jejich pobytu. V jiné době pokvetou rostliny doma na jihu Afriky, v jiné zase ty pěstované třeba v Kalifornii, nebo u nás v srdci Evropy. U nás na Vysočině až doposud  obvykle kvetly na konci jara, ale nejvíce až v létě! V posledních letech, kdy naše sukulenty pravidelněji fotografujeme, data v počítači pokaždé hovoří o přelomu července a srpna! Ani loňské léto to nevypadalo na výraznější změnu, když jsme první květ fotili teprve 27. července, a ostatní rostliny ve společné nádobě s tou kvetoucí jakoby kvůli předchozím vedrům vyhlásily stávku.
O to větší překvapení mne čekalo o vánočních svátcích, kdy jsem poprvé v růstových středech našich pleiospilosů spatřil tlačící se poupata! S úžasem jsem zjistil, že poupě je dokonce i na zmiňované rostlině, kvetoucí již jednou na konci loňského července! Když se po novém roce venku konečně trochu oteplilo, rozhodl jsem se dát kytkám ve skleníku zase po dlouhé době trochu vody. Díky dosavadnímu průběhu zimy jsem ve skleníku zatím příliš času netrávil, takže jsem si při bližším pohledu na jednotlivé rostliny při jejich zalévání uvědomil, že co jsem v případě P. nelii až dosud považoval za zpoždění, mohu také klidně brát spíše jako časový náskok!
Spousta našich sukulentů je totiž letos v nakvétání oproti předchozím rokům ve značném předstihu, což mne přinutilo přemýšlet, co je vlastně letos jinak v ostatních letech?
Vzhledem k tomu, že o rostliny se staráme každý rok stejně, napadl mne především dosavadní průběh letošní zimy. On snad ani není nijak zvláštní, jako spíše výrazně odlišný od těch minulých. Zatímco spoustu předchozích let nás až do příchodu nového roku zima jen tak škádlívala, a na zimu opravdovou si pouze hrála, letos začala natvrdo už na konci listopadu, a od té chvíle trvala nepřetržitě až do výrazného lednového oteplení. Loňské prosincové počasí se tedy ze všeho nejvíce podobalo počasí lednovému v jiných letech, nebo možná ještě více únorovému, kdy je u nás obvykle vše zapadané sněhem a mrzne jen praští.
Mám dojem, že simulace počasí předjarního se letos v prosinci přírodě natolik povedla, že mnohé rostliny se podle ní skutečně řídily a začaly se na kvetení připravovat o měsíc či dva dříve než jiné roky! Kdyby se v případě Pleiospilos nelii jednalo o jedinou rostlinu, nebudu se nad tím vůbec pozastavovat, a považovat to za něco mimořádně zajímavého, jenomže zblblé jsou naprosto všechny!
Přihodila se ale ještě jedna věc, kterou už počasím asi vysvětlím těžko. Ve společné míse nasadily poupata sice všechny rostliny takřka současně, ale jedna se s tím vyrovnala velice svérázným způsobem. Nejmladšímu páru jejích listů se nechtělo nějak zvlášť otevírat a udělat tak místečko pro vcelku objemné poupě, a tak si k tomu účelu rostlina z boku vytvořila pár listů úplně nový, a rovnou i s poupětem! Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal, když samozřejmě pominu nějakou popálenou nebo jinak poškozenou rostlinu, která beztak jinou volbu nemá. Tato se ale do poslední chvíle vyvíjela zcela normálně. Vysvětlení pro její počínání bych asi hledal marně, a spokojím se tedy s konstatováním, že se tak prostě stalo z její vlastní vůle a měla k tomu zřejmě své důvody. Ani my, lidé, se přece naštěstí nechováme ve stejné situaci všichni úplně stejně.
Můžeme si stokrát myslet, že své rostliny dokonale známe, a už nás snad ani nemohou ničím překvapit, ale pak je najednou všechno jinak, jak zpívají Kabáti v jedné moc povedené písničce.
Úvodní snímek trojice rostlin byl pořízen 27.7. loňského roku. Na druhé fotografii jsou stejné rostliny v polovině letošního ledna. Přední rostlina se chystá znovu kvést, tentokrát společně s ostatními! Na snímku č.3 je její poupě zblízka i se zbytky starého květu vpravo od něj. Následuje detail rostliny vpravo s nezvyklým bočním párem listů a poupětem v jejich štěrbině. A na závěr úplně první, a zároveň největší poupě letošní zimy, kterým se pochlubil doyen mezi našimi rostlinami Pleiospilos nelii, kterému už je i květináč o průměru 8,5cm dost těsný!