sukulenty.estranky.cz

Himálajská voskovka Hoya linearis je rostlina nádherná, mimořádně zajímavá a v každém případě velmi nevšední. Dokonce natolik, že se většina lidí zdráhá uvěřit v její příslušnost k voskovkám. Krásně kvete a blbě se fotí. O jejím pěstování jsme už něco málo psali v jiné rubrice (Pěstitelská praxe/14.3. 2008) hned v počátcích existence tohoto webu. Tehdy jsme ji měli jen krátce a byli z ní velmi nadšeni, protože se do naší sbírky vrátila po dlouhých letech. Tenkrát v květinářství pořízenou rostlinu máme vlastně dodnes, jen pravidelně přesazovanou (jednou za dva roky) a čas od času zmlazovanou za účelem udržení v přijatelné velikosti. A samozřejmě také kvůli namnožení nějakého potomstva, díky němuž budeme mít větší pocit jistoty, že u nás rostlina zůstane zastoupena i do budoucna.

Dá se říci, že za ta léta se u nás voskovka dokonale zabydlela. Nejen že dobře roste a zdravě vypadá, ale také občas kvete. Ne pravidelně, ale na to už jsme si u některých druhů voskovek zvykli. Hoya linearis se u nás snažila nakvétat každoročně, někdy se o to pokoušela dokonce i vícekrát během jediné sezóny. Často se ale stávalo, že květenství v různé fázi svého vývoje zaschla a opadala. Proto pro nás každé její kvetení zůstává svátkem a důvodem k radosti.

Během let jsme se snažili nalézt pro ni ideální stanoviště a vytvořit jí tím optimální podmínky ke spokojenému životu. Výsledkem našich snah jsou dvě místa, na nichž zavěšena prožívá různá období. Obvykle někdy na konci května se stěhuje ze zimní zahrady ven pod pergolu. Má tam odpolední slunce, roztříštěné korunami stromů, a částečně je chráněna proti dešti a trvalejšímu přemokření substrátu v závěsném květináči. V tomto období ale dostává vodu často, takže její kořeny málokdy pocítí déle trvající sucho. Pokud je za deštivých dnů jen trochu větrno, chloupky porostlý povrch listů je obalen kapičkami vody. Totéž bývá když padnou ranní mlhy a rosa. Vzhledem k svému původu není tato voskovka příliš choulostivá na ranní poklesy teplot, k nimž dochází v jejím případě nejvíce na podzim. Jakmile však hrozí trvalejší chladno, stěhuje se zpátky do zimní zahrady (prosklené verandy), kde se teploty během zimy pohybují v nejčastěji v rozmezí 15-18°C a tepleji zde bývá jen za výjimečně slunečných dnů. Tady zaléváme jednou týdně docela vydatně. V rámci zálivky celou rostlinu i pokropíme na listy. Výsledkem jsou již vcelku pravidelné květy, objevující se zpravidla s příchodem dušičkového období. Dříve bývala spoustu let na západním okně bytu, sice hodně vzdáleném od topení, ale přesto teplejším místě. Také zde nebylo možno tak vydatně kropit její listy, což dohromady mohlo být příčinou zmíněného zasychání budoucích květenství hned v zárodku. Možná k tomu ale docházelo i proto, že se rostlina občas rozhodla kvést během horkého léta.

Pěstujeme několik druhů sukulentů s nočními květy. Především jsou to zástupci droboti z čeledi Aizoaceae (dříve kosmatcovitých). Zatímco květy většiny druhů z této čeledi se otevírají brzy odpoledne, jiné jsou soumračné (např. rodu Faucaria) a jen málo z nich se naplno otevře teprve v noci (např. rod Neohenricia). Část z nich navíc výrazně voní. Ačkoliv jsou to často květy nepatrných velikostí, jejich vůně je v noci ve skleníku cítit i několik metrů od kvetoucích rostlin. Má to svoji logiku. Tyto rostliny svými nočními květy vybízejí k opylení úplně jinou skupinu hmyzu, než jaké své květy nabízejí rostliny přes den či za soumraku. Protože za letních nocí není o hmyz nouze, svojí nabídkou nektaru výrazně zvyšují šanci na opylení a následnou záchranu svého rostlinného druhu v té velké přírodní konkurenci. Nad ránem se jejich květy zase zavírají a dávají opět šanci většině! 

Hoya linearis je v tomto ohledu jiná a originální. Její květy jsou sice zájemcům otevřeny 24 hodin denně, ale voní teprve když nastane večer a noc. V šest hodin už bývá v listopadu dávno tma, přesto jejich vůni v zimní zahradě necítím. Pokud ji chci nasát, musím přičichnout ke květenství hodně zblízka. Ale o hodinu a půl později už je celá veranda provoněná. V literatuře bývá uváděno, že ta vůně je citronová. Něco na tom je, ale čistý citron není tak osvěžující a příjemný jako to, co cítím jakmile na zimní stanoviště naší himálajské voskovky vstoupím. Nutno dodat, že ta vůně je velice příjemná, výrazná a přitom decentní. Jako dokonale vyvážený parfém. Je to protiklad těžkých vůní většiny voskovek, které u nás kdy kvetly. Z rána po osvěžující vůni v zimní zahradě nezůstane ani památky. Botanici tvrdí, že voskovky se přizpůsobily biologickému rytmu nočních opylovačů a proto právě v noci produkují nektar. Asi na tom něco bude. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na nedávno v našem skleníku otevřený květ Stapelia gigantea (Pěstitelská praxe/2.11. 2020), který podobně jako u většiny jejího příbuzenstva naopak zapáchá, a to pouze za slunečných dnů. Pokud je pod mrakem, smrad bývá o poznání snesitelnější, a jakmile slunce zapadne, zmizí beze stopy stejně jako podmanivá vůně Hoya linearis nad ránem. 

Vtipálkové o opylovačích zapáchajících květů „Asclepiads“ s oblibou říkávají, že i mouchy se musí někdy vyspat, ale v kontextu s noční tvorbou nektaru u voskovek to nakonec nezní až tak nelogicky. To jen příroda má všechno dokonale promyšleno a zařízeno. Zní to už sice jako omletá fráze, ale je to tak. Jen v tomto případě jaksi nepočítala s možností, že ta nádherná voskovka vykvete tisíce kilometrů od svého domova v srdci Evropy, kde v polovině listopadu panuje sychravé nevlídno a skoro žádný hmyz není ani přes den, natož pak v noci.  

Jak bylo zmíněno hned v úvodu, kvetoucí Hoya linearis se vzhledem ke své délce mizerně fotí. Když jsme chtěli aspoň trochu postihnout tu voňavou krásu, museli jsem ji přenést do nového skleníku vzadu na zahradě a tam zavěsit na jeho vysokou konstrukci. Jenže tu podmanivou vůni nakonec stejně žádná fotka nepostihne! Na té první je celá rostlina, zavěšená v novém skleníku. Následuje snímek pořízený odspodu, na němž už je patrná jemná krása voňavých květů. Zbylé dvě fotografie patří pohledům na ně zblízka. Všechny byly pořízeny v první polovině listopadu letošního roku.