sukulenty.estranky.cz

O pěstování africké miniatury Glottiphyllum oligocarpum jsme už v minulosti na našem webu psali (Pěstitelská praxe/11.1. 2014). V závěru toho krátkého článku jsme také informovali, že druhové pojmenování „oligocarpum“ znamená „maloplodý“, nebo také „s malými plody“, a že si na ně ještě asi budeme muset nějaký čas počkat. Na podzim roku 2013 u nás totiž rostliny tohoto druhu kvetly úplně poprvé. Od té doby ale už pravidelně každý podzim a ten letošní byl zvláštní tím, že jsme se konečně prvního plodu opravdu dočkali. Patrně se jedná o výsledek loňského kvetení. Rozhodně se však nedá říci, že by byl nějak zvlášť malý. V porovnání s drobnou (i když několik let starou) rostlinou mi naopak připadá docela velký. Rozhodně ho nelze přehlédnout, jak by se podle pojmenování rostliny mohlo zdát.

Plody jihoafrických rostlin čeledi Aizoaceae jsou vůbec zajímavé, o čemž vím už docela dávno díky skvělé knize Honzy Glosera „Kvetoucí kameny“, jejíž recenzi na našem webu také naleznete. V té knize se mimo jiné píše, že „plody kosmatcovitých patří k nejzajímavějším výtvorům v rostlinné říši“. Právě těchto plodů botanici v minulosti využili k třídění druhů z čeledi Aizoaceae do vývojově blízkých skupin, což se ukázalo mnohem spolehlivějším vodítkem než do té doby užívané porovnávání vegetativních části rostlin.

„Pozorovat otevřenou tobolku kosmatců je vzrušující zážitek, který by si neměl nechat ujít žádný milovník těchto rostlin“, píše také ve své knize pan profesor Gloser. Zmíněné tobolky jsou hydrochastické, což znamená že se otevírají pouze při navlhčení. Dešťové kapky v přírodě tobolky nejprve pomohou otevřít, a další pak svojí kinetickou energií semena katapultují do okolí rostlin. Fungují tedy jako miniaturní bomba, zasáhnuvší přesně svůj cíl. Jakmile plody oschnou, znovu se zavírají. 

Tobolky různých druhů kosmatcovitých sukulentů mají také odlišnou stavbu. Zatímco konstrukce plodů některých z nich (např. rodu Delosperma) jsou jednoduché a semena odhalí okamžitě jakmile se za pomoci deště otevřou, jiné jsou mnohem složitější. V dnešní době by se docela dobře daly nazvat tobolkami „chytrými“. Proč ne, když mohou existovat chytré mobily, automatické pračky nebo dokonce sekačky na trávu a kdoví co ještě.  U „chytrých“ tobolek bývají totiž semena přikryta ještě jakýmisi víčky, zabraňujícími aby se po okolí rostlin rozptýlila všechna najednou nebo během krátké chvilky. Díky zmíněném zařízení jsou vyplavována postupně v několika etapách, a víčka navíc umožňují jejich vymrštění do mnohem větších vzdáleností. Zatímco semena z jednoduchých tobolek se za normálních okolností zpravidla nedostanou dále než 30 cm od rostlin, ty z konstrukčně složitějších plodů se mohou ocitnout až o celý metr dál. Zatímco vyprázdnění jednoduchých tobolek je při vydatném dešti otázkou několika minut, zásoby semen v těch důmyslněji konstruovaných mohou vydržet klidně i několik let. Samozřejmě že jimi disponující druhy kosmatcovitých rostlin pak mají mnohem větší šanci v boji o přežití v drsných podmínkách afrického jihu. Poslední zásoby semen ve vícepouzdrých tobolkách v nich mohou vydržet až do chvíle, kdy se  nakonec povětrnostními vlivy již notně narušený zbytek tobolky samovolně oddělí od rostliny a větrem může být zanesen třeba i celé kilometry daleko.

Naše skupinka Glottiphyllum oligocarpum se od uveřejnění zmíněného pěstitelského článku zdvojnásobila a čítá nyní šest dospělých rostlin. Všechny také každý podzim pravidelně kvetou. Z literatury jsem se dozvěděl, že jako jeden z mála zástupců rodu Glottiphyllum roste tento druh v přírodě na hodně slunečných stanovištích, zatímco většina ostatních na místech přistíněných travinami i vyššími rostlinami. Proto se také Glottiphyllum oligocarpum liší od ostatních především šedivým zbarvením listů, jejichž povrch pokrývá silný voskový povlak, zatímco většina ostatních má listy sytě zelené. Naše rostliny jsou také vystaveny plné sluneční palbě a celoročně umístěny ve skleníku na stejném stanovišti. V létě je pouze kropíme. Vypadají všelijak, jejich listy bývají tou dobou měkké a nové nenarůstají. Jakmile bychom jim dopřáli větši dávky vody, růst by patrně začaly, protože na vláhu i v přírodě reagují velmi spontánně. 

Při nedostatku světla během naší zimy by přemíra vody způsobila deformovaný nezdravý růst, v létě by zase rychlé naplnění pletiv vodou mohlo způsobit popraskání listů, jejichž povrch je tou dobou oslabený. Hlavní vegetační období tedy u nás prožívají zjara a potom zase až od konce léta do pozdního podzimu. I v těchto obdobích ale býváme s vodou opatrní a raději ji rostlinám dáváme častěji v menších dávkách.

Z šestice našich rostlin letos čtyři kvetly během podzimu a všechny právě nyní v předvánočním čase začínají vytvářet nové plody, zatímco pátá se kvést teprve chystá. Nekvetla pouze rostlina, která nese přisedlý vyzrálý plod z kvetení loňského, jehož zdárnému vývoji patrně věnovala i veškeré své síly. Ještě když byla možnost zalévat naše sukulenty shora přímo na těla, viděl jsem ten plod otevřený, ale tehdy nebyl čas věnovat se jeho pozorování, protože práce bylo tou dobou nad hlavu. Vrátil jsem se k němu až nyní, v předvánočním čase. Stačilo pár kapek vody, aby jeho povrch změkl a důmyslné zařízení v jejím nitru tobolku otevřelo. Trvalo to necelých dvacet minut! Když jsem se večer vrátil domů, byla už zase zavřená přesně v té  poloze, v níž jsem na ni vodu kapal. Počasí už dalším experimentům nepřálo, zdraví rostlin je mi přednější. Takhle nějak to tedy v té Africe funguje, říkal jsem si s vědomím, že až se budu potřebovat k semenům dostat, vím že to nebude trvat věčnost!

Příští rok bude jejich sklizeň už mnohem hojnější, protože co jsem viděl, vytváří se na našich odkvetlých rostlinách šest či sedm nových plodů a další možná ještě vzniknou na poslední rostlině, která  se kvést teprve chystá a z jejíchž květů se podle všeho budeme radovat až někdy o vánocích. Dlouhá léta jsme moc nevysévali a loňské výsevy nejrůznějších druhů trichodiadem byly spíše výjimkou. Pohled na hustá políčka malých rostlinek našich oblíbenců je však mimořádně povzbudivý. Také plody trichodiadem mají podobnou konstrukci, ale většinu jich během loňského léta otevřely deště, protože rostliny pobývaly venku na plném slunci. Když jsme je stěhovali na zimoviště, na mnoha místech v jejich úpatích již potomstvo vyklíčilo bez našeho přičinění. Zbytek sklizně jsme už vysévali řízeně. Asi to zkusíme i s Glottiphyllum oligocarpum.

Na úvodním snímku je jedna z rostlin s poupaty, na druhém jiná, na níž plod teprve vzniká. Další dvojice fotografií patří plodu již vyzrálému, a následují ještě dva obrázky stejné tobolky po jejím umělém otevření za pomoci několika kapek vody.