sukulenty

Monadenium magnificum pochází z Tanzanie a patří stejně jako ostatní příslušníci rodu k čeledi Euphorbiaceae. Rostlina je známa již od roku 1940, kdy ji popsala anglická botanička a taxonomka E.A. Bruce (1905-1955). Někdy bývá rostlina také uváděna jako Euphorbia magnifica (Bruyns, 2006). 

V její domovině (okres Mpwapwa) roste v nadmořských výškách 825-1005 m pouze několik populací, čítajících vždy jen 40-50 rostlin. Lokality výskytu se nacházejí především v suchých opadavých lesích, kde rostliny obývají lehce přistíněná stanoviště.

U nás je to druh sice známý, i když málo pěstovaný, především pak ve srovnání se známějšími příbuznými Monadenium ritchiei nebo Monadenium guentheri. Já jsem se s ním donedávna vůbec nesetkal, nebo možná ano, ale v záplavě jiných rostlin jsem si této nikdy nevšiml. Mohlo se to snadno přihodit, protože je to kytka vcelku nenápadná, ovšem pouze do chvíle, kdy se na jejích vrcholech objeví záplava zářivých květů (cyathií).

My jsme již kvetoucí rostlinu získali při návštěvě pana Vojáčka v Polepech. Jednalo se pravděpodobně o řízkovance, protože semenáče tohoto druhu disponují kaudexem a vypadají tudíž trochu jinak. Přesto darovaná rostlina díky nápadným květům mezi ostatními zářila. Bylo nám jejím dárcem sděleno, že takto kvete už od vánoc, ale myslím že pan Vojáček měl na mysli spíše velikonoce. Ale i tak, vždyť ty letošní připadaly na přelom března a dubna a v době naší návštěvy už se pomalu chýlil ke svému konci měsíc květen. Cythia na vrcholcích rostliny přesto budila zdání čerstvosti, jakoby se poprvé otevřela zrovna včera.

Základem Monadenium magnificum je v přírodě ztloustlý kaudex, dosahující průměru až 10 cm, z něhož vyrůstají kaktusovitě vyhlížející tvrdé stonky se 4-5 žebry. Listy na vrcholech jsou sezónní a jejich horní plocha v mnohém připomíná listy příbuzného druhu Monadenium ritchiei. Také v tomto případě matně zelenou doplňuje bohatá světlá žilnatina, jíž jsou plochy listů hustě protkány. Spodní část listů bývá na světlém stanovišti fialová s výrazným vzorem. Listy rostlinu obvykle zdobí pouze na začátku vegetace a jakmile se rozhodně kvést, zbaví se jich v rámci úspory energie, potřebné právě k nezvykle dlouhému kvetení. Cyathia jsou uspořádána na čtyřbokých stopkách v úhledných řadách a jejich kombinace převládající červené se zelenou vytváří úžasný a oku lahodící kontrast. 

Naši rostlinu jsme umístili hned u dveří letního makroloňáku, takže jsem ji míval na očích den co den i několikrát, protože letošní jaro vykazovalo všechny znaky klasického léta a konve s vodou jsem v rukou třímal takřka neustále. Na tu kvetoucí krasavici jsem s vodou samozřejmě nemohl nikdy zapomenout, protože její výdej energie musel být enormní. S vodou se to ale u podobných rostlin nesmí přehánět, raději vždy trošičku a častěji, aby substrát nebyl trvaleji přemokřený. Večerní kropení možná též přispělo k dlouho trvajícímu kvetení té východoafrické krasavice. A takhle to šlo pořád dokola, až najednou byla půlka června a všechna cyathia držela pořád hezky pohromadě. První začala vadnout teprve v samém jeho závěru, ale do letních prázdnin rostlina vstoupila stále ještě  coby opravdová parádnice. Jako každým rokem nastal tradiční kolotoč, při němž nevíme co dříve, a tak není divu, že jsem ani nepostřehnul, kdy rostlina definitivně dokvetla. A vlastně jsem ani nezaregistroval, kdy začala kvést znovu. Někdy během těch mimořádně slunečných a suchých prázdnin totiž na jejím vrcholu začal narůstat jeden nový list za druhým a kytka byla najednou skoro trojnásobně vysoká než zjara. A mezi novými listy zazářila další cyathia. Sice již v menším množství, zato poslední z nich byla k vidění ještě v předvánočním čase! Marně vzpomínám, že bych kdy pěstoval rostlinu, kvetoucí s takovou vervou jako právě toto Monadenium magnificum. 

S myšlenkami na její zimování, které by vzhledem k rodové příslušnosti určitě mělo být teplejší, mne tak mimoděk napadlo, že se pan Vojáček zjara možná nakonec nespletl a ta kytka opravdu kvetla už od minulých vánoc. Zvykl jsem si na její květy, zářící v letním makroloňáku jako miniaturní lampičky, že už mi později jejich stálost přišla tak nějak samozřejmá. Jsem zvědav, zda svůj rekordní výkon rostlina brzy zopakuje, nebo se mu aspoň přiblíží. Nebo jestli to s jejími zářivými květy (cyathii) nakonec nebude jako s bájným skokem Boba Beamona na mexické olympiádě v roce 1968. Jeho tehdejší rekord zůstal platný plných třiadvacet let!

Na úvodní dvojici fotografií je kvetoucí pahýl bez lupení na počátku května, následuje pohled na čerstvě narůstající listy a stále svěží květenství o celý měsíc později. Čtvrtý obrázek je podzimní, kdy je vrchol rostliny již plně olistěný a přizdobený novými cyathii. A na závěr ještě jedna vzpomínka na nejkrásnější májové období našeho sukulentního rekordmana!