sukulenty

Jarní slunce má sílu. Zvláště když je nefiltrované, dokáže nadělat i hodně škody. Na druhou stranu ale dovede rostliny změnit k nepoznání i z té lepší stránky, přikrášlit barvy jejich pokožky a zvýraznit tak jejich krásu. Je na nás, abychom dokázali odhadnout, kolik slunečních paprsků naše rostliny po zimě snesou, aby jejich vliv pro ně byl pořád ještě pozitivní. Ta hranice bývá mnohdy takřka nepatrná.
Vetšinu našich rostlin zimujeme v chladnějším vytápěném skleníku, kde se od podzimu do jara teploty pohybují ponejvíce v rozmezí 5-12°Celsia. Nejtepleji tam bývá paradoxně za nejmrazivějších dnů, obvykle zároveň i slunečných. Paprsky skleník vyhřejí překvapivě rychle. Ne všechny rostliny však mohou zaujmout místečka na plném slunci. Velká část jich proto od podzimu do jara pobývá pod parapety, kam slunce zabloudí jen zřídka, a ke spoustě z nich za celou zimu vůbec. Je to navíc slunce filtrované, a také značně tlumené velkou vzdáleností rostlin od skla.
Proto když nastane jarní stěhování do letního makroloňáku, první se na cestu za svluncem vydávají právě rostliny v zimě o něj nejvíce šizené. Těm na VIP místech nic neuteče, protože jsou obvykle v dobré kondici i po hodně dlouhé zimě. Rostliny ze suterénu skleníku samozřejmě stěhujeme s vědomím, že jsou snáze zranitelné, protože tenký makrolon postrádá jakoukoliv ochranu, jak jsme o tom ostatně psali docela nedávno v jiném článku rubriky „Základy pěstování“(Výhody i nevýhody tenkého makrolonu/5.12. 2015). 
V době prvního stěhování na letní stanoviště, což většinou bývá na konci března, obvykle ještě příliš slunečných dnů nebývá. Letošní jaro bylo v tomto ohledu vzácnou výjimkou, především na svém počátku, protože spousta dnů po sobě následujících byla nejenom slunečná, ale i nezvykle teplá. Počasí z konce letošního března v mnohém připomínalo spíše druhou polovinu května. Riziko popálení bylo tedy větší než obvykle, ale zároveň tento způsob jara nahrával rychlému uvedení rostlin do plnohodnotného růstu a zisku výrazného zbarvení. Spousta slunce a vysoké teploty umožňovaly pravidelné větrání takřka po celý den, díky němuž substrát v květináčích vysychal doslova před očima. Den co den po ránu jsme rostliny v makroloňáku kropili, a každý třetí dostávaly mírnější zálivku. Jedině rostliny plné vody (šťávy) jsou totiž schopny takovému náporu slunečního záření odolat bez újmy na zdraví.
Co jiné roky trvalo třeba tři týdny, letos rostliny stihly za jediný. Znovu se postavily na nohy, jejich listy se napily k prasknutí, ale hezky pozvolna a na etapy. Nejpatrnější bylo množství slunečních paprsků na rostlinách rodu Adromischus, jejichž nové listy ostře kontrastovaly s těmi původními. Rostliny tohoto rodu byly vesměs právě ve spodních patrech zimoviště a zalévali jsme je symbolicky dvakrát za zimu, jen aby neztratily zbytečně mnoho listů. Právě z původních listů se zjara šťáva postupně přelévá do těch nových a vdechují tak symbolicky život nejmladší části rostliny. Čím větší zásoba jí po zimě v nitru listů zůstala, tím většímu množství nových dá vzniknout v tom prvotním období jarního ožívání, kdy zima definitivně odevzdává svoji vládu.
Máme tu už třetím rokem jeden blíže neurčený druh, s jehož zařazením si pořád nevíme rady. Po celou tu dobu se zbarvení jeho hladkých a v době plného růstu i nádherně lesklých listů pohybovalo v nejrůznějších odstínech zelené a šedozelené, místy i olivové, a při tom všem jim jen občas na podzim lehce zčervenaly okraje. Letošní jaro, bohaté na nefiltrované slunce i teplo, a tím pádem také vodu, s nimi ale udělalo hotové divy. Povrch listů zrůžověl, poté získal i červenohnědé zbarvení a měnil se takřka každým dalším dnem. Zcela výjimečné klimatické podmínky dovedou vytvořit zcela výjimečné zbarvení, které se možná zase kdovíjak dlouho nemusí opakovat. 
Jasnými barvami hýří i jiné druhy rodu Adromischus, především samozřejmě ty s kropenatými listy. U nich je rozdíl mezi původními listy a těmi čerstvými asi nejmarkantnější. Mezi takové patří asi nejčastěji pěstovaný Adromischus cooperi, stejně jako jeho drobnější poddruh ssp. festivus, který osobně považuji (nejen já) za samostatný druh, protože jako laikovi mi připadají rozdíly mezi oběma dostatečně výrazné. Tím rozhodně nehodlám polemizovat s odborníky, kteří mají své propracované metody, ale stejně se tomu drobnějšímu z nich mezi pěstiteli bude nadále říkat Adromischus festivus, abychom je při vzájemné komunikaci nějak srozumitelně odlišili. 
I mezi „festivusy“ nalezneme nejrůznější typy rostlin, lišících se především velikostí listů a také vzorováním na jejich povrchu. V posledních letech pěstujeme i velice droboučkou formu této pestrobarevné rostlinky, která je jako stvořená pro okenní pěstitele, protože její rozměry i vzhled je řadí spíše do pestrého světa mesemb, tedy rostlin čeledi Aizoaceae.
Start letošního jara byl s rostlinami rodu Adromischus stejně pestrý jako kresby na jejich listech. Každý den přinášel nějaké změny, mnohdy i docela zásadní a pronikavé. Pořád se zkrátka něco dělo, jak s oblibou říkává Miroslav Donutil. Jindy vcelku nenápadné rostliny si neustále říkaly o naši pozornost svými pestrými barvami, a taky každou chvíli žádaly o trochu vody, protože substrát v jejich květináčích vysychal úměrně množství slunenčích parsků a tepla. Když se v posledních dnech ochladilo, barvy vytvořené na startu jara už na rostlinách vydržely. K naší velké radosti, kterou budou už zanedlouho sdílet i naši zákazníci, kteří si rostliny rodu Adromischus u nás objednali.
Na úvodním snímku je nám neznámý druh rodu Adromischus, pěstovaný na plném slunci ve skleníku, na druhém trs stejného druhu, vystavený od půli března slunečním paprskům v letním makroloňáku. Obě fotografie byly pořízeny v jediný den! Na obr.č.3 a 4 je Adromischus festivus ve svém standartním provedení, na pátém snímku pak jeho drobnolistá forma. A na závěr notoricky známý druh Adromischus cooperi a jeho zářivé nové listy, avizující příchod opravdového jara za vydatné podpory slunečních paprsků!