sukulenty.estranky.cz

Člověk se při pěstování sukulentů neustále něčemu učí. Nemám teď na mysli zalévání nebo optimální množství světla či tepla pro naše oblíbence. Obtížnější je mnohdy pochopit jejich zvláštní chování a porozumět náznakové řeči, kterou k nám promlouvají. Třeba takové zimní rezivění listů některých drobnějších tlustic (Crassula) nemusí být vždy  nutně způsobeno pěstitelskými chybami nebo nevyhovujícími podmínkami (např. vlhko + chladno). Dost jsem si s některými z nich v tomto ohledu užil, než jsem konečně pochopil jejich zvláštní životní projevy. Ty se sice v mnohém podobají způsobům jiných tlustic (i dalších sukulentů), ale vizuálně i časově v tomto případě vše probíhá trochu jinak.
Rostliny z okruhu Crassula nudicaulis pěstujeme mnoho let v nejrůznějších podobách, a kromě jejich obtížné systematické zařaditelnosti, s níž máme problémy nejen my amatérští  pěstitelé, ale také odborníci, mne trápilo především rezivění jejich listů v zimním období. Zatímco většina sukulentů tou dobou odpočívá  nebo se k odpočinku nechá přinutit, tyto tlustice  rostou a kvetou. Tudíž se musí čas od času zalévat i v chladnějším prostředí skleníku, což sebou samozřejmě přináší i problémy. 
Zprvu jsem se domníval, že rezivění listů je dílem nějakého houbového onemocnění, a stejného názoru byli i další pěstitelé, s nimiž jsem problém konzultoval. Vlhko a chlad nejsou dobrou kombinací pro žádné rostliny, a pro sukulenty to platí dvojnásob. Dlouho jsem praktikoval zkulturnění našich rezavějících rostlin tím způsobem, že jsem starší a nejvíce zohyzděné listy postupně odstraňoval, případně hodně postiženou rostlinu rozebral „na součástky“ a nejmladší, rzí ještě nezasažené listy použil k dalšímu množení.
Jednou jsem ale v nějakém článku spatřil tyto tlustice s podobně rezavým povrchem listů. Jenomže  rostly v přirozeném prostředí někde na jihu Afriky, a přesto vypadaly úplně stejně jako ty naše ve skleníku. Oddělil jsem tedy opatrně jeden rezavý list a zjistil, že na řezu je celá jeho plocha naprosto zdravá. Pokud by byly rostliny nějak vážněji nemocné, pronikalo by poškození každopádně hlouběji pod povrch listů. 
Nakonec jsem udělal jediné, co jsem měl udělat už dávno, a co v případě sukulentů zahojí nejednu ránu a šrám. Ponechal jsem věcem volný průběh a pouze sledoval, jak vše bude pokračovat třeba až do úplného konce rostliny. V polovině loňské zimy, podobně jako každý rok, začaly ve středech narůstat nové listy. Staré mezitím zrezly takřka po celém svém povrchu, pozvolna se svrašťovaly, až zjara úlně zaschly. To už je zcela zarostly listy nové a nádherně svěží!
Jednalo se v podstatě o tradiční výměnu listů, na kterou jsme zvyklí u ostatních tlustic i většiny dalších sukulentních rostlin. Jen způsob provedení se trochu liší, a docela mne mrzí, že jsem to nepochopil už mnohem dříve. Mohl jsem si ušetřit spoustu práce a dobrou náladu, kterou jsem pokaždé ztrácel při pohledu na domnělé chřadnoucí rostliny. Především mne to mrzelo u nádherné miniatury Crassula ausensis ssp. titanopsis, která je co se rezivění starších listů tentýž případ jako zmíněné rostliny z okruhu C. nudicaulis.
Dnes prostě nechávám vše osudu. Na podzim přestanu na nějaký čas rostliny zalévat, a jakmile se objeví zárodky květních stvolů, občas jim trochou vody přilepším. Postupně rezivějící listy mne už nechávají naprosto klidným, a v pohodě vyčkávám, až rostlina dokončí jejich kompletní obměnu. Zjara jsou kytky zase jako ze škatulky, a z rezavých listů se mezitím vytratí veškerá voda. Jejich seschlé zbytky opatrně odstraním (protože ty zelené bývají v zimě křehké), tak jak jsem to zvyklý dělat u jiných tlustic. Po nějakém čase intenzivního růstu upadnou zcela svěží rostliny do letního vegetačního klidu. Ten prožívajjí při zálivce stejně mírné jako byla ta zimní. 
Když se tento přirozený proces rozhodnu urychlit, uříznu čerstvý vrchol rostliny, zakořením ho a zbytek staré rostliny i s rezavými listy ponechám podle potřeby jako matečnici. Pokud nejsou rezavé listy ještě příliš vyschlé, lze jich také využít i jednotlivě k vegetativnímu množení! Tyto tlustice z okruhu Crassula nudicaulis, známé mezi pěstiteli ponejvíce pod názvy C. clavata nebo C. hirta, mají vůbec divné zvyky. Zatímco v létě zůstávají i na plném slunci stále sytě zelené, výrazné červené zbarvení na koncích jejich listů se objeví v době krátkých dnů naší zimy bez špetky slunečních paprsků, kdy bych to logicky nejméně čekal. Každopádně si v souvislosti s nimi a jejich rezavými listy vždycky uvědomím platnost jednoho starého lidového rčení, v němž je řeč o stahování kalhot a vzdálenosti brodu.
Rostliny na fotografiích jsou mezi pěstiteli šířeny pod názvem C. nudicaulis „Hirta“ a pocházejí z lokality Swellendam. Na dvojici úvodních snímků vidíte výměnu starých listů za nové. Na třetí fotografii je zakořeněný vrchol, který získal na počátku zimy (po kratším suchém období) zajímavé zbarvení na koncích listů. A na závěr lednový pohled do růstového středu, kde se již objevuje zárodek budoucího květenství!