sukulenty

Genetické poruchy sukulentních rostlin mohou být často pro jejich pěstitele zajímavým zpestřením. Najdou se tací, kteří dokonce podobné odchylky vyhledávají a systematicky shromažďují ve svých sbírkách. Samozřejmě že také několik podobně „postižených“ jedinců pěstujeme, protože se v mnoha případech jedná o rostliny velice dekoraticní.
Asi nejznámější genetickou poruchou je v tomto ohledu variegace, což je částečná nebo úplná ztráta chlorofylu v některých buňkách sukulentních rostlin. Navenek se projevuje pestrobarevným zbarvením listů (pestrolistost), a někdy i stonků, kterému se mezi pěstiteli říká panašování. Tento jev nemusí být způsoben zdaleka jenom genetickými poruchami,ale třeba i virovými či bakteriálními onemocněními, nebo se jedná o následek působení herbicidů.
Podle množství a rozmístění postižených buněk je pak povrch listů rozdělen nejrůznějšími způsoby na zelené a bílé (resp. žluté) plochy. Na listech tak vznikají vzory mozaikové, skvrnité nebo mramorové, jimž pak dávají šlechtitelé nejrůznější komerční názvy, pod kterými jsou rostliny jako kultivary následně nabízeny a prodávány. Pěstitelé naopak většinou vystačí s označením „variegata“ nebo „variegatum“, i když správně  by prý tyto rostliny měly být za svým latinským názvem označeny jako cv. fol. var. (podle latinského foliis variegalis).
Dvoubarevné rostliny budí odedávna pozornost pěstitelů, a pokud jim dopřejí dostatek slunečních paprsků, přidává se zpravidla ještě barva třetí. Objevuje se ponejvíce na okrajích listů v nejrůznějších odstínech růžové až červené. 
Jenomže sluneční paprsky mnohdy nepůsobí na variegální rostliny příliš pozitivně, zvláště pokud je ztrátou chlorofylu rostlina postižena na většině plochy listů. Pak hrozí spálení těchto listů s převahou žluté či bílé, a je mnohem výhodnější rostliny pěstovat  na světle rozptýleném,a každopádně neletnit na přímém slunci. Není to však zdaleka pravidlem, protože i mezi blízce příbuznými sukulentními rostlinami nalezneme naprosto odlišné reakce na přímé sluneční paprsky. Jeden příklad za všechny můžeme ukázat na Crassula ovata cv. Hummel's Sunset, což je tříbarevná forma tradiční stromkovité tlustice, a na variegátní (či variegální) formě jiné tlustice Crassula perforata. První rostlina snese maximum slunce ve skleníku, kde je makrolonem či sklem částečně chráněna před přímým slunečním zářením, ale venku se listy s převahou žluté barvy na plném slunci spálí během velice krátké doby. To druhá rostlina je sice při maximu slunce ve skleníku zbarvena také hezky, ale v plné parádě se svému pěstiteli ukáže jenom při letnění. Tam červená nejenomže přibude, ale uprostřed léta se stává na tříbarevných listech zcela dominantní. Listy se nespálí, a to dokonce ani když jsou na nich dešťové kapky, do kterých naplno praží po přestálé bouřce sluneční paprsky. Jakmile se ale v trsu Crassula perforata „variegata“ objeví některý výhon s výraznější ztrátou chlorofylu, přesahující tu pomyslnou mez, pak na přímém slunci obvykle dlouho neobstojí.
Je zajímavé, že pokud rostliny s částečnou ztrátou chlorofylu vykvetou a vytvoří semena, pak jejich generativní potomstvo je jak variegální, tak zelené i zcela portrádající chlorofyl (albikace). U rostlin normálních je potomstvo vždy jednotné po rodičích.
Při pěstování lze pozorovat i změny, které se dějí na listech rostlin s částečnou ztrátou chlorofylu. Některé rostliny jsou zprvu krásně pestrobarevné, ale po nějakém čase začínají na plochách listů vítězit bezchlorofylové části nad zelenými či naopak. Také kresba obvykle nebývá shodná na všech listech. U některých pestrobarevných rostlin se ale poměr zelené a žluté, případně bílé barvy ustálí, a pak zůstává i na vegetativně množených jedincích. Pokud tento stav setrvává i na dalších generacích rostlin, pak už mohou šlechtitelé považovat takové rostliny za plnohodnotné kultivary, dát jim patřičné komerční jméno a směle je pod ním vypustit mezi nás pěstitele.
My se podobným šlechtěním nezabýváme, ale pokud jsou rostliny vizuálně hezké, pak se jejich množení věnujeme. Zvláště pak těm, které dobře snášejí letnění a můžeme je tudíž hojně využívat k sesazováním s jinými druhy sukulentů do společných nádob. Je však nesmírně zajímavé občas pozorovat životní projevy těchto rostlin, protože jsou samozřejmě díky výše uvedeným skutečnostem mnohem pestřejší než u rostlin zelených. Pěstitel na zmíněné pozorování jen těžko zapomene, protože pestrolisté rostliny si o jeho pozornost svým výrazným zbarvením samy říkají.
Zdaleka ne všechny sukulenty  avizují částečnou ztrátu chlorofylu pestrobarevností listů jako zmíněné dvě tlustice. Další jejich kolegyně Crassula muscosa má lístky tak drobné, že jejich vícebarevnost splývá v jeden narůžovělý celek, jehož intenzita zbarvení se během roku několikrát mění v závislosti na množství světla. 
Ještě jinak je tomu u Sedum rubrotinctum s podobným druhem postižení. Tato rostlina je mezi pěstiteli známa jako cv. Aurora, a její listy mají celý povrch zbarven růžově. Když ale příčně rozříznete jejich list, zjistíte že veškerý chlorofyl se ukrývá pouze v jejich středu, zatímco směrem k povrchu listů zcela mizí. U normálních jedinců Sedum rubrotinctum je sice červeň na povrchu listů často ještě intenzivnější, ale celé jejich nitro je sytě zelené!
Variegální (nebo variegátní) jedinci jsou milým zpestřením našich sukulentářských sbírek, a občas bývá jejich genetická odchylka ještě násobena další, takže se můžeme setkávat i s pestrobarevnými kristátními formami sukulentů (především rodu Echeveria nebo Aeonium). Výhodou těchto rostlin je, že na rozdíl od jedinců s úplnou ztrátou chlorofylu, tak jak je známe především u kaktusů, si uchovávají alespoň část své přirozenosti, a především bez problémů rostou na vlastních kořenech a není nutné roubovat je na odolnější podnože. Jejich postupné rozšiřování do sbírek urychluje i snadné množení těchto pestrobarevných jedinců, které se nijak výrazně neliší od normální populace. 
Úvodní dvojice snímků patří Aeonium arboreum „variegatum“, jehož listy uprostřed léta působí mnohdy až kýčovitě. Crassula perforata  s částečnou ztrátou chlorofylu na obrázku č.3 se vlivem slunečních paprsků nádherně rozzáří, a na rozdíl od většiny ostatních podobně postižených rostlin jí přímé slunce v kombinaci s deštěm svědčí. To Crassula ovata „Hummel's Sunset“ na čtvrté fotografii má sice slunce ráda, ale raději ve filtrované podobě pod sklem nebo venku přistíněná korunami stromů. Následující Crassula muscosa „variegata“ se v létě zbarvuje do růžova a tři barvy na jejích droboučkých listech takřka splývají v jedinou. Gasteria bicolor ssp. liliputana na šestém snímku také trpí částečnou ztrátou chlorofylu, a vzhledem k rozsahu žlutých ploch na listech by se na přímé slunce  vůbec dostat neměla. Předposlední fotografie patří Aeonium decorum „Sunburst“, na jehož listech dovede slunce vykouzlit nádhernou kombinaci barev. Na posledním snímku je Euphorbia mamillaris „variegata“ právě kvetoucí. Protože se tak děje většinou uprostřed naší zimy, chybí na jejím těle ještě výrazný růžový odstín!