RANNÍ ROSA jako lék
Často jsme svědky nesmyslného tvrzení, že sukulenty jsou rostliny suchomilné. Žádná rostlina totiž sucho nemiluje, a sukulenty ani omylem. Ve skleníku nebo za okny bytů jim přírodní vodu z deště nahrazujeme dávkami z konvičky, a také těm letněným z ní často přilepšujeme, když zrovna nezaprší. To všechno je ale především voda ke kořenům, voda potřebná k přežití rostlin.
A pak je tu další voda, kterou jim příroda dává už jaksi navíc jako milý bonus. Jako lék či blahodárný elixír v podobě ranní rosy. V domovině sukulentů je pro ně rosa často na dlouhá období jediným zdrojem blahodárné tekutiny, bez níž není života. Česká léta bývají na rosu vcelku štědrá, a proto spoustu našich sukulentíků stěhujeme pod širé nebe, jakmile to počasí jen trochu dovolí. Nechceme je zbytečně šidit o ten blahodárný lék, který jejich listům dodává patřičný lesk i výrazné zbarvení, jakého se pod sklem, makrolonem nebo za okny našich obydlí nikdy nedočkáme. 
Naše rostliny si, co se týče vody, žijí nad poměry. Mám na mysli ve srovnání s většinou ostatních sukulentních sbírek, o přírodě ani nemluvě. Čím déle sukulenty pěstujeme, tím více vody od nás dostávají, zvláště pak ve chvílích, kdy příroda v tomto ohledu selhává. Opravdová přírodní rosa je už jen takovou třeštičkou na pomyslném dortíku, směsí dobře sladěných vitamínů, plně hrazených největší zdravotní pojišťovnou na světě. Když se na listech našich sukulentíků usadí, potěší to rostliny samotné i nás, když se pak po ránu kocháme pohledem na ně. Jen tradiční škůdci ji nemusí. Mám na mysli ty suchomilné a teplomilné potvůrky, které ve sklenících i za okny hodují na listech i kořenech sukulentů, a časem si dokonce přivyknou i kdejakému chemickému svinstvu, které na ně chtě nechtě musíme občas vypustit z rozprašovače. Pro ty jsou chladná rána, provázená kapičkami rosy, opravdovým peklem na zemi.
Během léta každoročně nastanou období, kdy ranní rosa chybí. V takových chvílích naše sukulenty částečně ztrácejí své neuvěřitelné sezónní zbarvení i lesk. Snažíme se tomu předejít, nebo ty změny k horšímu aspoň trochu zmírnit. Rosu přírodní se jim v takových chvílích snažíme nahradit umělou, tak jak to dělají každou zimu se sněhem na nedalekém kopci Šacberku. Rosa umělá nás nic nestojí, když pominu těch pár minut času za soumraku, během nichž obejdu s kropící konví letní makroloňák i venkovní stoly s letněnými rostlinami a na kytky z ní pustím trochu umělého deštíku. Rostliny by se bez toho samozřejmě obešly, ale vím, že jim to dělá náramně dobře. A taky mi je líto připravit se zbytečně o tu jejich barevnou pestrost, zvláště když česká sukulentářská sezóna bývá tak zoufale krátká. S rosou je to jako s vitamíny. Většinou pomůže a když ne, tak určitě neuškodí. V jejím případě do puntíku platí ono okřídlené, že čím více, tím lépe!
Nikdy jsem se pořádně nezajímal proč vlastně a za jakých podmínek rosa vzniká. Určitě jsme se to učili kdysi ve škole, ale to už je tak strašně dávno. Laicky řečeno je tomu prý tak, že jakmile je teplota na povrchu určitého předmětu nižší než rosný bod okolního vzduchu, začíná se na něm srážet rosa. Protože vím, že to beztak nijak neovlivním, po dalších podrobnostech se nepídím. Docela mne překvapilo, že do kategorie těch rychleji chladnoucích patří kromě kovů a skla také listy rostlin, což je na druhou stranu dobře, protože naše letněné kytičky si díky tomu vybírají svoji dávku rosy hned mezi prvními. Když je rosa vydatná, může jejím prostřednictvím v našich podmínkách padnout i 0,5mm srážek, zatímco třeba v tropech to bývá často i čtyřnásobek. 
V jedné jinak velice seriozní knize o sukulentech jsem se kdysi dočetl, že Cotyledon undulata, pyšnící se nádherným voskovým povlakem na listech, by neměl nikdy zmoknout, protože déšť nebo polévání vodou na těla jeho ojíněnou ozdobu smaže. Je to naprostý nesmysl, o čemž se může přesvědčit každý, kdo se nebojí své sukulentíky vystrčit ven na čertsvé povětří. Část vody prostoupí stěnami listů do jejich nitra stejně záhadným způsobem, jako kdysi slavný Harry Houdini zdí, a zbytek se buď odpaří do okolního vzduchu, nebo odkape do substrátu. Po vodě ale na listech nezůstane sebemenší stopa. Platí nepsané pravidlo, že rosa je mnohonásobně jemnější než naše nenechavé nebo nešikovné prsty. Ty naopak zanechávají na listech patrné stopy, které pak mizí velmi dlouho, a někdy nám dokonce nezbyde než vyčkat až listy s nimi na povrchu konečně odrostou.
Nejkrásnějším obdobím, spojeným s ranní rosou, je u nás na Vysočině už tradičně konec srpna a začátek září. Dny jsou ještě letní, zatímco noci už bývají o poznání chladnější. Rána v tomto období přinášejí opravdovou pastvou pro oči. Listy letněných rostlin bývají pokryty tisíci drobných i větších kapiček, které pak slunce postupně rozpouští, aby odkrylo tu pestrost sukulentních barev v celé její kráse a čistotě. Rostliny překypují zdravím a jsou naprosto svěží připraveny na příval pozdně letního slunce. Přesně v tomto období si sukulenty začínají střádat zásoby vody a živin na zimu. Jejich listy jsou napnuté k prasknutí, bo bocích vyrážejí četné odnože a vše probíhá tak překotně, že na povrch rostlin nestihne ani sednout všudypřítomný prach. Podzimní rosa často připomíná jinovatku, která je vlastně její zimní obdobou. To už bývají letněné rostliny po dlouhém pobytu venku zocelené a překousnou i to, co by je ještě zjara zahubilo.
Když během letního večera procházím zahradou, už ze zvyku kontroluji trávu, zda začíná vlhnout. Když je tomu tak, vím že naše sukulentíky se nebudou mít během následující noci vůbec špatně. Ráno mám zase možnost vidět, jak je vlhká zámková dlažba, ale už třicet centimetrů od okraje pergoly je naprosto suchá, protože tam už rosa nespadla, neboť ji zadržela střešní krytina pergoly. Podobně tomu bývá u všelijakých letních přístřešků a ještě horší u skleníků. Přijde mi vždycky líto když vidím, kolik blahodárné rosy skoro každé letní ráno stéká po makrolonu, protože mít skleník odklápěcí střechu, sukulentíky by se v něm měly hned o poznání lépe. Ranní rosa je opravdu mocný lék. Přispívá ke zdraví rostlin a výrazně i k jejich kráse. Když své sukulentíky o přísun blahodárných kapiček neošidíme, mnohonásobně nám to vracejí.
První čtveřice snímků ukazuje naše sukulenty pokryté srpnovou rosou. 1. V popředí žluté Sedum nussbaumerianum a Echeveria 'Perle von Nürnberg', za nimi ojíněné Pachyphytum 'Blue Haze' a Kalanchoe sexangularis 2. Sedum rubrotinc
tum 'Aurora' v obležení zelené Crassula mesembryanthoides 3. Sedum pachyphyllum už s nádherně červenými konci listů 4. Zahrádka v kameni, v popředí Sedum rubrotinctum, jeho kultivar 'Aurora' a jemně zbarvené Graptosedum 'Francesco Baldi' 5. Stejná zahrádka už bez kapiček rosy v září 6. Pachyphytum 'Blue Haze' a rozkvétající Crassula rupestris ssp. marnieriana v popředí společné misky 7. Opět Pachyphytum 'Blue Haze' a Sedum rubrotinctum 'Aurora', v pozadí žluté Sedum nussbaumerianum 8. A na závěr ještě trochu jiný pohled na misku z úvodního snímku!
