sukulenty

Docela nedávno jsem psal v pěstitelském článku o bělokvětém druhu Faucaria candida („Pěstitelská praxe“/25.10. 2013) i na téma opylování květů. V době kvetení této rostliny zrovna v našem skleníku nekvetlo ani se nechystalo kvést nic jiného z jejího příbuzenstva. Proto jsem věřil ve zdar sprášení bílých květů v různém stadiu vývoje, aniž bych musel v budoucnu trnout v obavách o čistotu získaných semen.Už několikrát jsem v různých jiných článcích upozorňoval na to, že pěstitel si ve skleníku nebo za okny svého obydlí nemůže být nikdy úplně jistý, že právě on byl u otevřených květů svých rostlin jako první.
Ačkoliv jsem sprašoval v říjnu, kdy už hmyzu bývá k vidění opravdu jen minimum, stejně si prvenstvím nemohu být jistý ani já. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem to ale zrovna v tomto konkrétním případě nebylo vůbec podstatné.
V dušičkovém počasí během letošního listopadu jsme se rozhodli ještě jednou vyfotit poslední dvojici kvetoucích rostlin Faucaria candida. Při té příležitosti se nám podařilo zachytit i hmyz přímo při „práci“ na jednom z bílých květů. Drobný opylovač neznámého (pro mne) původu se vůbec nenechal rušit našimi přípravami k focení ani instalací pozadí, a na květu setrval dokonce i během následných přesunů rozkvetlé rostliny a přidávání dalších hned vedle ní. Přiznám se, že ani já jsem s hmyzem, odhodlaným k opylování sukulentních květů, v té době už příliš nepočítal.
V listopadu také do naší poštovní schránky dorazilo nové číslo časopisu KAKTUSY, v němž jsem nalezl zajímavý pěstitelský článek z pera PhDr. Rudolfa Slaby, výrazné osobnosti českého kaktusářství a majitele jedné z nejkrásnějších kaktusových sbírek v jihočeském Tálíně. V samém závěru článku se pan Slaba zmiňuje právě o opylování květů, a především nutných opatřeních, aby k němu ve sklenících nedocházelo živelně a mimo veškerou kontrolu pěstitelovu. Velice poučné čtení od člověka, který ví o čem mluví, a zároveň má vše ověřeno mnohaletou praxí.A dvojnásob poučné pro všechny nepoučitelné optimisty, kteří stále žijí v domnění, že když přijdou odpoledne domů z práce, hmyzem stále ještě nedotčené květy čekají právě na štěteček v jejich ruce. I mezi sukulentáři je dost takových (o kaktusářích ani nemluvě), kteří si potrpí na nejrůznější lokality a polní čísla, zapsaná na cedulkách hned za jmény rostlin. Smutné pak bývá jejich opylovací počínání, byť konané v dobré (a pevné) víře, že v budoucnu vzniklá semena budou i oni moci nadále prezentovat a šířit pod stejným označením, jaké stojí na jmenovce u příslušné rostliny. Díky své nezdolné víře v prvenství pak v drtivé většině šíří mezi ostatní pěstitele hybridy, které oni sami všeobecně považují za naprosto bezcenné, což často rádi i veřejně prezentují.
Pan Slaba ve svém článku nabízí i docela snadné řešení. Nakoupit jemnou silonovou síťovinu a dostatečně silné magnety, s jejichž pomocí vyplní zmíněným materiálem veškeré větrací otvory ve skleníku. Pěstitel by tak měl učinit hned na začátku jara. Vzpomíná přitom na jeden rok, kdy nechal dění ve svém skleníku zcela volný průběh. Aniž by toho roku opylil jediný kaktusový květ, vznikly na jeho rostlinách stovky plodů, v drtivé většině obsahující semena hybridů. Podobně je tomu i v sukulentářských sbírkách, nevyjímají tu naši, kde letošní podzimní opylování bílých květů Faucaria candida bylo opravdu jen výjimkou, potrzující pravidlo absolutní volnosti a dobrovolné nejistoty. Utopisty dnešním povídáním určitě nezviklám v jejich přesvědčení, že právě oni mají čistotu sukulentního či kaktusového potomstva ve své sbírce plně pod kontrolou. A právě to je jeden z důvodů, proč už mne léta nechávají chladným nejrůznější nabídky semen s lokalitami a polními čísly od lidí, kterí nevytáhli paty z českých luhů a hájů, a holedbají se, jaké dávky čertsvého vzduchu svým miláčkům takřka permanentně dodávají otevřenými větracími okny či dveřmi svých skleníků. U nás se taky větrá jak se jen dá, ale práci na květech našich sukulentů ponecháváme od jara do podzimu pouze a jenom na těch malých čertících, kteří snad nikdy nespí, protože u drtivé většiny rostlin, které my pěstujeme, je výsev semen beztak tím nejzdlouhavějším a nejméně efektivním způsobem jejich množení.
Na dvojici úvodních snímků jsou rozkvetlé faukárie i s potencionálním opylovačem z říše hmyzu. Na poslední fotografii pak jedna z dříve kvetoucích rostlin, v jejíchž středech je důkaz, že říjnové opylování se nám patrně povedlo.