sukulenty

Je to ostuda, že v nedalekém Brně se koná největší výstava sukulentů v republice, a my jsme ji ani jedinkrát v její dlouhé historii nenavštívili. Tak přesně tohle jsem si říkal rok co rok. Jenomže historie této výstavy začíná v roce 2000, a v tom je právě zakopaný pes. Manželé Jana a Adolf Tomandlovi z Prostějova vystavovali v Brně svoje sukulentní rostliny už mnohem dříve společně se skalničkáři, ale teprve ve zmíněném roce se osamostatnili a zahájili tím onu dlouhou tradici výstav v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Ve stejném roce jsme my dva zahájili tradici podzimních výstav sukulentů v jihlavském Muzeu Vysočiny, trvající nepřetržitě až do roku 2013. Na ni jsme potom plynule navázali tradicí novou, když jsme začali pořádat přímo u nás doma v Pávově „Babí léto se sukulenty“. Obě naše akce se navíc rok co rok konaly ve stejném termínu jako výstavy v Brně.

Zatímco my jsme vystavovali takřka výhradně svoje rostliny, doplněné každoročně nádhernými kaktusy kamaráda Vaška Navrátila a jen velmi zřídka i několika rostlinami spřátelených pěstitelů, Tomandlovi na jimi pořádané výstavy rok co rok zvali hned několik vystavovatelů zvučných jmen. Někteří z nich vystavovali pravidelně, jiní se střídali s dalšími. Tomandlovi i my ale máme jedno společné. Výstavy organizujeme sami, a sami také zvládáme prodej rostlin a veškeré organizační záležitosti. Je to časově náročné, psychicky vyčerpávající a s přibývajícím věkem i fyzicky. Dá se to ale zvládnout z jediného důvodu, kterým je láska k těm rostlinám z dalekých krajin a radost z toho, že jimi každoročně nakazíme další a další milovníky bizarních tvarů, barev i nádherných květů. 

PhDr. Adolf Tomandl je nepřehlédnutelnou postavou naší sukulentářské scény už od dob, kdy jsem já s rostlinami tučnolistými teprve začínal nesměle koketovat. Byl to právě on, kdo dal mému zájmu o sukulenty směr a je jedním z lidí, kteří mne v tomto ohledu asi nejvíce ovlivnili. V druhé polovině 80. let minulého století jsem býval u Tomandlů častým hostem. Čtyři hodiny autobusem tam, další čtyři zpátky. A čas mezi těmi cestami ubíhal jako voda v divoké řece. Ada si určitě tehdy musel užívat moje začátečnické nadšení a výkřiky údivu, nesoucí se prostorami jeho sukulentního království, nacházejícího se úplně pod střechou jejich domu. Jana se starala abychom nestrádali po hmotné stránce, když už té duchovní bylo vrchovatě. Cítil jsem se u Tomandlů jako doma. Společně jsme pak s Adou objednávali semena zpoza železné opony nejrůznějšími způsoby. On znal cestičku do Anglie, odkud nám semínka posílali Rowlandovi. Mnohé rostliny z těch výsevů máme ve skleníku dodnes. 

Letos zjara nás Ada požádal, zda bychom poskytli fotografie našich sukulentů jako doprovodný prvek na jimi pořádanou výstavu, kterou tentokrát tématicky pojali v duchu sukulentních bonsají. Inspiroval ho patrně Speciál časopisu Kaktusy, který jsme připravili na počátek roku 2018. Samozřejmě že pro nás bylo ctí jeho žádosti vyhovět. Komunikovali jsme pak přímo s Adou i pracovníky botanické zahrady a myslím, že dobrá věc se podařila. Možná i tato skutečnost, společně s příjemným počasím babího léta, přispěla k tomu, že jsme se nakonec rozhodli do Brna vyrazit jakmile jsme skončili s naší akcí doma.

Botanická zahrada se nachází nedaleko brněnského centra. Přednášel jsem ve stejném areálu již dvakrát pro brněnský kaktusářský klub Astrophytum, naposledy zjara roku 2017. Tehdy se venkovní prostory okolo skleníků teprve probouzely ze zimního spánku, i když o poznání razantněji než tou dobou u nás na Vysočině. Tentokrát jsme stejné prostory nalezli již v plné kráse, bujné zeleni a pestrých barvách, doplněných roztodivnými vůněmi. Protože jsme dorazili hned po ránu, i ve sklenících bylo ještě dýchatelno.

Ve výstavní části skleníku jsme hned na začátku narazili na Honzu Gratiase z Roudnice nad Labem, neúnavného propagátora sukulentů, autora několika knih a stovek článků o jejich pěstování. Právě titul jeho knihy „Sukulenty jako Bonsaje“ (Brázda, 1999) jsme si vypůjčili jako název našeho Speciálu o tvarování sukulentů, protože žádný stejně výstižný a přitom krátký už prostě vymyslet nelze, což jsme také uvedli v jeho úvodu. Sotva jsme zapředli hovor, objevil se Ada Tomandl, který jinak většinou setrvává s manželkou Janou u prodeje rostlin, která je ve vedlejší části zahrady. V jediný moment jsem se tak setkal hned se dvěma kamarády a sukulentními veličinami, s nimiž jsem se dost dlouho neviděl. A všude vůkol rostliny, které nás už léta spojují. 

Sukulenty tady samozřejmě byly nad kaktusy v převaze. Dalo by se vlastně říci, že to byla výstava všech možných sukulentů, kaktusy nevyjímaje. Ale ty vystavené byly opravdu parádní, sousedící s krasavicemi rodu Agave, zastoupenými tady drobnějšími druhy, i když v případě agáví je tento příměr lehce pokulhávající. Tato část expozice patřila panu Michalu Recovi z olomouckého kaktusářského spolku, jehož obrovský skleník je plný podobných skvostů, jak se občas mohou přesvědčit i čtenáři internetových kaktusářských novin. Moji pozornost upoutaly kaktusy rodu Lophophora, v kaktusářském slangu zvané lofky, zasazené v prasklinách kamenů. Okamžitě jsem tušil, že jejich majitelem nemůže být nikdo jiný než Boris Vrškový. Originální člověk s originálními nápady, kterého zná každý, kdo se okolo kaktusů a sukulentů aspoň chvilku pohybuje. Pokud bychom brali aktuální zeměpis doslova, tak potom jediný zahraniční vystavovatel.

Samozřejmě zde nechyběla spousta kaudexů i sukulentních stromků s baňatými kmeny. U některých jsem si byl skoro jistý, že je sem přivezl ze Sibřiny Pavel Heřtus, kaktusář i obchodník s rostlinami všeho druhu, ale také skvělý vypravěč. Jeho zážitky z cest za kaktusy se poslouchají báječně, a člověka přitom nemusejí samotné kaktusy až tolik zajímat. Ač čistokrevný zelinář, Pavlovy přednášky v jihlavském kaktusářském spolku si proto ujít nikdy nenechám.

Bohaté zastoupení měly v Brně nejrůznější rostliny z čeledi Asclepiadaceae, vystavované panem Hanáčkem, který je uznávanou kapacitou právě díky dokonalé znalosti této skupiny sukulentů. Mnohé z jeho rostlin zrovna kvetly. Ač ozdobeny jen droboučkými kvítky, zaujaly mne především rostliny rodu Echidnopsis, jejichž zastoupení tady bylo opravdu exkluzivní. O kousek dál to zase bylo defilé kosmatcovitých ze sbírky prof. Jana Glosera. Loni jsme měli možnost navštívit jeho sbírku v Zastávce u Brna a byl to opravdu zážitek, stejně jako každičké setkání s jejich pěstitelem a na slovo vzatým znalcem. O Honzově knize „Kvetoucí kameny“ jsme v minulosti už na našem webu také psali (Recenze/26.3. 2012). Samozřejmě že na výstavě nemohly chybět rostliny manželů Tomandlových a mnoha dalších pěstitelů. 

Nesledoval jsem tolik informace o vystavovatelích, jako spíše samotné rostliny, protože tady bylo opravdu na co koukat. Jméno Jiří Urbánek jsem si ale do paměti uložil okamžitě. Expozice jeho bromélií rodu Dyckia byla naprosto úchvatná. Kytky jedna hezčí než druhá, bez jediné skvrnky či chybičky. Čisté, vitální a barevné přesně jak být mají. Užasle jsem na tu krásu zíral hodnou chvíli. Pana Urbánka osobně neznám, vím jen co jsem se dočetl na cedulce u té broméliové přehlídky krásy. 

Navštívili jsme výstavu až v samém jejím závěru, ale bylo na co koukat. Je výhodou vystavovat v takových prostorách, protože kytky zde strádají minimálně. Vzpomněl jsem si, jak zdevastované jsme pokaždé vozili ty naše po necelém týdnu pobytu v muzejních prostorách a autech. Uvědomil jsem si, jakým štěstím bylo, že jsme se jeden rok nepohodli s vedením muzea, protože chtělo přesunout naši výstavu mimo obvyklý termín, na který byli návštěvníci za těch třináct předchozích let už zvyklí. Znovu se potvrdilo, že všechno špatné může být i k něčemu dobré.

Samozřejmě jsme si poctivě prošli i ostatní skleníky Botanické zahrady. Jak jsme předtím měli štěstí na vzácné setkání se starými přáteli od sukulentů, tady nás zase čekal ojedinělý zážitek v podobě rozkvetlé vodní rostliny Victoria cruziana z čeledi leknínovitých. Je to menší příbuzná Victoria amazonica, známější ale spíše jako Victoria regia (viktorie královská), kterou objevil roku 1801 v Amazonii český misionář a cestovatel Tadeáš Haenke. Listy Victoria cruziana dosahují průměru „pouze“ jednoho metru (zcela výjimečně i 150 cm), ale jinak se své robustnější příbuzné velmi podobá. Zajímavostí je, že její květy se otevírají pouze dvě noci. V tu první bývají bílé, zatímco následující už růžové. Její plody pak uzrávají pod vodou! Byli jsme ve správný čas na správném místě, i když ocitnout se ve zdejších sklenících v noci by asi muselo být hodně silným zážitkem. Rostlina z Argentiny a Paraguaye v nás i tak zanechala silný dojem, zvláště když jsme se přímo z úst paní ředitelky Botanické zahrady dozvěděli, jaká složitá technická opatření jsou třeba k tomu, aby návštěvníci spatřili tu vzácnou rostlinu v plné parádě.

Venku před skleníky moji pozornost upoutaly pestrobarevné záhony, lemované řadami nádherně kompaktních růžic Echeveria elegans. Tuto mexickou krasavici  zahradníci hojně využívali k sezónním parkovým výsadbám v době mého dětství jako tzv. lemovku. Dlouhá léta jsem ji už nikde v parcích nespatřil, ale v Brně se ukázalo, že velice efektní dokáže být pořád.

V Brně jsme prožili hezký den, přestože okolo poledne už bylo v jeho ulicích vedro a dusno jako ve špatně větraném skleníku. To město v posledních letech nápadně zkrásnělo, a přitom si pořád udržuje svoji neopakovatelnou atmosféru, kterou už Praha dávno ztratila. Brno nás pokaždé dovede něčím překvapit. Proto sem jezdíváme rádi nejen za sukulenty.  

Obr.č.1 – setkání se sukulentářskými kamarády, Ada Tomandl uprostřed a Honza Gratias vpravo za tlustými kmeny, č.2 – lofky Borise Vrškového, č.3 a 4 – agave Michala Rece, č.5 – Ipomoea bolusiana (asi?) Pavla Heřtuse (asi?), č.6 a 7 – bromélie rodu Dyckia  Jiřího Urbánka, č.8 a 9 – Victoria cruziana kvetoucí, č.10 – Echeveria elegans jako „lemovka“ okrasného záhonu před skleníky, č.11 – na ulici České (zvané Čára) jsem nezmokli, proto sláva nazdar výletu ...