sukulenty.estranky.cz

Trichodiadema bulbosum patří k naším největším oblíbencům z celé sukulentní říše. Není tedy divu, že rostlin tohoto druhu je v naší sbírce zastoupeno hned několik a k tomu se ještě průběžně snažíme napěstovat nějaké to potomstvo pro další pěstitele, kteří tvarování této jihoafrické rostliny propadli jako my. Příští rok tomu bude rovných třicet let, co jsme si z Krkonoš od pana Lothara Bönische přivezli první rostlinu tohoto druhu. Psali jsme o tom v minulosti na jiném místě tohoto webu. Ta rostlina je s námi pořád a stala se neodmyslitelnou součástí naší sukulentářké sbírky, stejně jako další dvě trichodiademy, které jsme si tehdy pořídili společně s ní a z jejichž krásy se také radujeme dodnes.
Postupně k ní přibývaly další stejného druhu, v rámci rodu naprosto nezaměnitelného, ačkoliv většina ostatních trichodiadem si je často podobná jako vejce vejci. Není k sehnání literatura s dostatkem srovnávacího fotografického materiálu, který by mohl napomoci k spolehlivému určení jednotlivých druhů.Existuje jen jakýsi klíč k jejich určení, ale pouze ve formě strohých údajů o rozměrech listů, květů a dalších rozdílných znacích jednotlivých druhů, které se však velice snadno vytrácejí při pěstování v našich podmínkách. Zvláště pravidelné hnojení a nedostatek slunce dovedou některé druhy změnit k nepoznání. Trichodiadema bulbosum je naštěstí v mnoha ohledech naprosto jedinečná a s žádným jiným druhem si ji prostě splést nelze.Má asi nejdrobnější lístky ze všech trichodiadem, které jsme pěstovali. Pokud je zasazena do nádoby přiměřené velikosti, dostáva maximum slunečních paprsků po celý rok a není systematicky přihnojována, udrží si přírodní rozměry lístků v řádu milimetrů i v kultuře. Narůstají na nezvykle tenkých a ohebných stoncích, které teprve po dlouhé době v nejstarších partiích dřevnatějí.
Tenké stonky jsou také důvodem, proč s korunami stromečků z Trichodiadema bulbosum nelze dělat žádné tvarovací zázraky. Stonky narůstají vzpřímeně, hodně přerostlé bývají i částečně poléhavé. Z boku hojně odnožují a lze je i velmi radikálně krátit. Obrůstání po takovém radikálním řezu je nezvykle rychlé (v rámci rodu) a koruna budoucího stromku díky němu pokaždé nádherně zhoustne. Když řez provedeme v předjaří a rostlinu při něm zbavíme úplně všeho zeleného, v létě už je zase koruna kompaktní a při troše štěstí ji ozdobí i záplava drobných červenofialových kvítků. Letněné rostliny dokonce kvetou i opakovaně a poslední kvítky můžeme na vrcholcích stonků spatřit ještě během podzimu. V době kvetení koruny stromečků dočasně ztrácejí kompaktní tvar, protože kvetoucí stonky narůstají řídce a dosti živelně, jakoby se táhly za sluncem. Po odkvětu je proto vhodné je pokrátit a odstranit zároveň i zbytky suchých květů. Radikální řez u našich sbírkových rostlin provádíme obvykle každý druhý rok.  
Tvary korun jsou tedy v případě Trichodiadema bulbosum dosti fádní a vzájemně si podobné. O to pestřejší podívanou nabízejí kmeny jednotlivých rostlin. Co kus, to ryzí originál. Když přesazuji rostliny s kořeny zakopanými pod zemí, vždy je to pro mne tak trochu vzrušující záležitost. Někdy tvoří podzemí rostliny jen dvojice dominantních ztloustlých kořenů, jindy je to spleť mnoha přibližně stejné tloušťky. Nejbizarnější tvary se objevují u rostlin dlouho nepřesazovaných a zasazených navíc v menších květináčích. V takových případech se kořeny vzájemně propletou a prapodivně pokroutí, jak si hledají cestu podél stěn květináče. Podobná situace dala kdysi vzniknout i jednomu neplánovanému propletenci dvou rostlin, který se ukázal být důmyslný a složitý jako dobrý hlavolam. Chvilku jsem se snažil obě rostliny rozplést, ale nechtěl jsem to dělat násilím. A tak zůstaly obě společně už asi navždy. Docela jim to spolu sluší, jen koruny jim zůstaly oddělené. S oválnou miskou od Součků ze Šťáhlav si určitě vystačí ještě nějaký ten rok, samozřejmě za předpokladu každoročního přesazení do čerstvého písčitého substrátu. Už dávno není naším cílem aby rostliny co nejvíce přirůstaly a díky častému řezu mám někdy pocit, že některé z nich jsou už celá léta úplně stejné.
U některých jedinců jsem postupně a s citem odebíral i ztloustlé odbočky z hlavních kořenů, a průběžně odstraňoval ty tenké z jejich odhalených a již povysazených částí. Výsledek je neméně bizarní než husté spleti mnoha kořenů. Když se ale taková pořádná spleť občas objeví, je potom radost s ní nadále pracovat. Při každém přesazování odhaluji další její zákoutí a připadám si při tom tak trochu jako archeolog. Ve skleníku vidím ty kytky skoro denně a změny na jejich postupně odhalovaném podzemí mi nepřijdou nijak zvlášť převratné. Zajímavější pohled pak nabízí zimní pátrání v našem fotoarchivu.Jdu proti proudu času a narážím na fotografie stejné rostliny v různých obdobích jejího vývoje a také v různých podobách. Odvíjí se přede mnou její příběh, jehož jsem byl součástí, ale na detaily jsem v záplavě jiných sukulentářských zážitků a radostí už dávno zapomněl. Letos jsem se v období podzimních plískanic k těm fotografiím z uplynulých zhruba deseti let znovu vrátil, protože jsem hledal obrázky k připravovanému speciálu časopisu „Kaktusy“, který zrovna dokončuji. Trichodiadema bulbosum je jeho součástí, stejně jako ostatní druhy toho rodu, který nám za léta pěstování tolik přirostl k srdci. V tom speciálu je mu věnována poslední kapitolka (to nejlepší na konec!), která je jakousi zpovědí o naší letité náklonnosti k těm kouzelným rostlinám z afrického jihu, které si nechají hodně líbit a královsky nám den co den vracejí naši skromnou péči.
Část znovu nalezených fotografií se stala součástí tohoto článku, společně s několika nejnovějšími, jako doklad o minulosti a přítomnosti rostlin, které tu s námi jsou kdoví kolik let a celou tu dobu nám dělají jen samou radost. Marně vzpomínám, že by nám některá Trichodiadema bulbosum uhynula. Nebýt těch fotek, splývají mi navzájem díky podobnosti jejich korun, s výjimkou té nejstarší samozřejmě. Ta je nezaměnitelná a její příběh nejdelší. Vždycky bude mít v naší sbírce výsadní postavení, protože to byla právě ona, co nás navnadila pořizovat si další a další příbuzné, s nimiž dnes tvoří malou jihoafrickou rodinku Trichodiadema bulbosum hned kousek nad strmými schody našeho sbírkového skleníku.
Na úvodní dvojici fotografií z prosince 2012 je ta naše nejstarší i s detailním pohledem na její nádherně ztloustlý základ. Další dvojice snímků patří zmíněnému propletenci dvou rostlin, nejprve z léta roku 2010, kdy byla dvojice čerstvě zasazena do keramické misky, podruhé zhruba o sedm let později z obrácené strany, ale stále ve stejné misce od Součků. Další tři obrázky zachycují příběh jiné rostliny s dvěma tlustými kmeny. Na prvním snímku z podzimu roku 2009 jsou ještě kořeny z velké části pod zemí, na druhém o rok později již povysazené v šestihranné misce ze Žacléře a nakonec aktuální podoba z léta letošního roku v misce od Vladi Zatloukala. Na posledních dvou fotografiích je další rostlina, nejprve volající po radikálnějším řezu v létě roku 2013 a podruhé v aktuálnější podobě z jara 2015, kdy se její nádherně hustá spleť kořenů nachází již o poznání výše.