sukulenty

Každý sukulentář má svoji slabůstku. Rostlinu, na níž nedá dopustit, a kterou pěstuje ve větším množství než je běžné, a to i ve chvílích, kdy místa není zrovna nazbyt. Pro mne je tou „osudovou“ Trichodiaema densum, takže není divu, že čtení o této rostlině z jihu Afriky je na tomto webu více než o jiných sukulentech, a asi ještě občas nějaký ten článeček přibyde! A s tím místem to není tak zlé, protože dvacet let stará rostlina se vejde do misky 10x10 centimetrů!
Trichodiadema densum mi dává po celý svůj život možnosti volby, jak s ní a její krásou naložím. Zda ji budu pěstovat jako normální kytku s nádhernými květy a kořeny schovanými pod zemí (obr.č.1), nebo využiji možnosti druhé, a ty tlusté a nádherně propletené kořeny trochu povytáhnu nad povrch zemský. Z rostliny se pak snažím vytvořit aspoň malý stromeček, protože velký z ní nikdy nebude, i kdybych se s konvičkou v ruce zbláznil!
Když se rozhodnu pro druhou možnost, stojím před další volbou. Chci stromeček hned, nebo si na výsledek raději ještě nějaký čas počkám? V případě prvním povytáhnu kořeny nad zem, rostlinu zasadím do malé misky a mám polotovar budoucího stromečku. Nadzemní kmínek už ale od té chvíle tloustne jenom velice zvolna, a sílu kořeny nabírají především ve své podzemní části. Těmto mladým rostlinám říkávám „přípravka“, a psali jsme o nich v minulosti v rubrice “Sukulentní maličkosti“. Nejsou důkazem mé netrpělivosti, ale kořeny v jejich případě povytahuji především kvůli budoucím majitelům, aby věděli, že u nás zakoupené rostlinky přes svou nepatrnou velikost už pod zemí leccos skrývají, a také že už dovedou oslnit nádhernými květy (obr.č.2). Samozřejmě všem radím, ať ty kořeny ještě na nějaký čas zahrabou zpátky pod zem. A jsme u té druhé možnosti. Chce trochu trpělivosti, a odolat ještě rok či dva pokušení povysazovat. Tvary kořenů se mohu na chvíli pokochat  při přesazování, ale ještě je na čas vracím kam patří. Čím déle se zřeknu pohledu na ně, tím větší parádu spatřím, protože pod zemí za tu dobu náležitě zesílí, a jejich tvar je ještě mnohem zajímavější a bizarnější než když jsem je viděl naposledy. Zvláště když rostliny pěstuji v písčitém a na živiny chudém substrátu, kde je pro ně zbudování pořádných podzemních nádrží na vodu nutností!
A stojím před další volbou. Kořeny jsou už silné a tvarově zajímavé. Můžu se tedy těšit na stromek, jehož korunu brzy ozdobí množství nádherných květů, zvláště když rostlině dopřeji alespoň krátký podzimní odpočinek. Pokud tohle opravdu chci, zbytečně už do koruny nezasahuji, abych se v blízké budoucnosti nepřipravil o část květů. Pokud ale některá z větví naprosto vybočuje „z řady“, pak ji samozřejmě pro dobro věci odstraním. Trichodiadema densum mívá na konci české zimy beztak tolik květů, že jeden či dva nehrají v té parádě zase až tak podstatnou roli (obr.č.3). Ale jako pokaždé s touto kytkou, mám opět ještě druhou možnost! Oželím ještě na jednu sezónu krásu zimních či jarních květů, a doladím korunku rostliny tak, aby připomínala opravdový stromek. Pokud volba padne na tuto možnost, potřebuji jen nůžky a rozvahu. Hlavně nic neuspěchat! Raději z větví odstříhávám po malých částech a co nejvýše. Další kousek větve mohu ostranit vždycky, ale vrátit už jej nelze. Pokud chci koruně budoucího stromku dát tvar podle svých představ, pak musí nakonec vše zelené beztak pryč. Postupuji tedy odshora dolů a krátím vše, co mi přijde do cesty! Pořád ale s rozvahou!
Protože Trichodiadema densum neobrůstá tak rychle jako třeba tlustice, na nějaký čas je z ní nevzhledný polotovar, na nějž není kdovíjaký pohled. Ideálním obdobím pro radikální sestřih je proto předjaří. Trichodiadema densum v tomto období prožívá nejintenzivnější růstové období, končící až s příchodem letních veder. Nově narůstající výhony tedy mají v takovém případě dostatek času vytvořit základ nové koruny. Protože je budoucích větví mnohem více než těch starých, zůstávají lístky se štětinkami na koncích podstatně menší. Někdy  i poloviční, když se nových větviček opravdu „urodí“. Protože po intenzivním jarním růstu následuje letní pauza, radikálně zkrácené rostliny už většinou nestihnou v zimě vykvést. O rok později mi to však bohatě vynahradí, protože čím více růstových středů, tím na větší množství květů je v budoucnu šance!
Podobný radikální průřez dosavadní koruny většinou dělám u jedinců, jejichž kořeny mne něčím zaujmou. Za ta léta jsem si už vypracoval čich na zajímavé tvary, a představivost mi rovněž naštěstí nechybí, protože jsem toho už se zmíněnou rostlinou prožil za ta léta víc než dost! A stojím tedy znovu před volbou, kterou mohu částečně ovlivnit budoucí vzhled stromečku. Úplně se to nepodaří nikdy, protože na to je Trichodiadema densum rostlinou dosti svéhlavou.
Pokud se rozhodnu vytvořit korunu úzkou (obr.č.4), nepřesahující příliš do stran, ponechám po průřezu koruny na vrcholu kmínku jen nepatrné množství silných větví. Třeba jen dvě, a jenom z nich pak nechám vyrůstat nové výhony, zatímco na jiných místech je nemilosrdně likviduji hned v zárodcích, což jde bez násilí a velice snadno. Je to v podstatě nejjednoduší a nejrychlejší způsob tvorby koruny, ale zdaleka ne nejefektnější.
Další možností je o trochu širší koruna, jejíž okraje pouštím do mírného převisu (obr.č.5). Při tomto způsobu samozřejmě v koruně mohu ponechat více větví, aby byla bohatší. Ty uprostřed koruny více zkrátím, zatímco okrajové ponechám delší. V budoucnu tvoří právě ony zmíněný převis. U tohoto způsobu je důležité mít k dispozici rostlinu s vyšším kmínkem, aby nebylo nutno převislé větve zase příliš brzo krátit, jakmile se přiblíží k zemi!
K tvarování velice zajímaví bývají jednici s rozdvojeným kmenem (obr.č.6). Jakmile se taková rostlina objeví, mohu si s jistotou dovolit ten nádherný luxus hodně široké koruny. Ta vzniká propojením dvou (nebo i více) menších korun na vrcholech obou částí kmene. Dvojitý kmen je zárukou, že i v budoucnu unese větší zatížení, a zároveň mezitím ještě zesílí pod zemí jeho základna. Stromek s široce rozložitou korunkou už může velice nápadně připomínat korunu opravdového stromu. Dvojité kmeny nebývají v případě T. densum zase tak časté, i když vše lze samozřejmě při troše snahy vytvořit také uměle. Jedná se však na můj vkus už o příliš výrazné zásahy, a tudíž i běh na dlouhou trať!
A pak jsou tu nejrůznější anomálie a bizarnosti, které mohou být jak dílem přírody, tak i docela obyčejné náhody, nebo dokonce výsledkem úmyslu, což je zrovna případ jedné dvojice rostlin (obr.č.7). Ty dvě sice vypadají jako rostlina jediná, ale zdání v tomto případě klame! Jejich propletenec byl vytvořen záměrně při přesazování zakořeněných řízků obou trichodiadem. Když spatřím mezi kořeny některé z nich dostatečně velkou mezeru, prostrčím jí druhou rostlinu odpovídající tloušťky, jejíž vrchol za tímto účelem ustříhnu. Poté putují kořeny obou již společně znovu pod zem, kde zůstanou tak dlouho, jak je zapotřebí. Když při dalším přesazování zjistím, že kořeny obou rostlin společně tvoří alespoň trochu harmonický celek, věnuji se jim dál. Na snímku je jakýsi polotovar mého dosavadního snažení. Na menší z dvojice rostlin je znát časová ztráta, způsobená zarůstáním jejího odříznutého vrcholu před „splétáním“ s tou druhou!
Nejefektivnějším a nejméně pracným způsobem jak dosáhnout hezkého stromku je zasadit rostlinu do květináče s kořeny zahrabanými v písčitém substrátu (písku klidně  i více než 50%), každoročně zjara přesadit do čerstvého (nebo i dvakrát za rok), trpělivě čekat a sledovat jak kořeny postupně tloustnou, sílí a nabírají zajímavý tvar. A jednoho dne si říci dost! Rostlinu vytáhnout z květináče, zkrátit vlasové kořínky a očistit ty tlusté. Odstranit z přebujelé koruny vše co mi v ní nelíbí (přebývá), a rostlinu zasadit do hezké nádoby s kořeny již částečně nad povrchem substrátu. Poté se už starám nějak podobně jak jsem psal v minulosti v rubrice „Pěstitelská praxe“ (28.3.2009). Výsledek může být podobný jako na poslední fotografii. Záměrně nepoužívám v této souvislosti slůvko „stejný“, protože každá rostlina Trichodiadema densum je právě díky povysazeným kořenům ryzím originálem!