sukulenty

Na jihu Kréty se dá najít spousta nádherného kamení. Limity leteckých společností jsou však neúprosné, a tak do zavazadel balíme čím dál menší kamínky, které předtím projdou několika vyřazovacími koly. Divokou kartou v kamínkovém play-off disponují takzvané skořápky. Kamínky s prohlubní, více či méně připomínající miniaturní misky, do nichž se dají sázet snad jen naši oblíbení sukulentní trpaslíci rodu Monanthes, protože vše ostatní by v nich asi živořilo. Monanthes rostou v přírodě v podobných prohlubních a skalních prasklinách. Kolikrát si říkáme z čeho asi, když nikde není vidět ani špetka substrátu. A tak když ho potom u nás do skořápky nasypeme slabou polovinu kávové lžičky, děláme jim vlastně pomyšlení s příchutí blahobytu.
Přiznám se, že trpělivost nepatří k mým zásadním vlastnostem, ale některé rostliny mne jí nenásilně učí už celé léta. Mám samozřejmě na mysli moje oblíbené trichodiademy, kterým všechno dlouho trvá, zvláště pak některým z nich. Monanthes jsou také moji oblíbenci, stojící na tom pomyslném žebříčku asi hned za nimi, ale s těmi je to za normálních okolností úplně jinak. Rozrůstají se úměrně své velikosti a s kvetením je na ně absolutní spoleh. Když je ale sázím do krétských skořápek, začíná trénink trpělivosti se všim všudy.
Substrátu se do přírodních prohluní vejde opravdu jen minimum a rostlinami se snažím v rámci možností osadit většinu té miniaturní plochy. Zbytek vyplní přírůstky, v těchto svízelných podmínkách pomalejší a chudší, než by tomu bylo v normálních plastových květináčcích nebo mělkých keramických miskách od Součků ze Šťáhlav. Čerstvě zasazené rostlinky se zalévají obtížně. Silnější proud vody by tu špetku substrátu snadno vyplavil i s jejich drobnými tělíčky, a tak přichází na řadu rozprašovač. Pěkně z výšky, lehounce, ale vydatně. Jenomže když je ve skleníku trochu teplejí, nepatrné množství substrátu vyschne během chvilky. Vidina konečného výsledku mne znovu a znovu nutí se k čerstvě osazeným skořápkám vracet a kontrolovat, zda rostliny v nich nestrádají. 
Zprvu bývají samozřejmě umístěny někde ve stínu, pokud je zrovna slunečný den. Když je obloha zatažená, pak je to s nimi mnohem jednodušší. Většinou s nimi začínám v předjaří, nebo už v průběhu zimy, kdy člověk snadno podléhá trudomyslnosti. Růstové středy droboučkých bochánků se začínají otevírat obvykle na přelomu ledna a února, kdy se rostliny probouzejí z umělého zimního spánku. Otevírající se vrcholky rostlin předznamenávají hektický sled událostí v jejich životech, který jaro každoročně přináší. Snažím se proto na rostlinky v prohlubních krétských skořápek s vodou nezapomínat. Nutí mne to alespoň opustit teplo bytu a vyrazit do skleníku, kam by se mi jinak dvakrát nechtělo.
Za dva či tři týdny se rostliny dokonale uchytí. Díky častému kropení vlažnou vodou jejich kořeny prorostou malinkatý prostor, zaplněný substrátem, a jejich konce mnohdy sahají až do takřka neviditelných spár v kamenech. Substrátu už nehrozí vyplavení vodou, která na ně začně dopadat už z normální konvičky. Člověk si za ta léta se sukulenty osvojí množství vody a její správné načasování. Rostlinky rodu Monanthes navíc na vodu reagují mnohem spontánněji, než většina jejich příbuzenstva, protože postrádají klasické zásobní orgány. Zálivku na nich poznám už dvě hodiny po jejím provedení. Rostliny mi po ní nabydou doslova před očima, jejich těla se zvětší a mně pak nezbývá než čekat až se vrátí do původní polohy a velikosti. Když na ně v této fázi s vodou občas zapomenu, už to ve zdraví přežijí. A pak už nastane období čekání na květy.
Jejich zárodky se objevují dle vývoje počasí od počátku března do počátku dubna. Jako první bývají obvykle Monanthes muralis, ale jejich náskok není větší než několik dnů. Jarní slunce nejvýrazněji barevně odliší jednotlivé typy Monanthes polyphylla, jejíž malé trsy ponejvíce při osazování krétských skořápek využíváme. Příchod letních dnů z nich pak zase udělá jednolitou masu, rozlišitelnou od sebe dost obtížně. Drobné rostlinky z Kanárských ostrovů jsou nejkrásnější, když jejich vrcholky zdobí jen nepatrné zárodky budoucích květů. Všeobecně lze říci, že rostliny v prohlubních kamínků kvetou o tři až čtyři týdny později než jejich příbuzenstvo v plastových květináčcích. Květy rodu Monanthes jsou ale tak vytrvalé, že nakonec se všechny rostliny s kvetením alespoň na několik dnů sejdou. Ve skleníku je to trochu cítit. Člověk si ani neuvědomí, že tak malé kvítky mohou zapáchat, a pokud vykvete jen pár rostlin, není cítit takřka nic. Jenomže u nás jsou Monanthes rostlinami natolik oblíbenými, že se dají ve skleníku v určitém období počítat i na stovky. A to už cítit jsou! Není to zase tak strašné, jediná čerstvě vykvetlá Stapelia by je hravě trumfla. Lehkým zápachem z drobných kvítků lákají sukulentní drobečci v přírodě hmyz k opylování, prý ale vždy až za soumraku. 
Trpaslíci rodu Monanthes mohou v prohlubních kamínků spokojeně růst mnoho let, a to bez jakéhokoliv strádání. Máme to ostatně vyzkoušeno už dávno díky Prckovi (Monanthes muralis), o němž jsme v minulosti na našem webu psali opakovaně a díky němuž jsme si vysloužili i zápis do Guinnessovy knihy rekordů a oficiální certifikát z Pelhřimova – města rekordů (2005). Samozřejmě na ně nesmíme zapomenout i nadále s vodou a zavčasu je zbavit odkvetlých stvolů, protože po kvetení následuje hromadný nárůst nových těl. A přes léto je, stejně jako jejich příbuzenstvo v plastových květináčích, na dva nejteplejší měsíce schovat dolů pod parapet, aby z nich sluneční paprsky a především dost často nehybný horký vzduch ve skleníku neudělaly hromádky bělavé kaše.
Rostlinky v krétských skořápkách jsou mnohem trvrší než normálně pěstovaní příbuzní. Na jejich těla se nemusíme bát zatlačit, aniž bychom riskovali jejich fyzické poškození. Bezkonkurenčně nejtvrdší z rostlin okruhu Monanthes polyphylla jsou jedinci s plochými těly ze skalních kanálů nad roklí Barranco Seco (Anaga). Jsou od ostatních výrazně odlišné nejen tvarem těl a jejich zbarvením v různých obdobích roku. Kdyby nekvetly jako Monanthes polyphylla z růstových středů typickými sluníčkovitými kvítky, řekl bych že se jedná o úplně nový druh, protože žádnému z těch oficiálně známých se příliš nepodobají.
Krétské skořápky, naplněné trochou substrátu a osázené bochánky našich kanárských oblíbenců jsou potěchou pro oko, kdykoliv kolem nich procházím. Přinášejí mi v letním shonu aspoň trochu té nefalšované sukulentářské radosti, bez níž by naše milované rostliny nemělo vůbec smysl pěstovat. Pokud se nic zvláštního nepřihodí, na podzim se na jihozápadě Kréty opět ocitneme. Budeme mít zase oči na stopkách, protože krétských skořápek není nikdy dost! 
Na úvodním snímku je několik krétských skořápek, ještě zahálejících. Trojice následujících fotografií ukazuje různé fáze růstu Monanthes polyphylla ze soutěsky Barranco Seco. První z nich byla pořízena v předvánočním čase, druhá v květnu a třetí v červnu. Podobný charakter má i další trojice obrázků, na níž je typická Monanthes polyphylla v miniaturní přírodní mističce, zachycená ve stejných obdobích jako předchozí rostlina. A do třetice ještě jedna trojice snímků! Na ní je o maličko větší kamínek s dvěma prohlubněmi, osazenými různými typy Monanthes polyphylla, opět zachycený ve stejných časových obdobích jako obě předchozí rostliny. A na závěr ještě ukázka, že i miniaturnímu stromečku Monanthes muralis to v malinkaté krétské skořápce docela sluší!