sukulenty

Na dušičky jsem měl ve skleníku návštěvu, což bylo nezvyklé, protože tou dobou už tam většinou nikoho nezvu ani nepouštím. Bývá v něm totiž obvykle už sestěhována spousta kytek z letního makroloňáku i venkovních stolů a tudíž i značně nepřehledno. Sám mám kolikrát problém najít tu či onu rostlinu, protože stěhování bývá nakonec vždycky překotné, i když se ze všech sil snažím aby nebylo, a v případě náhlých změn počasí pak často i lehce chaotické. O loňských dušičkách jsem ale udělal výjimku.
Jarda Bohata chtěl naše sukulentíky vidět už v létě, jen si k plánované návštěvě zvolil ten úplně nejtropičtější den z celého toho mimořádně horkého léta roku 2015. Nakonec jsem mu jeho nápad rozmluvil, ale dalo mi to zabrat. On je Jarda totiž excelentní kaktusář a na vedro je zvyklý nejenom ze skleníků, ale také z domoviny kaktusů, kam čas od času vyjíždí. Nakonec si ale dal říct. Léto uteklo jako voda, a stejně tak podzim. Když zavoval znovu, blížily se dušičky. Z jeho hlasu ale bylo znát, že na mne naštěstí nezanevřel. A tak jsme se domluvili na dušičkové pondělí.Známe se už spoustu let. Společně s Jardou Šnicerem a Vojtou Myšákem také u nás v Jihlavě přednášel na jednom setkání botanických cestovatelů (Takysympozií), která jsme po tři roky pořádali společně s předloni zesnulým kamarádem Vlaďou Zatloukalem. Tehdy tam trojice kaktusářů-cestovatelů představila svůj největší mexický objev Lophophora alberto-vojtechii, o němž se dokonce opakovaně psalo i v celostátních novinách.
No a teď najednou stál Jarda před naším sbírkovým skleníkem a podával mi papírový sáček s dárkem. Když jsem nakoukl dovnitř, moje sukulentářské srdíčko skákalo jako na trampolíně. Crassula mesembryanthemopsis je opravdový sukulentní šperk, a my jsme o něj předloni přišli. Veškeré moje dosavadní snahy sehnat jinou rostlinu zatím vycházely naprázdno. O jejím pěstování jsme v příslušné rubrice našeho webu již psali 16.3. 2012!Ta Jardova byla přímo ukázková, zasazená v květináčku o průměru 5cm, přes jehož okraje přetékala jako kaše z pohádkového hrnečku. Stříbrná, kompaktní, bez jediné skvrnky, navíc již přizdobená zárodky budoucích květenství. Prostě kytka jako ze sukulentářského manuálu. A to jsem do té chvíle mého hosta považoval za ortodoxního kaktusáře, jehož zájem o ostatní sukulenty je spíše symbolický. Svoji radost jsem vůbec neskrýval, a chválou taky nešetřil.
Den předtím jsme se vrátili z třídenního výletu do Potštějna a jeho okolí, v rámci nějž jsme se na chvilku zastavili i v Hořicích u manželů Němcových a nakoupili tam zbytek malých keramických misek, které jsme v jejich takřka prázdném skládku na konci sezóny nalezli. Když můj host odjel, a ještě předtím slíbil, že se k nám zjara vrátí i s manželkou, začal jsem se přehrabovat v krabici s ještě nevybalenou keramikou z Hořic. Věděl jsem přesně co hledám, protože tu zvláštně zelenou glazuru jsem měl vždycky rád, a k darované jihoafrické krasavici mi připadala jako stvořená, stejně jako strohý tvar samotné misky. Nádherný dar od Jardy Bohaty si hýčkám od první chvíle. Když už se mám chlubit cizím peřím, tak jsem kytce aspoň přidělal hezké okolí a snažil se vyvarovat přílišného zalévání a kontaktu vody se stříbřitými listy toho sukulentního drahokamu, o jehož jméno si člověk snadno zlomí jazyk. O vánocích jsem se radoval z droboučkých kvítků a když jsem druhý únorový den začal psát tenhle článek, byla u nás ta překrásná kytička přesně na den tři měsíce. Celý jeden kvartál, jak tomuto období s oblibou říkávali soudruzi. Dvacet kvartálů byla jedna pětiletka, pokud ovšem nebyla splněna v předstihu, jak tehdy bývalo dobrým zvykem. Přesto jsme to měli z Jihlavy do Vídně úplně stejně daleko jako na jih Afriky. Až takhle hluboko do minulosti mne v myšlenkách dovedla ta sukulentní krasavice. Doufám že moje dušičkové dárky dělají Jardovi stejnou radost a takhle na dálku ho zdravím.
První dva snímky jsou dušičkové, pořízené nedlouho po přesazení nádherného dárku do hořické keramické misky. Druhá dvojice fotografií byla pořízena v předvánočním čase, kdy už rostlinu zdobily droboučké kvítky.