sukulenty.estranky.cz

K řeckým dovoleným pokaždé patří i prohlídky měst, i když v našich plánech nehrají zase až tak velkou roli. Většinu času věnujeme putování zdejší přírodou nebo plážovému povalečství, což se dá na ostrově Samos docela dobře spojit. Přístavní městečko Pythagorio (obr.č.1) jsme ale vynechat nemohli. Je to asi nejrušnější letovisko na ostrově, turisticky mnohem zajímavější než hlavní město Vathy, které bývá místními takřka výhradně nazýváno Samos. Obětovali jsme jeden den na prohlídku obou měst najednou. Vzhledem ke skutečnosti, že nás příliš nelákají torza  nejrůznějších starodávných sloupů či zdí, dalo se to místními autobusy s trochou štěstí stihnout i s podvečerní koupelí v Kokkari!
Pythagorio se až do roku 1955 jmenovalo Tigani, a teprve poté bylo přejmenováno na počest nejslavnějšího rodáka ostrova Samos a autora slavné věty, kterou se učil ve škole každý z nás. Samotné městečko se v ničem výrazněji nevymyká, a připomíná desítky dalších podobných přístavů na jiných řeckých ostrovech. Pro milovníky řecké historie je však Pythagorio docela zajímavou lokalitou.
Hned po příjezdu jsme se vydali k místnímu hradu. Protože pochází z devatenáctého století, vyhnul se mnoha válkám a je dodnes vcelku zachovalý. Hned vedle něj stojí nádherný kostel (obr.č.2) , a navíc jsou zde pozůstatky starokřesťanské baziliky, takže milovník historie si na jediném místě přijde opravdu na své! Sloupků nejrůznějších výšek (i barev) se zde zachovalo opravdu hodně, a kdyby k nim přibyly ještě ty, které Řekové z okolních domků využili do základů svých staveb, možná by se na přímořské prostranství ani nevešly!
Většina těch sloupků byla z nádherně strukturovaného vápence, jaký jsme vídali na skaliscích při svých cestách po divokém západním pobřeží ostrova. Zdejší vápenec budí dojem značného stáří, protože jeho povrch bývá často protkán pavučinou nejrůznějších prasklinek, tvořících nádherné obrazce. Některé ze sloupů byly dokonce velice pestré díky různobarevným vrstvám horniny, které navíc tvořily na sloupech zvláštní zubaté vzory.
Když jsme učinili zadost zkoumání historie, obrátili jsme se čelem k žhavé současnosti. Jen o kousek dál po pobřeží bylo totiž vidět místní letiště, na jehož mimořádně krátkou přistávací plochu zrovna dosedlo další letadlo s turisty v útrobách (obr.č.3).
Sledovali jsme přistávací manévr, který nám zdálky připadal ještě mnohem hroznější, než jak jsme jej sami vnímali při našem příletu. Dráha s černým pruhem uprostřed, vybržděným přistávajícími letadly, končila až skoro v moři. Prostor mezi koncem dráhy a mořskými vlnami zabírali turisté, bezstarostně se povalující na lehátkách pod slunečníky a vychutnávající si tu „pravou“ řeckou atmosféru. Pláž byla na poměry ostrova Samos docela slušně naplněna lidmi, kterým rozhodně nechyběla určitá dávka otrlosti. V blízkosti letiště je dokonce hotelový komplex pro turisty, za který tito milovníci hřmotu leteckých motorů ještě dobrovolně platí! Vůbec jsme si něco podobného nedokázali představit!
Vydali jsme se zpět do centra zdejšího dění, kterým je i tady přístav. Milujeme tu zevlounskou atmosféru přístavních nábřeží, plných zakotvených lodí. Všude je to takřka stejné, a přesto nás znovu a znovu baví pozorovat čas  ubíhající zde líně na řecký způsob. Posezení v přístavním baru a pobyt na řeckém autobusovém nádraží v nás od první návštěvy ostrovů budí příjemné pocity, spojené se zemí, kterou tolik milujeme a která nás nikdy neomrzí.

Ještě než jsme dorazili do přístavu, míjeli jsme zajímavou ulici, jejíž profil nám připomínal nájezd skokanského můstku K 90 (obr.č.4)! Řecké silnice jsou mnohdy krkolomné a jejich sklon pro nás nevídaný. Mysleli jsme, že ty největší stoupáky jsme spatřili při svém pobytu na ostrově Skopelos, ale tohle bylo ještě mnohem horší. Naštěstí jsme po této ulici nemuseli stoupat vzhůru a pouze jsme ji míjeli na své cestě za ledovou kávou a lenošením v pohodlném ratanu.
Na ostrově Samos nás fascinovalo množství nádherně upravené zeleně v ulicích měst. Ani Pythagorio nebylo v tomto ohledu výjimkou. Zaujaly nás tady především nádherně tvarované stromky Pittosporum tobira. Pěstovali jsme kdysi tento keřík, a snažili se jej i tvarovat. V Řecku i celém Středomoří je to dřevina velice hojně používaná coby živé ploty u hotelů a cest, ale tady si místní s rostlinami opravdu vyhráli. Už to byly hotové stromy, na kterých byla patrná pravidelná péče, trvající spoustu let (obr.č.5).
A pak už nás čekal přístav lemovaný spoustou taveren a barů, nabízejících ideální podmínky k lenošení a sdílení zdejšího pomalu ubíhajícího života. Přístaviště bylo plné lodí a loděk, mezi nimiž byly na stožárech už vidět také české vlajky. Plavidla zde zakotvená ovšem nedosahovala ani zdaleka takových rozměrů jako ta v Toskánsku, kde trávily v podivné shodě svou dovolenou politické „elity“ našeho národa (obr.č.6). Za těmi bychom kostel a hrad jen těžko vyfotili!
V úzkých pruzích mezi loďkami a jachtami chytali místní i turisté ryby. Řekové jsou zvědaví a rádi zapředou řeč kdykoliv a s kýmkoliv. Není proto divu, že na  jednoho rybáře za malou chvíli připadá minimálně pět přihlížejích. V případě že mu něco zabere se jejich počet ještě minimálně zdvojnásobí, protože další a další se sbíhají z okolních hospůdek a domků (obr.č.7).
K takové letní řecké pohodě patří frapé (obr.č.8). Ledová káva s hustou pěnou, kterou Řekové popíjejí od rána do večera při každé příležitosti. Zvykli jsme si docela rychle, a nedáme na ni dopustit ani doma. Jenom ji pijeme s mlékem a bez cukru, což místním barmanům a hospodským zdůrazňujeme pro jistotu raději dvakrát, protože Řekům chutná přesně naopak. Bez kelímku či sklenice s frapé se neobejde řidič autobusu, který má v plánu ujet více jak deset kilometrů. Bez frapé se ráno neotevře jediný obchod se suvenýry, z frapé upíjejí popové na autobusovém nádraží, obklopeni vždy houfy svých oveček, popíjejících co jiného než frapé. Odletové formality na letišti se začínají odvíjet teprve ve chvíli, kdy si dotyčný uniformovaný úředník postaví na stolek ledovou kávu. Pak už jde většinou všechno jako po másle.
Návrat z tohoto výletu byl náležitě okořeněn zážitky z přestupu na druhý autobus v hlavním městě. O tamním autobusovém nádraží jdou varovné zvěsti už i v tištěných průvodcích, a v tomto případě zmínky o neuvěřitelných zmatcích provázejících jeho provoz vůbec nepřeháněly.
Prohlídka obou měst je příjemným zpestřením plážového povalečství i horské turistiky, a zároveň jedinečnou příležitostí k nakoupení dárků pro blízké doma, protože obchůdků je zde mnohem více než v malých turistických střediscích bez historie a tradice, které relativně nedávno ještě byly vcelku bezvýznamnými rybářskými vesničkami a několika domky na pobřeží.