sukulenty

Máme rádi Řecko a Řeky. Na svých cestách za sluníčkem, plážovým povalečstvím a náramnými večerními hody v tamějších tavernách se samozřejmě také snažíme poznávat zdejší přírodu. Navštívili jsme spoustu nádherných míst, která nám už navždy zůstanou kdesi uvnitř. Vždycky si říkáme, že tam a onam se určitě někdy vrátíme, i když víme, že se tak s největší pravděpodobností nikdy nestane.
Řeckých ostrovů je tolik, že je nemáme nárok nikdy spatřit všechny. Na jeden jsme se ale přece jenom vrátili. Na Krétě jsme totiž přišli na chuť přírodním útvarům, zvaným soutěsky. V jedné z nich jsme si dokonce hrábli až na dno svých sil. Únava ale brzy opadla, zatímco zážitky z toho dne zapomenout nelze.
Soutěska se jmenuje Aradena (Aradhena), a jako každá správná skalní úžina má dva konce. Ten spodní začíná kousek od nádherné plážičky v zátoce Mármara, k níž vede pouze prašná cesta nad pobřežím. Horní pak ústí rozvrzanou brankou přímo do tajuplné vesnice stejného jména jaké má soutěska. My jsme zvolili cestu od moře do vnitrozemí, protože ta opačná v podstatě ani možná nebyla. Na oblázkovou plážičku nás zavezl kapitán s výletní lodí, na jejíž palubě byli účastníci celodenního výletu, spojeného s dobrým jídlem a pitím v jedné taverně patřící kapitánovu kamarádovi. My jsme se s tímto podivným a svérázným lodivodem domluvili, že na nás počká večer v přístavu Loutro. Po osvěžující koupeli jsme se ponořili do blahodárného stínu soutěsky, provoněného květy miniaturních eukalyptů, které lemovaly po nějaký čas její lákavou vstupní část.
Cestu jsme si naplánovali ve volném výletním tempu, protože soutěsku jsme se rozhodli opustit asi v její polovině a vydat se traverzem vpravo do nejbližší vesnice, v níž byla avizována příjemná taverna s tradiční řeckou kuchyní. Zde jsme chtěli načerpat dalších sil, zaplnit žaludky a vyrazit  opět volným tempem do přístavu Loutro, kde jsme se hodlali věnovat vodním radovánkám a posezení v některém z přístavních barů až do příjezdu kapitánovy lodi.
Aradena nám připadala velice příjemná. Zpočátku byl stín všude kam jsme dohlédli, terén pouze mírně se zvedající do kopce a především žádní turisté. Poslední krajany jsme spatřili na potulkách asi dvěstě metrů od vchodu do soutěsky, a pak asi po hodině pochodu jsme potkali skupinu řeckých turistů důchodového věku. Šli v protisměru, takže zřejmě museli vyrazit hodně brzy zrána. Protože posedávali na balvanech i pod skalními převisy a baštili své zásoby jídla, pracně jsme hledali kousek volné cesty vzhůru. Terén v těchto partiích už začal být mnohem členitější, a my jsme omylem zvolili jako směr cesty prošlapanou kozí stezku. Poprvé jsme si uvědomili, že ač to zní neuvěřitelně, i v soutěsce se dá zabloudit. Kozí bobky a stále neprostupnější terén nám ale avizovaly, že tudy správná cesta k cíli nevede.
Druhým omylem bylo, že jsme nevěnovali pozornost malé plechové ceduli, válející se pod starým olivovníkem. Byla to značna, směrující případné zájemmce na odbočku a následný výstup ze soutěsky, kterým jsme ji měli v plánu opustit. Šli jsme už poměrně dlouho, když jsme si uvědomili, že stojíme před důležitou volbou. Buď se vrátíme zpět a odbočíme na plánovanou trasu, nebo budeme pokračovat vzhůru až do vesničky Aradena. Při pohledu na mapu jsme zvolili druhou možnost, protože vše nasvědčovalo, že máme minimálně polovinu cesty za sebou a čas nás zatím nijak netlačí.

To byl ale třetí omyl. Terén začínal nabírat na obtížnosti, a my jsme chodili všechny předchozí soutěsky vždycky z kopce k moři. Místy byl terén i dost nepřehledný, protkaný úzkými průlezy mezi obrovskými balvany. Nohy dostávaly zabrat, a stejně tak zásoby vody, které jsme s sebou vzali úměrně původně plánované trase. Pak se ale soutěska náhle začala rozšiřovat a my propadli pomíjivému pocitu vítězství. To nejhorší nás ale teprve čekalo, a to hned v několika po sobě jdoucích etapách.
Nejprve nás čekaly nepříjemně strmé a dlouhé schody, zatesané do skály. Vyšlapali jsme je s vírou, že za nimi někde hodně blízko musí být pozvolné vyústění soutěsky do horské vesničky. Jenomže místo kamenité cesty před námi stály hromady balvanů. Když jsme se mezi nimi hrabali, čas od času se ozval podivný dunivý zvuk. Najednou ustal křik dravců, a dunění se ještě dlouho ozývalo dál a dál, až zcela vyprchalo. Po zdolání posledního kamenitého návrší jsme spatřili nedaleko před sebou, ale vysoko nad sebou most. Při pohledu do mapy nám zatrnulo. Ten most musíme přejít, aby se nám otevřela cesta z pusté vesnice do úrodnější nížiny ve vnitrozemí. Končili jsme s vodou, a na svačiny v batozích nebylo ani pomyšlení.
Ozvalo se dunění příšerného kalibru, nesoucí se po kolmých stěnách soutěsky. Po mostě projelo auto. Bylo nám mdlo z představy věcí budoucích, ale za malou chvíli jsme most podešli. Za ním nás čekalo další rozhodnutí. Buďto po klikatících se schodech ve skále vlevo do vesnice, nebo po klikatících se schodech ve skále vpravo do pustiny, vedoucí k zmíněným úrodným krajům. Stoupali jsme vlevo, protože Ivana v průvodci zjistila, že v sezóně má stát v těsné blízkosti mostu bufet.
Nohy už chodily samy podle svého uvážení, ale bojová morálka se alespoň na chvíli při představě orosených nápojů částečně pozvedla. V našich duších ale hlodala pochybnost, kterou jsme se jeden před druhým báli nahlas vyslovit. Co vlastně pro Řeky znamená slovo sezóna? Vzpomínali jsme na ostrov Kefalonia, kde jsme byli na počátku července a ještě nezačala. V mysli nám vyvstala vzpomínka na mimosezónní jízdní řády autobusů v Plakias, odkud jsme ráno vyrazili na tuto cestu.
Po výstupu a otevření příšerně zrezlé a vrzající branky jsme vstoupili do opuštěné vesnice Aradena. Lidé zde údajně žili, ale my jsme žádného z nich nespatřili. A to jsme vesnicí procházeli mátožnou chůzí dobrou půlhodinu. Všude okolo stály ruiny kdysi výstavných domů, nesoucích znaky někdejšího benátského osídlení. Nikdo nám uspokojivě nevysvětlil, proč lidé ty domy před mnoha lety upustili. Důvodem nebyl požár, ani zemětřesení, snad prý nějaká rodinná válka klanů. Vendeta prý zde byla krutá.
Byl to permanentně depresivní pohled. Pusto, ticho, pouze zdálky bylo občas slyšet mečení koz, jejichž kůže visely všude na rezavých torzech plotů. Sem tam se mihnul mezi rozvalinami toulavý pes. Ačkoliv sil nebylo na rozdávání, přidali jsme do kroku. Asi měsíc po nás zřejmě totéž neučinili nějací turisté ze západní Evropy, kteří zde byli nalezeni mrtví za nevyjasněných okolností. Psalo se o tom i v našich novinách.
Depresi však za okamžik vystřídala eufórie. U nájezdu na most stála budka a její okénko bylo otevřené. Ačkoliv začínal říjen, tento řecký chasník ještě držel sezónu! Kdybych byl vysokým hosnostářem ortodoxní řecké církve, okamžitě bych podal návrh na jeho blahořečení. Vychutnávali jsme si pití a pozdravili se s Holanďankou, která šlapala to samé co my sólo. Pak jsme doplnili zásoby vody a vydali se přes most vstříc dalším dobrodružstvím tohoto dne. Při přecházení mostu jsme se kochali leteckým pohledem na naši předchozí trasu, a zároveň jsme přišli na kloub záhadě dunivých zvuků, vycházejících z útrob mostu. Ten totiž tvořila pouze konstrukce z železných traverz, do nichž byly nasunuty železniční pražce. Řečtí pracanti je tam prostě do těch téček z jedné strany nasunuli jeden za druhým, až zaplnily celou délku mostu. I při průjezdů tradičního skůtříku vydávaly volné pražce šílené zvuky, které se rozléhaly údolím pod námi.
Čekala nás cesta vnitrozemím, které bylo velice zvláštní. Brzy jsme uhnuli z krásně hladké asfaltky, vybudované jako takřka vše nové v Řecku z peněz Evropské Unie, na prašnou cestu, pro kterou mají Němci krásný a výstižný název „makadamštrase“. Po pravé straně byla obsolutní pustina, v níž rostl na sluncem vybělených skalách třeba jediný strom v okruhu stovek metrů. Po levici se rozprostíral úrodný kraj plný stromů, zeleninových záhonů a dokonce i vinné révy.
Bylo nám najednou hej, zvláště když jsme ve vesnici Anópolis objevili klidnou tavernu s dobrým frapé, oroseným mythosem a čistými záchody. Mysleli jsme se, že už nás toho dne čekají samé příjemné zážitky, a tak jsme celkem svižně vyšplhali klikatou asfaltkou až ke kostelíku zasvěcenému svaté Kateřině, stojícím na skalním hřebeni. Ten odděloval vnitrozemí od pobřežních skal. Při pohledu dolů nám bylo jasné, že žádná přístavní idyla v Loutru se toho odpoledne konat nebude. Pod námi se klikatily prašné a kamenité chodníčky kam oko dohlédlo. Slunce stálo vysoko nad našimi hlavami, vzduch měl blízko k 40°C (počátek října) a tam hluboko dole zářil maličký bílý bod, tvořený přístavními domky. Nikde ani strom, ba ani keřík. Cik cak, cik cak, a tak pořád dokola více než svě hodiny. Ačkoliv se bílý bod mírně zvětšoval, viděli jsme ho stále jen v bělavém oparu, který tvoří řecké vedro dokonale. Asi v polovině toho krpálu mi už bylo všechno vcelku jedno, a začal jsem propadat apatii.

Trochu jsem ožil pouze ve chvíli, kdy jsme potkali nějaké nadšence v pantoflích a bez jakýchkoliv zavazadel, kteří se zřejmě rozhodli navštívit kostelík. Vzhledem z již zmíněnému vedru a terénu je docela možné, že svatou Kateřinu toho pozdního odpoledne spatřili na vlastní oči. Teprve v blízkosti přístavu se začaly objevovat první stromy, dávající alespoň trošičku stínu. Krásné panorama hlídaly všudypřítomné kozy, které naše přítomnost pramálo vzrušovala.
Vánek od moře působil blahodárně, protože naše síly byly takřka u konce. Překonali jsme 650 metrů převýšení, které nás dělilo od posezení v přístavním baru. Piva a pomerančové šťávy jen syčely v našich útrobách, kde zkončil i zbylý led z frapé. Na koupání nebyl čas ani nálada, stejně jako na svačinu, která pořád ležela ladem na dně batohu. Hold nám vzdali dva výletníci z naší lodi, kteří nás prý pozorovali ze stínu přístavního mola dalekohledem celé odpoledne.
Pak zahoukal klaksón, a do přístavu vlížděla loď řízená naším kapitánem (sukulentáři by v něm poznali trochu více opáleného Luboše Hojného). Protože se blížil večer, kapitán už byl v povznesené náladě, podobně jako všichni účastnící jím pořádaného lodního výletu. Jakmile se loď odpoutala od břehu, výletníci začali zpívat a kapitán obcházel lodí s kanystrem domácí retsiny. Žádné decentní ochutnávky, ale rovnou dvoudecky a pěkně až po okraj. Jakmile kapitán zpozoroval, že víno v kelímcích mizí, vydal se s cigaretou mezi rty na další kolečko.
Ačkoliv retsinu oba milujeme, po dvou kelímcích jsme ji začali cítil v týlu, protože v žaludcích se promíchala pouze se zbytky ranní řecké koblihy plné skořicového cukru. Vzal jsem tedy kelímky, a zrovna když jsem je strkal do odpadkového koše, byla moje ruka v zápěstí chycena kapitánovou. Jeho gesto bylo výmluvné. Dolil kelímky, sedl si na chvilku a vyzvídal, kde jsme ztrávili právě končící den. Když jsme mu to s pomocí naší chabé angličtiny a mapy přiblížili, chytil se za hlavu a za neustálého řeckého drmolení pochodoval s kanistrem k dalším zájemcům a o chvilku později doplňoval opět naše kelímky. Jeden pán na lodi nám líčil své loňské zážitky s tímto kapitánem, kdy dokonce v závěru plavby došlo víno, a bylo lodivodem pohotově nahrazeno ouzem (anýzová kořalka značné síly).
Slunce zapadalo docela kýčovitě za černající moře a vůkol se najednou rozhostila tma, kterou protínal pouze výletnický chorál „Škóóóda lásky“.
Mírně potácivou chůzí jsme míjeli přístavními uličkami Plakiasu tavernu s výbornou kuchyní, odkud na nás česky volal její albánský majitel Sergi. Zamávali jsme mu a byli rozhodnuti, že tentokrát večeři u něj vynecháme. Jenomže sotva jsme se trochu oklepali, vyprchovali a dali si kafe, naše čichové buňky nasály z ulice vůni a k Sergimu a jeho synům jsme se přece jenom vypravili. Snědli jsme na řeckých ostrovech za ta léta spousty dobrot, ale grilované chobotnice v jeho podání byly zatím bezkonkurenční. Kalinichta!