sukulenty

Kdykoliv v budoucnu použiji spojení „ospalé místo“, už vždycky se mi vybaví Emporios. Vesnička na samém konci ostrova a konečná jediné autobusové linky, kterou jsme na své dovolené používali a jejíž druhý konec byl až v hlavním městě Pothia. Samotná cesta místním autobusem ale ospalá v žádném případě nebyla.

Hned první pokus dostat se do Emporia skončil fiaskem, protože stávkovali místní řidiči, o čemž jsme se ale my dozvěděli teprve prostřednictvím číšnice z jedné taverny, kterou do místa našeho pobytu v Massouri dopravil z hlavního města taxík. Druhý pokus už byl úspěšnější, jen autobus mohl být klidně dvakrát tak velký. Ten co přijel měl jen málo přes dvacet sedadel a uprostřed poměrně velkou plošinu na zavazadla, ovšem již z velké části plnou.

Většinu cestujících tvořili horolezci, z nichž každý sebou vláčí pořádné zavazadlo. Jejich hromada dosahovala skoro až ke stropu a zbytek prostoru vyplňovaly zásoby potravin do taveren v Emporiu a patrně i několika zdejších domácností. Čerstvé maso, pytle s voňavým pečivem a k tomu nějaká ta plechovice s olivami nebo olejem. Autobus celou cestu vydával podivné zvuky, a každý kopec vypadal že bude jeho posledním. Pan řidič zjevně nikam nespěchal, a takřka půlhodinová sekera už v polovině trasy nemohla narušit jeho záměr sem tam ztratit slovo s nějakým pocestným, zdržujícím se v blízkosti zastávky nebo aspoň silnice.

Mezi regulérními zastávkami dělal ještě mimořádné horolezecké, protože právě on přece nejlépe věděl, kde přesně mají lezci vystoupit, aby pak zbytečně neztráceli drahocenný čas cestováním ke skalám. Když to prapodivné vozidlo konečně zastavilo v blízkosti notně pochroumaného betonového mola v Emporios, do jeho útrob se nejprve vrhli místní, vyčkávající už náš příjezd. Každý z nich v chvatu popadl svůj díl proviantu, a teprve poté jsme vystoupili my a ta ospalá atmosféra na nás v tu chvíli dýchla ze všech světových stran.

Tři nebo čtyři taverny a jeden miniaturní obchůdek, jehož cedulka nad vchodem kupodivu na řecké poměry až vzácně realisticky hlásala „Minimarket“. Uvnitř jsme později spatřili poloprázdné plechové regály, vyluxované na konci turistické sezóny tak dokonale, že připomínaly rumunské obchody na sklonku Ceaucescovy éry. Voda v moři tady byla takřka nehybná a lehký větřík si pohrával s korunami tamaryšků, pod nimiž se ukrývaly stolky jako předsunutá hlídka prázdných taveren. Stepní klid toho místa narušovalo jen mečení koz, uvázaných na návsi u staré toyoty na šňůře přesně tak dlouhé, aby se ti zvědaví tvorové nedostali na silnici a pláž, ale zároveň mohli v poklidu spásat veškerý prostor mezi tavernami.

Posilnění v jedné z nich ranním (trochu silné slovo po té dlouhé jízdě!) frapé se vydáváme na průzkum okolí. Krajina je tady snad ještě pustější než na zbytku i tak dost pustého ostrova. Jenomže pustiny ostrova Kalymnos dovedou být náramně fotogenické. Dominují jim tisíce přímořských cibulí Urginea maritima, jejichž vysoká květenství se lehce kymácejí ve větru, který tady v kopcích profukuje mnohem více než dole mezi domy vesničky Emporios.

Procestovali jsme už spoustu řeckých ostrovů, ale nikde jich nerostlo tolik jako tady. Za celý den jsme ve zdejších pustinách nepotkali člověka. Jedinými společníky nám tak byly polodivoké kozy, jejichž zvonce jsou slyšet z velké dálky a cestičky jimi vyšlapané nás už kolikrát svedly nesprávným směrem. Tady se ale zabloudit nedalo. V okolí vesničky Emporios se nachází několik docela pěkných pláží. Jsou liduprázdné, což s trochou nadsázky platí i o té přímo uprostřed poklidné vesnice, na níž jsou lehátka poskládána až k samé vodě a hned vedle nich rozestavěny stolky z taveren. Koupání v Emporiu ale za moc nestojí, protože hned kousek od břehu se takřka po celé její šíři táhne dlouhatánský pás chaluh. Zmlsaní krásným koupáním na ostrůvku Tenendos míjíme bez povšimnutí i ty opuštěné plážičky, protože naším cílem je jedna konkrétní, kterou jsme spatřili na satelitních mapách ještě za dlouhých zimních večerů v pošmouraném srdci Evropy.

Cesta k ní je prašná, místy kamenitá, ale nezdolávající žádná velká převýšení. Jen nalézt její začátek v blízkosti pláže Alexis je trochu problém, protože kozí stezky jsou v těch místech jako na potvoru minimálně stejně výrazné jako naše cesta ke šplouchacímu ráji. Míjíme během ní ještě pár ze souši těžko dostupných robinsonských plážiček a za dohledu všudypřítomných koz konečně spatříme naši vysněnou zátoku. Ve skutečnosti je stokrát krásnější a malebnější než na satelitních snímcích i několika málo fotografiích z internetu. Téměř u každé z nich je pláž pojmenována jinak. V oficiální mapě, kterou jsme se na cestu po ostrově Kalymnos vybavili, se třeba jmenuje Ambeli beach, ale jak přímo na místě zjišťujeme, pláž toho jména se ve skutečnosti nachází úplně na druhé straně od Emporia. Téhle místní říkají Apitiki, a my jsme si ji sami pro sebe pojmenovali jako Kozí.

Kozám také asi občas skalní převisy na jejím konci slouží jako úkryty v dobách nepohody, o čemž svědčí i přítomnost primitivních napáječek. Nám převis zase přijde vhod jako chladivý úkryt pro zásoby vody a tu trochu jídla, kterou si sebou na cesty bereme. Přes léto se tady ale kozy nezdržují, a jen občas z okolních skal zaslechneme zvuky jejich zvonců. Nejprve se chvilku rozplýváme nad tou nádherou a s úlevou zjišťujeme, že pláž tu čeká jen a jen na nás, jak jsme ve skrytu duše celou cestu doufali. Vykoupeme se a chvilku ještě věnujeme průzkumu jejího okolí. Mapujeme si další přírodní ráj, jakých nabízí řecké ostrovy sice čím dál méně, ale pořád ještě nabízejí. V té chvíli je nám jasné, že příště už vyrazíme přímo sem a zůstaneme dokud to půjde, abychom stihli v Emporiu poslední podvečerní autobus.

Zpáteční cesta od Kozí pláže Apitiki až do jedné z nábřežních taveren nám trvá pětatřicet minut. Podvečerní frapé a čerstvá pomerančová šťáva přijde vhod. Chvilku pak ještě posedáváme na návsi u mola, než zaslechneme z okolních kopců chraplavý zvuk našeho autobusu, dusícího se v každičkém stoupání a skřípajícího v zatáčkách. Autobus je tentokrát poloprázdný a z jeho oken sledujeme okolní skály, které jsou v zapadajícím slunci nejkrásnější z celého dne. Kam se podíváme, všude jsou kolmé stěny doslova poseté lidičkami ze všech koutů světa, připomínajícími barevné pavouky. Protože jsou skoro všichni zrovna tady, pláže ostrova Kalymnos zůstávají téměř prázdné pro čvachtaly, jako jsme my dva. Cítíme se tu už jako doma.

Obr.č.1 – celkový pohled na Emporios, č.2 – pláž v jeho centru, č.3 – a ještě jeden pohled na zátku před místním kostelem, č.4 – okolní skály lákající horolezce, č.5 – a pustiny zase musí fotografy, č.6 – květenství přímořské cibule Urginea maritima, č.7 – pláž ležící kousek za vesnicí bývá liduprázdná, č.8 – a pláž Alexis naproti ní většinou také, když nepočítáme zvědavé kozy č.9 – kozy a skály, takový je prostě Kalymnos, č.10 – pláž Apitiki, kterou jsme si sami pro sebe nazvalí Kozí, a taky si ji úplně sami pro sebe celé tři dny užívali!