sukulenty

Z přístavu Kissamos na severozápadním pobřeží vyplouvají výletní lodě, směřující do zátoky Tigáni Bálos. Právě v ní kdysi trávili své líbánky princ Charles s Dianou, a navíc je to místo jako stvořené pro objektivy fotografů. Dají se tu pořídit nádherné snímky neuvěřitelných barev, aniž   fotografové museli své výtvory následně jakkoliv upravovat a přibarvovat.
Cestou loď zastavuje na ostrově Gramvoússa. Ostrovy toho jména jsou na dohled od zátoky Bálos dva. Agria Gramvoússa („divoká“) a Imeri Gramvoússa („mírná“, na obr.č.1 v pozadí ). Právě na ní stojí zbytky kdysi obrovské benátské pevnosti, zbudované v letech 1579-1584.
Pevnost měla původně sloužit k ochraně proplouvajících lodí, ale v dějinách mnohokrát změnila osazenstvo, a s ním zákonitě i svůj účel. Pevnost úspěšně odolala dobývání tureckými vojsky, a poté sloužila i jako útočiště pirátů a krétských povstalců. I její dochovalé zbytky svědčí o tom, jak obrovská kdysi bývala. Prý zde svého času nalézalo útočiště více než tisíc obyvatel, a jediná strana pevnosti měří téměř kilometr!
Takřka stejně jako kdysi obyvatel pevnosti bylo i nás, které vyvrhla ze svých útrob obrovská výletní loď u břehů Garamvoússy. V plné sezóně prý loď pojme až 1500 výletníků! Vytvořili jsme dlouhatánského a pestrobarevného mezinárodního hada, stoupajícího prašnou cestičkou, klikatící se od přístavu do pevnosti (obr.č.2). Když první z nás procházeli její branou, poslední teprve dole opouštěli loď. Před devíti lety jsme sem připluli podstatně menším plavidlem, zato v nepříjemném vedru a naprostém bezvětří. Tentokrát bylo počasí vcelku příjemné, profukovalo, ale i tak jsme toho měli  dost, když jsme popoháněni davem překonali 137 metrů převýšení a stanuli na hradbách pevnosti. Je z nich nádherný výhled do okolí. Na zátoku Tigáni Bálos, „divokou“ Gramvoússu i krétskou pevninu. I to množství pasažérů výletní lodi se na obrovské ploše pevnosti hravě rozplynulo! Fotografie památek bez lidí se zde ale pořídit nedaly (obr.č.3). 
Pro nás však byla pevnost zajímavá i z botanického hlediska. Přímo v jejím areálu totiž rostou stovky nádherných exemplářů Euphorbia dendroides, a ve vyprahlých kamenitých stráních pod pevností jich jsou další tisíce. Když jsme tu byli před devíti lety, domnívali jsme se, že se jedná o známou E. balsamifera, a že sem rostliny byly zavlečeny díky námořnímu provozu až z jejich domoviny na Kanárských ostrovech. Od té doby se hodně změnilo v nabídce literatury, a tak jsme si už tentokrát mohli docela směle dovolit jejich přesnější druhové určení.
Euphorbia dendroides je totiž jediným pryšcem tohoto typu, rostoucím ve Středomoří (obr.č.4). Zato se s ní můžeme kolem Středozemního moře setkat úplně všude, i když samozřejmě pouze na místech, kde jsou pro ni vytvořeny optimální životní podmínky. Těmi je maximum slunečních paprsků, skalnatý podklad s minimem zeminy, méně srážek a teplotně mírnější průběh zimy. Právě během ní E. dendroides naplno vegetuje, její koruny se obalí množstvím zeleně, a na přelomu jara a léta i nenápadnými cyathii (květy). My jsme tentokrát rostliny zastihli ve stadiu probouzení po letním období odpočinku, které prožívají v bezlistém stavu, takže jsou dobře vidět  jejich kmeny i nádherné tvary korun.
Euphorbia dendroides (česky prašec dřevnatý) může dorůstat výšky až tří metrů, ale většina rostlin zůstává podstatně menších, zvláště když žijí ve spartánských podmínkách. To je přesně případ těch v pevnosti Gramvoússa a jejím okolí. Rostliny zde dosahují většinou jen půlmetrové výšky, zato jejich polokulovité koruny jsou nádherně husté a kompaktní. Zatímco rostliny v pevnosti byly většinou ještě zcela bez listí (obr.č.5), ve stráních pod pevností už na vrcholcích rostlin byly patrné zárodky prvních jasně zelených lístků. Dole u přístaviště už byly některé rostliny dokonce nádherně zelené, zatímco jiné, rostoucí jen několik metrů vedle, vypadaly přesně jako ty nahoře v pevnosti!
Co rostlina, to nádherná bonsai! Drsné životní podmínky tady dělají své. Větvičky narůstají pomalu, a proto zůstávají krátké. Každá z rostlin, vyrůstajících ve spárách mezi kameny hradeb, by se okamžitě stala ozdobou kterékoliv sukulentářské výstavy! Malých semenáčků zde příliš vidět nebylo. To málo vláhy stačí pohltit staré rostliny, které den co den mezi sebou svádějí krutý boj o přežití. A když přece jenom nějaká semínka vyklíčí, měkké semenáčky se stávají vítanou potravou pro ptactvo, jehož je právě tady obrovské množsví. Pusté kamenité ostrůvky jsou totiž vítanými zastávkami ptačích hejn na jejich cestách světem. V blízkém okolí, i přímo na Gramvoússe, se jich prý každoročně zdržují stovky druhů!
Euphorbia dendroides je rostlinou chráněnou úmluvou CITES, ale tady na Gramvoússe jí žádné velké nebezpečí nehrozí (obr.č.6). Turisté sem jezdí především v době, kdy jsou rostliny zrovna bez listí, a považují je pouze za nepříjemné chrastí, překážející jim často při pózování blízkých před jejich fotoaparáty!
Dá se říci, že sukulentní vegetace na tomto skalnatém ostrůvku už zcela převládá. Trochu jiná situace je v dolní části ostrova, kterou zdobí krásně bílé pláže a z modrozeleného moře vyčuhuje rezavý vrak lodi (obr.č.7). Tam již vegetaci vévodí především Agave americana, jejíž bujně se rozrůstající kolonie se ještě místy prolínají právě se stromkovitými pryšci E. dendroides. Jsou jich tam stovky, a za těch devět let, co jsme zde nebyli, zarostly neuvěřitelný prostor!
Agave americana je opravdu nebezpečná invazní rostlina, která je v suchých oblastech schopna v relativně krátké době zničit veškerou původní vegetaci, pokud v těch místech samozřejmě vůbec kdy nějaká byla. Byli jsme na ostrově Tenerife svědky, jak je A. americana schopna zareagovat na náhle uvolněném prostoru, vzniklém třeba po ničivém požáru okolo turisticky frekventované vesničky Masca v pohoří Teno.Požár přežily v úplném zdraví právě pouze agave, a částečně i všudypřítomné opuncie (Opuntia). Především agáve začala okamžitě zabírat veškerý volný prostor po zcela nebo jen částečně zničených rostlinách jiných druhů. Tisíce modrozelených rostlin znamenají opravdovou zkázu, a bez účinného zásahu člověka jejich expanzi nic nezastaví (obr.č.8)!
U kotviště lodí bylo možno v prasklinách skal spatřit i různé kosmatcovité rostliny, původem z jihu Afriky, z nichž dominantní byl Carpobrotus edulis, zvaný též „hottentotský fík“. Návštěva ostrůvku Imeri Gramvoússa pro nás byla i po letech znovu botanicky zajímavá. Pestrobarevný had se začal valit z pevnosti, až zanedlouho zmizel v útrobách obřího plavidla, které krátce poté mohutně zahoukalo a vyplulo do nedaleké zátoky Tigáni Bálos.