sukulenty

Slastně jsme se šplouchali na patrně nejopuštěnějším místečku tohoto úseku evropské trasy E4. V dáli za námi báječné pláže Kedrodassos, a ještě o kus dál přelidněná zátoka Elafónissos, vybíhající daleko do moře jako dlouze vyplazený jazyk chameleona (obr.č.1). Před námi členitý skalní výběžek, který budeme muset co nevidět překonat na své další cestě. A v dáli za ním se už rýsuje další pláž, o níž se můžeme zatím jen domnívat, že právě ona bude naší příští plánovanou zastávkou, abychom zanedlouho na ještě vyšších skaliscích zjistili, že k tomu budeme muset takových výběžků překonat ještě několik!
Koupání tu bylo báječné, a příjemné vstupy do vody s jemnými malými oblázky střídaly zvláštní kamenné plotny, zvlněné působením vody stejně jako Libyjské moře, v jejichž prohlubních se usazovala mořská sůl. Bylo vedro a panovalo zde nezvyklé ticho, protože ani všudypřítomné cikády tu nenacházely vhodný úkryt. V té zvláštní pustině totiž nerostly žádné stromy, a těch několik drobných nízkých keříků se krčilo až daleko od vody pod skalními stěnami. Byli jsme tu sami, protože silnice či stezky, po nichž by se dalo jet autem nebo motorkou z půjčovny, vedly ještě kilometry daleko. Kolik takových míst asi ještě na celé Krétě zůstalo? A kolik jich tu zbyde za nějakých deset či dvacet let? 
Vyšplhali jsme na skalní výběžek nad pláží, a znovu a znovu se kochali výhledy do obou stran. Je to zvláštní pocit, když stojíte či sedíte na místech, která jste mnohokrát předtím virtuálně navštívili prostřednictvím satelitních map. Najednou jste tady, a skutečnost překonává na každém metru i ta nejsmělejší očekávání! Před námi se otevíral opravdu široký pohled do krajiny pokryté bochánky trnitých rostlin, jimiž se proplétala pěšinka evropské trasy E4, aby co chvíli zmizela za nějakým dalším skaliskem. A daleko vzadu už je vidět pláž, nad ní vysoké kopce, a cesta stoupající do sedla mezi jejich vrcholy (obr.č.2). Tak až tam musíme dnes určitě dojít, a teprve někde za těmi kopci bychom snad při troše štěstí našli taxíka, kdyby naše nohy už další cestu odmítaly.
Procházeli jsme tou zvláštní krajinou v největším vedru, a v podvědomí nás začínal trápit nedostatek vody. Mohli jsme doufat v jediné doplnění zásob u pramene poblíž kaple Agios Ioannis, ale popravdě řečeno jsme příliš nedoufali. Pochod v této fázi začal být stereotypní, a netěšily nás příliš už ani nádherné výhledy na Libyjské moře pod námi. Když se v jedné zátočině objevila nádherná opuštěná pláž, táhlo nás to samozřejmě k ní. Konfrontovali jsme skutečnost s údaji v průvodci, a nebyli jsme si schopni uvědomit, v které části naší dlouhé cesty se vlastně právě nacházíme. Nechtěli jsme minout další zastávku na naší cestě, kterou byly plážičky zvané Viena. Z několika fotografií na internetu jsme ale nebyli schopni posoudit, zda to dole Viena je či není (obr.č.3)! Nakonec jsme se rozhodli dolů nescházet. Pokračovali jsme v cestě bez kousku stínu, a podle předpokladů nenalezli vodu ani u kaple A. Ioannis. 
Cesta nám začala připadat nekonečná a fádní. Ožili jsme teprve ve chvíli, kdy se za dalším skalním zlomem objevil jeden z vysokých kopců, které jsme viděli už dávno předtím z velké dálky. I cesta vinoucí se k jeho vrcholu už byla docela zřetelná. Především jsme ale dole pod námi spatřili něco vzdáleně se podobajícího jezírku. Moře v těchto místech za pomoci skalisek, vyčnívajících nad jeho hladinu, vytvořilo dvě takřka uzavřené zátoky. Právě tak nějak jsme si představovali ono vysněné místečko jménem Viena! 
Na internetu ho najdete také pod názvem Lake Krios (nezaměnit s nedalekou o mnoho větší pláží Krios beach). Únava z nás najednou spadla jako mávnutím kouzelného proutku, ale zátoka se z těch strání zdála být o mnoho blíže, než ve skutečnosti byla (obr.č.4). Šlapali jsme k ní úzkou kamenitou pěšinkou ještě dobrou půlhodinku, zakončenou v závěru proplétáním nádherným kamenným bludištěm. A pak se před námi konečně otevřel obraz, částečně nám již známý z nemnoha fotografií Vieny, které jsou k nalezení na internetu.
Skutečně zde bylo všechno tak, jako na zmíněných fotografiích. Blízko naprosto klidné hladiny Lake Krios se v písku povalovaly zbytky antických sloupů (obr.č.5), z nichž některé byly z poloviny pod vodou. Okolní panorama tvořily nádherné kameny a miniaturní skály, a stráně nad nimi na řecké poměry nezvykle zarostlé množsvím keřů. Nejdříve jsme se vykoupali. Voda tu byla dost mělká a dno kamenité, ale potřebovali jsme rychle spláchnout prach a únavu z předchozí namáhavé cesty. Pak jsme se teprve začali kochat, a užívat si zvláštní atmosféry onoho místa.
Kdysi zde stával antický chrám nebo svatyně. Ve třetím století před Kristem se následkem zemětřesení (patrně?) zřítil do moře, jehož hladina se od té doby ještě o několik metrů zvedla. Podle některých údajů na internetu lze v zátoce jen za pomoci šnorchlu při troše snahy spatřit zbytky zdiva onoho chrámu i pozůstatky nějakých hrobek. Neměli jsme sebou šnorchl, a dno zde navíc bylo příšerně zanesené. Čas nás začínal tlačit, a zatoužili jsme po pořádné koupeli, kterou nám nabídla nádherná pláž, ležící hned kousek vedle (obr.č.6).
Připadali jsme si tady opět jako robinsoni. Nikde ani živáčka, voda byla příjemně osvěžující a nezvykle klidná. Kolem nás nádherné skály, a nahoře ve stráni cesta, po níž by měly zanedlouho vést naše další kroky. Krajina zde silně připomínala výjevy z kdysi populárních filmů s indiánským náčelníkem Vinnetouem, které miluji dodnes!
Cesta vzhůru vedla vyschlým korytem potoka, jehož přítomnost vysvětlovala relativně hustý porost keřů a stromů v okolních stráních. Jakmile jsme se vyšplhali na kamenitou stezku, naskytl se nám opět nádherný pohled do zátoky Lake Krios. Stoupali jsme vzhůru, a kousek pod sedlem mezi kopci narazili na širokou prašnou cestu. Od rána jsme po dlouhých kilometrech pochodu poprvé spatřili komunikaci, po níž by se s trochou vůle dalo jet v nějakém dopravním prostředku! Naposledy jsme se odtud pokochali pohledy dolů do zátoky, a měli Lake Krios i s mnoha jeho plážemi a plážičkami jako na dlani (obr.č.7). Je to zvláštní místo. Ačkoliv za normálních okolností nás veškeré ty zbytky antických sloupů či zdiva nechávají naprosto chladnými, a namísto nich dáváme přednost přírodě a koupání, tady jsme nalezli úplně všechno soustředěné v jediném místě! 
Trochu zaprášení jsme dorazili na zlom kopce, a před námi se objevila civilizace v celé své „kráse“. Široká klikatící se cesta klesala dolů k moři jen zvolna. Dole nás čekala dlouhatánská pláž Krios, u ní stojící taverna, a v ní i kýžené občerstvení. Cestou jsme ještě míjeli nádherný kostelík, stojící osaměle v kamenitých kopcích nad vesnicí Koundoura (obr.č.8).
Taverna na pláži naštěstí fungovala. Užívali jsme si odpočinku, a zanedlouho i frapé a čerstvého pomerančového džusu. Doplnili jsme zásoby vody a byli připravení vzít si někde poblíž taxíka, který by nás provezl mezi hektary rajčatových foliáků, stojících všude kolem, a ušetřil nás dalších kilometrů chůze po asfaltové silnici. Stejný nápad v té době měla i čtveřice Rakušanů, s nimiž jsme ráno pluli na lodi, a kteří tedy museli absolvovat stejnou trasu jako my. Majitel taverny jim ale vysvětloval, že toho dne bohužel taxilužba z nějakého záhadného důvodu nefunguje, čemuž se oni zdráhali uvěřit. Nakonec se žbrblajíce vydali na cestu, a zmizeli kdesi v té ohromné zeleninové aglomeraci (obr.č.9).
My jsme ještě chvíli zůstali, a užívali si klidu i studených nápojů. Na parkovišti stála poslední dvě auta návštěvníků pláže. Když se k jednomu z nich blížila dvojice mladých Angličanů, zeptali jsme se, zda by nás svezli do Paleochory. Pandička praskala ve švech, a ještě než jsme se rozjeli, provedli naši zachránci překládání mnoha zavazadel do miniaturního kufru, aby mezi námi na zadním sedadle zůstala už jen kytara a několik maličkostí. Projížděli jsme dosti depresivní krajinou plnou foliáků, v nichž vyrůstají tuny rajčat a okurek do taveren celého krétského jihozápadu. Na rovince kousek před odbočkou do Paleochory nás předjíždělo druhé auto, parkující ještě před nedávnem u pláže Krios, z jehož oken nám mávali Rakušané! Tři seděli na zadním sedadle, zatímco čtvrtý přes ně prohnutý ležel, a zadní část jeho těla byla otištěna na zadním skle auta.
Na nábřeží u písečné pláže v Paleochoře nastalo velké loučení, spojené s díkůvzdáním. Češi děkovali Angličanům, Rakušané zase Řekům. Venku se pomalu začínalo šeřit, a z taveren se linuly náramné vůně řeckých pokrmů. Byli jsme šťastně unavení, plni nevšedních zážitků, a začínali jsme si najednou uvědomovat, jak veliký máme po té dlouhé cestě hlad!