sukulenty

Paleochora předloni zlomila naše letité předsevzetí nikdy se na dovolených v Řecku nevracet na stejná pobytová místa. Minule nám ještě návrat sem trval celých devět let, tentokrát už jen dva roky. Veškerá předsevzetí odvál studený podzimní vítr jako chmýří z letních květů. Paleochora, ta mocná čarodějka na břehu Libyjského moře, nás tedy znovu vtáhla do svých uliček. „Genius loci“ tady přestává být prázdným pojmem, používaným v poslední době čím dál častěji. Časem se dobrý duch toho prastarého místa na krétském jihozápadě v našem případě proměnil v osudovou přitažlivost. A Paleochora v kouzelnou vílu, které se tanec prostě neodmítá!
Když jsme sem přijeli tentokrát, rudé slunce zrovna mizelo za temně modrým mořem. Nezvykle klidným mořem, nutno podotknout. Jeho lákání se nedalo odolat ani v podvečerním čase. Průzračnou vodu jsme navíc měli asi čtyřicet metrů od dveří našeho nového domova! Stejně jako minule, i tentokrát se zdálo být v Paleochoře vše při starém. Něco podivně znepokojivého tu ale přece jenom bylo. Uvědomili jsme si to teprve ve chvíli, kdy jsme kráčeli po nábřeží vstříc mámením řecké kuchyně. Panovalo totiž absolutní bezvetří! Tady v Paleochoře něco naprosto nevídaného. Trvalo pak dokonce ještě celé čtyři dny! Paleochora tentokrát vůbec nepřipomínala ospalé městečko na konci turistické sezóny. Lidí tu bylo mnohem více než před dvěma roky. Taverny na nábřeží se dokonce povážlivě plnily už za světla. Potřebné uklidnění nám přinesl pohled na trajekt, kotvící u betonového přístavního mola. Fungující lodní doprava je totiž alfou a omegou pestré dovolené tady na krétském jihozápadě, protože na mnohá místa se jinak než z moře dostat nelze. Trajektem jsme tu naposledy jeli před jedenácti lety, protože při naší minulé návštěvě jezdila namísto něj pouze menší loď. Letošní nápor turistů by neměla šanci zvládnout. Když jsme pak druhý den ráno trajektem odplouvali směrem na východ, uvědomili jsme si při pohledu z jeho paluby, že hlavní ulicí Paleochory vlastně dohlédneme od moře zase až k moři!
Teď jsme ale kráčeli po nábřeží širokánským chodníkem podél vody a užívali si každičký okamžik toho krásného pocitu z návratu. Naším cílem byla oblíbená restaurace „Maria's“, stojící na samém konci toho dlouhého bloku gastronomických svatyní, přesně v místech, kde končí zmíněný chodník. I tady bylo vše při starém. Z kuchyně to náramně vonělo, Maria poletovala mezi hosty, zapisovala do bloku jejich přání a co chvíli vykouzlila úsměv a la Meryl Streep. Za ta léta vytvořila z hospůdky sázku na jistotu. Kulinářský přístav starého města Paleochora. Restaurace tu funguje už od roku 1968. V té době byla vůbec první v Paleochoře s výhledem na Libyjské moře!  S plnými žaludky, a na cestu ještě obdarováni domácí čokoládou s oříšky v papírovém košíčku a kalíškem rakije, jsme vyrazili do ulic starobylého městečka. Bylo tu nezvykle živo, což měla na svědomí místní oslava v rámci dne turistického ruchu. Dlouhé stoly zaplnily prostranství před radnicí, a hlavní ulice připomínala jedno velké mraveniště národů. Krétští muži v černém zpívali zvláštní chorál, který tu možná zněl už v pohnutých dobách dávných válek, kterých místní zažili během své bohaté historie nepočítaně. Pak se tančilo a zpívalo, a dlouhé stoly se plnily jídlem a dobrým řeckým vínem, nabízeným hostiteli procházejícím turistům i místním, kteří zaplnili do posledního místečka všechny tradiční řecké hospůdky i kafeniony. Zásoby jídla i pití se zdály být nekonečné, ale po návštěvě Mariina rodinného restaurantu na nábřeží jsme na jídlo už my dva neměli ani pomyšlení! Jen malou sladkůstku jsme neodmítli. A trochu vína, silného jako osudová přitažlivost toho starého města.Paleochora nás onoho pátečního večera na konci září načisto pohltila. Vzala si nás i s našimi bolístkami, trápeními a radostmi. Tentokrát jsme sem nepřijeli nic objevovat. Střídání okamžiků štěstí, smutku a zmaru bylo u nás tento podzim tak intenzivní, že jediným cílem narychlo pořízené dovolené byl krátký oddych od toho všeho. Kde jinde než v přístavním městě, které oba milujeme. Třetí návštěva Paleochory tedy byla spíše o návratech na místa, která máme tady na krétském jihozápadě nejraději. O hledání klidu a duchovní útěchy. Ale žádná nostalgie. Pro tu tady nezůstalo místo!