sukulenty

Poprvé jsme se vydali z Paleochory po moři západním směrem. V přístavu se pohupovala malá loď jménem Elafonisos, tedy stejným jako náš první cíl této dlouhé cesty. Pluli jsme na její poloprázdné palubě podél skalnatého pobřeží, a mohli si tak nerušeně prohlížet trasu naší budoucí cesty. Asi po hodině plavby loď zakotvila na pomyslné hranici dvou zcela odlišných světů (obr.č.1). Vlevo se západním směrem klikatila cestička vyšlapaná po kamenech i mezi nimi, na jejímž konci byla zátoka Elafónissos. Kdysi idylické místo, dnes rušný cíl mnoha turistů, bažících po brouzdání i koupání v mělčinách s místy růžovým pískem, nebo jenom po pořízení nezapomenutelných snímků z báječné dovolené. 
Vpravo od kotviště se pěšinka ztrácí mezi všudypřítomnými balvany, z nichž občas vykukují žlutočerné tyče, značící v tom značně nepřehledném terénu směr turistické trasy E4. Za dlouhých zimních večerů jsme si tu pěšinku mnohokrát prohlíželi na satelitních mapách, a spřádali při tom plány, kterak po ní přes několik nádherných romantických pláží nakonec dojdeme až do Paleochory! A někde cestou bychom měli narazit i na nedaleké pláže Kedrodassos, které jsme znali z fotografií na internetu, a o nichž se nám v noci snad už i zdálo!
Stáli jsme tedy na rozhraní dvou zcela odlišných světů. Vlevo obrovské lidské mraveniště, zvané Elafónissos, vpravo jedinečný ráj pro romantiky, hledající na krétském jihozápadě poslední klidná místečka.
Vydali jsme se nejdříve vlevo! Ne že bychom zrovna toužili po davech turistů. Jen jsme chtěli napravit jeden restík, starý už více než devět let! V červnu roku 2002 jsme navštívili kouzelnou zátoku Elafónissos poprvé, ale zapomněli jsme si ji tehdy vyfotit shora jako celek (obr.č.2). A tak jsme si říkali, že nastal správný čas to napravit. Při někdejší návštěvě jsme se k tomu sice chystali, a dokonce už jsme měli připravený foťák na stole taverny, stojící nahoře nad zátokou, ale potkali jsme tam známé z letadla.  Ti bydleli na severu ostrova, ale zrovna v tu chvíli se jejich cesty střetly s našimi v tomto bodě. Dost velká náhoda, když uvážíme, jak velkým ostrovem Kréta je! A tak jsme poseděli, povídali, jedli a pili retsinu i frapé. No a pak jsme se zvedli od stolu, rozloučili se, a na focení úplně zapomněli! Setkali jsme se pak docela náhodou ještě někde uprostřed soutěsky Samaria!
Venku už bylo pořádné vedro, takže jsme se snažili rest vyřídit co možná nejrychleji. Procházeli jsme mezi řadami karavanů, mezi nimiž se na šňůrách sušilo prádlo, a z jejich nitra se linuly vůně připravovaných pokrmů. Poté jsme stoupali klikatící se cestou do kopečka ke zmíněné taverně. Shora se proti nám prašnou cetou kodrcalo jedno auto za druhým, a tak jsme co chvíli polykali zvířený prach a neměli sílu vystoupat až kam jsme původně chtěli. Z oken projíždějících aut se co chvíli vynořila ruka s foťákem nebo mobilem, aby za jízdy v oblacích prachu vznikly bezpochyby nezapomenutelné snímky z dovolené, a v cestovním dovolenkovém plánu přibyla další fajfka! V polovině kopce jsme to vzdali. Vyfotili jsme zátoku z toho místa, a rychle odtud prchali zase zpátky ke kotvišti lodí.
Zdánlivě přehledný terén se chvílemi ukazoval jako až překvapivě nepřehledný (obr.č.3), a na naších lýtkách přibylo několik čerstvých škrábanců od všudypřítomného trnitého roští. Kozí stezky nás dvakrát svedly ze správného směru, ale po více než půlhodině cesty od zakotvené lodi Elafonisos jsme spatřili první jalovce a cypřiše s tlustými, a často i neuvěřitelně pokroucenými kmeny, vyrůstajícími rovnou z písečných dun. Vydali jsme se mezi staletými stromy směrem k moři. Byli jsme zvědavi, zda se nám za pár minut naskytnou tak úchvatné obrázky, jaké jsme se zatajeným dechem sledovali po celou zimu na internetu.  Skutečnost ale překonala veškerá naše očekávání! 
Před námi se rozkládala liduprázdná pláž, a všude kolem nádherné scenérie z obrovských balvanů, pokroucených cypřišů a písečných polí (obr.č.4). Jen kousek od vodní hladiny nabízely stromy tolik potřebný stín, a moře v zátokách bylo naprosto klidné. Konečně se zhmotnily naše sny! Užívali jsme si koupání bez plavek i absolutního klidu na dohled od lidského mraveniště, zvaného Elafónissos. Sotva jsme trochu oschli, přesunuli jsme se o kousek dál, a na úplně jiné, ale stejně krásné a prázdné plážičce se znovu ponořili do nádherně teplé a průzračné vody Libyjského moře (obr.č.5). A pak ještě jednou zase jinde, a teprvé poté jsme prošli cypřišovým lesíkem až k té velké pláži, kterou jsme vídali na fotografiích z internetu nejčastěji. Teprve tady jsme potkali několik prvních naháčů, hledajících úkryt před sluncem mezi nádhernými balvany, lemujícími okolí pláže takřka po celé její délce (obr.č.6). Přímo na pláži trčela z jednoho z balvanů orientační tyč, signalizující že právě tudy prochází i naše oblíbená evropská trasa E4! Tady bychom z ní určitě nesešli, ale zato nám připomínala, jak dlouhá cesta k vytčenému cíli dnešní cesty nás ještě čeká! Vykoupali jsme se tedy ještě jednou na úplném konci velké pláže Kedrodassos, a chvíli poseděli na skalách, odkud byl nádherný pohled i na spoustu menších pláží, kolem nichž jsme předtím procházeli. Nádherný kousek světa, tenhle Kedrodassos (obr.č.7)! Neradi jsme se s ním loučili, ale v té chvíli už jsme věděli, že se sem za pár dnů docela určitě ještě vrátíme, abychom tu prolenošili celý den!
V dáli před námi byly patrné obrysy další pláže, a pak už jsme se vydali prudkým stoupáním vzhůru, a ze skalních vyhlídek se znovu a znovu kochali tím nádherným územím nikoho, jakých už ani na řeckých ostrovech dnes příliš nezůstalo. Naším dalším cílem byla právě ona pláž, a nic nenasvědčovalo tomu, že cesta k ní by měla být nějak zvlášť komplikovaná. Jenomže právě v této pasáži naší cesty jsme zjistili, jak zrádná může být evropská trasa E4 v místech, kde se teoreticky snad ani zabloudit nedá!
Ještě jsme se stihli vykoupat na jedné úplně opuštěné pláži, nad níž se také tyčila všudypřítomná kovová tyč s cedulkou E4, od níž vedla poctivě vyšlapaná pěšinka kamsi mezi pole obrovských balvanů. Na chvíli jsme zapomněli na zásadu poutníků po E4, že když se chce člověk pokochat nádherným výhledem do okolí, nikdy by tak neměl činit za chůze. Kozí stezky opět vedly naše kroky někam jinam, a my jsme se postupně více a více ocitali v obrovském kamenném poli. Zpátky se nám nechtělo, zvláště když další cíl naší cesty jsme měli na dohled před sebou. Nechtěli jsme si připustit, že nenajdeme evropskou turistickou trasu ve zdánlivě přehledné řecké pustině (obr.č.8).
Přeskakovali jsme poté už jen po vrcholcích obřích balvanů, z nichž mnohé byly značně pohyblivé! Nohy dostávaly pořádně zabrat, na hlavy pražilo polední slunce a vody v lahvích povážlivě ubývalo. Začal úsporný program, protože po celé trase onoho dne žádná voda k dispozici nebyla, když pomineme tu modrozelenou všude pod námi, jejíž šplouchavé zvuky nás provázely po celou dobu přeskakování z kamene na kámen. Už nám bylo jasné, že jsme se načisto ztratili, a pomalu jsme se smiřovali s tím, že tímto způsobem nakonec překonáme celé to kamenné moře. Byla to sice dost zoufalá představa, ale pláž už se zdála být docela blízko. Netušili jsme vůbec, kudy může pěšinka vést, a protože jsme se nacházeli až v těsné blízkosti moře, v nedohlednu byly v té chvíli i kovové tyče se značkami evropské trasy. 
Záchrana přišla docela nečekaně. Najednou jsme zaslechli hlasy, a vzápětí spatřili dvojici Seveřanů, kteří s nám ráno pluli na lodi na Elafónissos. Mávali na nás, a my na ně. Zrovna jsme odpočívali na jednom z obrovských balvanů, a tak jsme předstírali, že máme takový malý piknik pod modrým řeckým nebem, a v té šlamastyce jsme se ocitli z vlastní vůle! Volali na nás shora, zda nepotřebujeme pomoc, protože jim bylo jasné, že zdravě uvažující člověk se do takových míst dostat dobrovolně nemůže! Poděkovali jsme, a v duchu děkovali ještě hodně dlouho, protože jsme najednou věděli, že vytoužená pěšinka vede jen nějakých dvacet či třicet metrů nad námi! Vydaji jsme se rozvážně vzhůru, maje na paměti sesuvy půdy, které jsme kdysi v podobném terénu zažili v horách ostrova Tenerife. Postupovali jsme opatrně, krok za krokem, a přesto se občas pod námi uvolnila lavina kamení, které sebou brala vše co jí stálo v cestě.
Za pár minut jsme štastni stáli na prašné cestě (obr.č.9), a pod námi se otevřel nádherný pohled do země nikoho. Pláž pod námi byla opět úplně prázdná, a pěšinka evropské trasy E4 vedla přímo k ní. Žádná koupel toho dne nebyla vykoupena takovým utrpením, jako právě ta na bezejmenné pláži uprostřed tiché řecké pustiny.