sukulenty

Paleochora se pro nás stala magickým místem již před devíti lety, kdy jsme sem přijeli poprvé (obr.č.1). Od té doby jsme statečně odolávali jejímu vábení, a také pokušení porušit naši letitou zásadu, že na řeckých ostrovech nebudeme nikdy opakovaně vyhledávat stejná pobytová místa. Jenomže dvoutisícové městečko na jihozápadním pobřeží Kréty se do našich srdcí vrylo až příliš hluboko. A tak loni na podzim padlo rozhodnutí, a o rok později vzala za své jedna letitá zásada!
Ospalé přístavní městečko otevřeli světu koncem šedesátých let hippies.  Hledali zde únik ze společnosti, proti níž tak vehementně vystupovali (a to nepoznali socialismus!), klid od zběsilé civilizace, mír v duši a absolutní uvolnění. To vše jim tehdejší Paleochora mohla poskytnout měrou vrchovatou. Nalezli souznění s místními obyvateli, a zároveň neskutečně levné místo k životu daleko od civilizačního shonu (obr.č.2).
O tom jak to v Paleochoře vypadalo ještě někdy na počátku sedmdesátých let minulého století výmluvně hovoří vzpomínky pamětníků oněch dob, a také jejich fotografie na některých webech.  Hipíci si tehdy pronajímaji bydlení v řeckých domácnostech (obr.č.3), sídlili v poloopuštěných domcích na okraji Paleochory, nebo si prostě a jednoduše postavili stany či provizorní chýše přímo na písečné pláži v její západní části. Dny trávili toulkami po okolí, posedáváním v místních kafenionech a tavernách, nebo jen docela obyčejným plážovým povalečstvím. Za zvuků kytar a při sklenkách levného vína a ouza v klidu očekávali příjezd jediného autobusu z Chanie, přivážejícího sem ze severu přes hory další a další květinové děti z celého světa. Pohádkově levný a náramně svobodný život ale občas přinášel i docela všední starosti. 
Třeba když došly drachmy, získané ještě ve směnárnách na turisticky již rozvinutém severu. Nezbylo než navštívit „banku“ v Paleochoře. Její zařízení bylo jednoduché. Dva plechové barely a přes ně položená dřevěná deska, na níž stál telefon. Za tímto provizorním pultem seděl jediný zaměstnanec banky, který zároveň vykonával sám sobě i funkci ochranky! Pistole se mu zpravidla pohupovala u pasu, nebo ležela na stole hned vedle telefonu, zatímco puška  odpočívala vzadu v koutě. Pochopitelná opatrnost při práci s penězi! Vlasatí klienti sdělovali bankéři co a kolik vlastně přišli směnit, ten vzápětí zvedl telefon a zavolal do Athén, aby zjistil jak si která měna zrovna stojí oproti řecké drachmě! Problém nastal ve chvíli, kdy bylo potřeba vyměnit větší sumu najednou. To obvykle bankéř vyzval klienta, ať se zastaví až následujícího dne (nebo zatím vyrazí na výlet po okolí), a on sám do té doby obcházel domácnosti po celé Paleochoře a dával potřebnou sumu drachem dohromady!
Ještě dříve, než se objevili hippies, platil tady na jihu jeden zvláštní, i když v podstatě docela logický zvyk. Když měl hospodář více dcer, těm hodnějším dal věnem pozemky v horách, zaručující jim v budoucnu klid a bezpečí v případě napadení ostrova piráty nebo jinými uchvatiteli. Na zlobivější dcery zůstaly už jen méně hodnotné pozemky dole na pobřeží Libyjského moře! S příchodem prvních opravdových turistů na jihozápad Kréty se právě z pozemků zlobivých holek stala ta nejlukrativnější místečka!
Dnes na nich stojí obchůdky, pekárny, kafeniony a spousta taveren (obr.č.4), vytvářející společně s již moderními bankami, poštou či taxislužbou vše pro pohodu a bezstarostný život návštěvníků z celé Evropy, kteří si sem přijíždějí odpočinout a utratit nějaké peníze. Pokud hledají v dnešním uspěchaném světě ještě trochu klidu, pohody a tradiční řecké pohostinnosti, jsou v Paleochoře správně!
Městečko se rozkládá na úzkém výběžku do moře, a přístavem rozděluje pobřeží na dva docela rozdílné světy pro milovníky mořských radovánek (obr.č.5). Směrem západním je dlouhatánská písečná pláž, a na východ od Paleochory se naopak táhnou pláže oblázkové kam až oko dohlédne! Hned u přístavního mola se ponoříte do spleti uliček, z nichž ještě nestačila vyprchat typická řecká atmosféra. Paleochora je totiž v této části pobřeží Kréty jediným místem, kde panuje normální život i v zimě. Měli jsme to štěstí, že naše ubytování se nacházelo blízko malého přístavu, kde bydleli většinou domácí. Večer jich byly plné uličky, do jejichž zákoutí rozestavěli své židličky a diskutovali se sousedy i blízkými dlouho do noci. Ráno se uličkami ozývalo tradiční „kalimera“ vždy s několikanásobnou ozvěnou, z oken byla slyšet ryčná řecká hudba a večer se zde zase mísily lákavé vůně připravovaných pokrmů. 
Paleochora se za těch devět let, co jsme tu nebyli, příliš nezměnila. Přes den působí městečko ospalým dojmem (obr.č.6), ale se soumrakem ožívá! Večer vždy přesně v sedm se za pomoci mobilních dopravních značek uzavře nábřeží a pár přilehlých uliček, a namísto aut a motocyklů zde během chvilky stojí stovky židlí a stolků, které jako na povel vynášejí majitelé restaurací, kaváren a barů! Vznikne tak pestrobarevná pěší zóna, kde to se soumrakem začíná nádherně vonět, abychom ani na chviličku nepochybovali, že už jsme srdečně zváni k řecké večeři plné náramných dobrot (obr.č.7)!
Nad tím vším se tyčí silueta zbytků staré pevnosti, a z druhé strany takřka neprostupná hradba vysokých hor, oddělující tuto oázu klidu a pohody od turisticky rušného severu, odkud je to sem autobusem slabé dvě hodiny i s krátkou přestávkou na frapé v jednom baru u silnice! Stačí přejet ty hory a ocitnete se v jiném světě! Nám už tentokrát stačilo jediné odpoledne, abychom se tu zase cítili jako doma. Paleochora je prostě magická!