sukulenty

Existují místa, která se vám navždy vryjí do paměti! Lissós se mezi taková zařadil okamžitě, jakmile jsme sestoupili do malebného údolí, v němž se žilo už mnoho staletí před Kristem, a které bývalo v antických dobách významným střediskem obchodu i duchovního života tohoto kraje.
Lissós sloužil jako přístav pro tehdy významné město Elyros, známé ve své době rozvinutou zbrojní výrobou. Z kdysi nejvýznamějšího města krétského jihozápadu (16000 obyv.) toho ale příliš nezbylo, a jen o málo více z pradávných časů zůstalo v tomto údolí. Archeologové zde sice mají spoustu práce ještě dnes, přestože doba největších nálezů je už asi nenávratně pryč. Výsledky jejich práce jsou dnes vystaveny v muzejích v Chanii a Rethymnu. Vše prý odstartoval někdy v roce 1957 pastevec, který v těchto místech hledal své zatoulané kozí stádo. Postupně zde bylo odkryto římské pohřebiště, nalezena torza soch, ale především zbytky Asklepiovy svatyně (obr.č.1), které bývají také nejčastějším cílem poutníků a nejvděčnějším objektem pro jejich fotoaparáty.
  Zbytky svatyně jsou sice oploceny (nejspíš kvůli všudypřítomným kozám!), ale přístup k nim je přesto vcelku snadný. Stačí otevřít vrzající branku a cesta do řecké historie je volná! Kdysi byl volný vstup dokonce i na mozaikovou podlahu svatyně (byla vytvořena později než samotná stavba), ale podrážky zvědavých turistů ji postupně takřka vymazaly z povrchu zemského (obr.č.2). Proto je dnes vstup na starobylou podlahu již zakázán, a zdá se, že většina turistů zákaz dodržuje! 
Všude kolem se povaluje spousta sloupků, říms a obrubníků, zdobených reliéfy i nápisy, a postupně zarůstajících vegetací. To vše, zasazeno do úchvatných přírodních scenérií, vytváří společně nádherná místa pro fotografy a milovníky řecké historie.
Asklepiovy svatyně byly budovány po celém tehdejším Řecku na počest léčitele, žijícího ve 13. století př.n.l., který je v řecké mytologii považován za boha (bůžka) léčitelsví. Svatyně byly stavěny především v místech se silným zemským působením, a obvykle ležících v blízkosti léčivých minerálních pramenů. Místa jejich výstavby byla proto pečlivě vybírána kněžími! Různé domněnky se tradují také o způsobech léčení v těchto svatyních. Léčebné rituály údajně probíhaly s největší pravděpodobností za využití omamných a halucinogenních látek, podobně jako tomu bývalo ve slavných starořeckých věštírnách. Zázraky prý se ve svatyních děly poměrně často, a pacienti se v nich léčili za pomocí vzláštních snů a vidin, vyvolaných také zmíněnými halucinogeny! Zároveň tato místa byla díky blízkosti léčivých pramenů jakýmsi předobrazem dnešního lázeňství!
 V protější stráni jsou k vidění římská pohřebiště (obr.č.3), a všude kolem množství obvodových stěn nejrůznějších staveb z té doby. Dochovaly se zde také dvě byzantské kaple, které však byly vystavěny až mnohem později než slavná svatyně. K jejich stavbě byl použit také materiál z antických rozvalin.
Jedna kaple (A. Kyriakos) je ukryta mezi spletí stromů dále ve vnitrozemí, zatímco druhá (A. Panagía) stojí jen kousek od oblázkové pláže. Na nedalekém rohovníku (Ceratonia siliqua), jehož plody (lusky) jsou známy jako tzv. „svatojánský chléb“, je pověšen nádherný zvon. Nedalo mi to, a vyzkoušel jsem jeho nádherný tón, který se údolím nesl ještě hodně dlouho, až narazil na bílá krasová skaliska, obklopující to nádherné místo takřka ze všech stran.
V kapli jsou nádherné ikony (obr.č.4), a na stěnách je možno spatřit poslední zbytky staré freskové výzdoby. Jako všude v Řecku, i tady je skromné vybavení kostelíku naprosto nedotčené vandaly, a je zde možno zapálit a do písku ve stojanu zabořit i tradiční tenkou svíčku, za níž se očekává ponechání drobných mincí v provizorní kasičce.
Zajímavé na tom kostelíku bylo, že chybějící kusy zdiva byly v minulosti doplněny nejrůznějšími kusy kamenů či sloupků z nedalekých vykopávek. Spousta těchto vzácností se povalovala i kolem stěn té stavby, jakoby tam teprve čekala na své uplatnění v blízké budoucnosti! Zasazena do nádherné přírodní scenérie v těsné blízkosti Lybijského moře působí kaple úžasným dojmem(obr.č.5)!
Jen o kousek výš jsme doplnili zásoby vody, a pomalu se rozvalinami antického Lissu vydali vzhůru do bílých krasových strání, kudy nás západním směrem vedlo značení evropské trasy E4. Nahoře zrovna pořádně přiložili pod kotel, a tak jsme za čerstvou (kupodivu ne ledovou!) vodu byli dvojnásob vděčni. Zatímco pohled na Lissós z východu je notoricky známý z nejrůznějších webů i prospektů cestovních kanceláří, panorama ze západního směru (obr.č.6) jsme si vychutnávali o poznání více, možná i jako odměnu za docela náročný a v sílícím vedru i hodně namáhavý výstup!
Ocitli jsme se znovu ve světě pichlavých bochánků a ojedinělých stromů, stojících jako strážci krajiny v tom vyprahlém koutu Řecka. Z dáli k nám cestou doléhaly zvuky kozích zvonců, a naštěstí zde profukoval svěží větřík. Pěšinka se změnila v širokou prašnou cestu, po níž jsme míjeli kozí farmu, a zanedlouho se v prachu cesty potkali nejprve s jejími obyvateli (obr.č.7), vedenými statným kozlem, a poté dokonce i s majitelem stáda! V blízkosti farmy měla piknik čtveřice turistů, a další tři poutníky jsme potkali v táhlém klesání k moři, které po průchodu náhorní plošinou následovalo. První z trojice šlapal ve svěžím tempu pár stovek metrů před dvojicí kolegů, kteří byli celí uřícení a v obličejích brunátní. Při pohledu na jejich bosé nohy, obuté do hanojek, jsme je litovali i obdivovali zároveň! 
To už jsme v dáli spatřili cíl naší cesty. Paleochora, vybíhající do modrozeleného Lybijského moře, vypadala z té dálky jako val z kamení, jaké se stavějí k lámání mořského vlnobití (obr.č.8). Jen kousek před ním byl patrný ještě menší výběžek, na němž se rozkládají pláže v Anidri, kde jsme před devíti lety trávili nádherné chvíle lenošení! Ještě předtím nás ale čekala jedna romantická plážička, o níž jsme už nějaký čas věděli díky internetu, a ještě nás na ni znovu upozornil osamělý slovenský poutník, putující touto nádhernou kopcovitou krajinou.
Jenomže romantika skončila ve chvíli, kdy jsme se ponořili do vln, které sebou z moře přinášely nejenom spoustu nečistot, ale také mračna kozích bobků! Patrně se jednalo o následky včerejší odpolední bouřky, která spláchla z hor co se dalo, a Lybijské moře se toho svinstva rozhodlo zbavit zrovna tady! Nechali jsme si tedy zajít chuť na robinsonské chvilky, oblékli se a pokračovali v cestě. Za necelou hodinku jsme stanuli na Anidri, slastně se ponořili do vln na starých známých místech, a zanedlouho už jsme upíjeli z frapíček v provizorní taverně na pláži! 
Voda  byla nádherně teplá, a pláž takřka liduprázdná!(obr.č.9) Na nábřeží v Paleochoře už to odtud bylo slabou hodinku chůze širokou prašnou (hodně prašnou!) cestou, kterou jsme absolvovali po zkušenostech zpřed devíti let raději až k večeru, kdy se přece jenom trochu ochladilo a větší část trasy již tou dobou ležela ve stínu. Křišťálově čisté moře i nejrůznější pochutiny řecké kuchyně jsme tu měli na dosah, takže nebylo kam spěchat! Jsme přece v Řecku!