sukulenty

Buenavista del Norte je nejzápadněji položeným městem na Tenerife, obehnaným nekonečnými banánovými plantážemi a taky jednou kaktusovou velkopěstírnou. Strmé stráně pohoří Teno na západ od městečka sahají až k samému oceánu a pod nimi vede už jen jediná alfaltka. Skrze skaliska pokračuje temným tunelem, čas od času opatřeným bytelnou závorou. Projít tím tunelem by se samozřejmě dalo, ale se značným rizikem, protože je neosvětlený a řidiči v něm vesměs s pěšáky příliš nepočítají. V době satelitních map samozřejmě není tajemstvím, co se za tím tunelem nachází. Přesto pro nás byla představa podívat se tam stále lákavější. Zjara roku 2013 jsme cestu za tunel ještě odložili, ale tentokrát již byla pevným bodem v našich dovolenkových plánech.

Za tunelem se rozkládá plochá pustina, narušená jen zpracovnou banánů a zakončená majákem na skalnatém výběžku (Faro de Teno). Celé té oblasti se říká Punta de Teno, nebo také Teno Bajo. Druhé pojmenování jsme použili i my dva, když jsme se konečně vydali na dlouho plánovanou cestu za tunel.

Vystoupili jsme z autobusu v Buenavista del Norte, abychom se vzápětí pokusili najít stanoviště taxíku, který by nás dopravil skrze tunel do té ploché pustiny. Domnívali jsme se, že po ránu by to v centru ospalého provinčního městečka neměl být problém. Jenomže náměstí i přilehlé uličky byly plné stánků, z nichž se linuly podmanivé vůně. K tomu hrála muzika a všude plno lidí. Konala se totiž nějaká místní slavnost. Mohlo nás to taky napadnout, vždyť o víkendu se na Tenerife někde něco slaví skoro pořád.

V davu lidí jsme naštěstí spatřili místního policistu. Jak se vzápětí ukázalo, byl to náš člověk. I z naší chabé slovní zásoby pochopil, že sháníme taxi do Teno Bajo. Za okamžik ukončil započatý rozhovor s nějakými místními, a pak už jsme slyšeli, jak do telefonu zdraví křestním jménem nějakého člověka. Padlo při tom i jméno Teno Bajo. Poté nám pokynul, abychom jej následovali. Společně jsme vyrazili jednou z uliček ven z náměstí. Na jejím konci policista ukázal vlevo a my spatřili blížící se taxi.

Projeli jsme tunelem a bylo nám jasné, že vydat se jím pěšky by vskutku vyžadovalo velký kus odvahy a odhodlání. Pan řidič si samozřejmě myslel, že chceme k majáku, stejně jako drtivá většina turistů. Jenomže my jsme k jeho překvapení požádali o zastavení už v půlce té pustiny, jakmile jsme spatřili turistické ukazatele směřující k vesnici Teno Alto, která je vůbec nejzápadnějším obydleným místem ostrova. Řidič ještě chvíli váhal a poté se zeptal, zda má počkat. Pracně jsme mu vysvětlili, že máme v plánu překonat více než 700 výškových metrů do Teno Alto a odtud pak ještě pokračovat dále do vnitrozemí. Trochu se mu rozšířily zorničky, vydal ze sebe jakési „oooh“ a za svezení si řekl méně, než bychom zaplatili u nás. Poté nám popřál hezký den a zakrátko jeho vůz zmizel za skalisky pohoří Teno.

Přivedla nás sem nejenom zvědavost, ale také touha poprvé naživo spatřit v přírodě Aeonium sedifolium, které doma pěstujeme a snažíme se tvarovat už více než dvacet let. Roste na více místech západního cípu Tenerife, ale většinou jen ostrůvkovitě a v menším množství než jiné druhy aeonií. Tady to měla být podle údajů v literatuře sázka na jistotu. Návštěvu majáku, postaveného již v roce 1897, jsme proto z časových důvodů odložili na jindy. Vydali jsme se rovnou do skalnatých strání, zdvihajících se z ploché pustiny prudce vzhůru. Té oblasti se říká Roque de Chiňaco. Od chvíle kdy jsme spatřili první fotografie těch červenohnědých skalisek v tištěném německém průvodci, zatoužili jsme se podívat právě sem. Co je nad těmi skalisky, místy velmi birazními, jsme už dobře věděli. Tu krajinu nekonečných planin, posetých starými zemědělskými samotami, jsme spatřili při své poslední cestě. Tehdy ale byly louky tam nahoře zelené, čerstvě probuzené jarem, a do jejich zeleni matka příroda citlivě namíchala směsici dalších barev.

Sotva jsme ukrojili první metry ze strmého stoupání, už jsme se kochali. Skoro jsme se zdráhali uvěřit, že co roste okolo kamenité stezky jsou opravdu Euphorbia balsamifera. Viděli jsme jich na svých cestách po ostrově opravdu hodně, ale ještě nikde takové bizarní obry jako tady. Některé rostliny byly nizké, přesto jejich rozložité koruny zabíraly i několik metrů čtverečních. V houštině jejich větví se nezřídka ukrývali zástupci jiných sukulentních druhů, ponejvíce Kleinia neriifolia (Senecio kleinia) nebo Ceropegia dichotoma. Euphorbia balsamifera roste od pobřeží až do nadmořské výšky 400 metrů, výše už jenom zřídka. Tam ji pak v pohoří Teno střídá Euphorbia obtusifoia (dnes již E. lamarckii var. broussonetii), jejíž růst je vzpřímenější a více stromkovitý. I zde ale některé balsamifery tvořily nádherné stromky, často svojí vahou nakloněné k jedné straně. Dost možná je z kamenitého terénu vyvrátila jarní voda, valící se stráněmi po prudkých deštích. Čím výše jsme stoupali, přibývala balsamiferám rodová konkurence v podobě obřích trsů Euphorbia canariensis. Krajina kolem cesty byla ještě mnohem krásnější než na všech fotografiích, a to navzdory zamlženému dusnému počasí, panujícímu v tomto nejzápadnějším cípu ostrova.

Pořád se tady bylo na co dívat. Občas náš pátravý zrak ulpěl i na malých semenáčcích Euphorbia canariensis, které jsou po celém ostrově velkou vzácností. Jenom Aeonium sedifolium stále žádné! Už jsme byli skoro na onom skalním zlomu, oddělujícím strmé kamenité stráně od náhorních planin, když jsme konečně objevili pouhé dva keříčky, z nichž jeden se teprve probouzel z letního spánku, zatímco druhý byl vskutku ukázkový.

Dali jsme si delší pauzu a kochali se strohou krásou i pestrým zbarvením těch drobných růžic, složených z lepkavých listů. Občas se s podobnými tóny barev setkáváme i u našich rostlin doma ve skleníku, ale většinou nevydržíme kytky už déle mořit suchem, aby se vyrovnaly těm z Rouque de Chiňaco. Když pak vystoupáme na skalní zlom, pustinu dole pod námi máme jako na dlani. Před námi se rozkládají louky, v jejichž suché šedi se teprve probouzejí první ostrůvky zeleně, terasovitá políčka a hospodářská stavení na samotách, často již neobydlených.

Sotva zašustíme papírem od svačiny, už ze štěrbin mezi kameny vystrkují hlavy zvědavé ještěrky Gallotia galloti. První z nich sbírá odvahu a sebere kousek banánu, pohozený asi metr od nás. Jakmile se pohneme, mizí s ním zpátky ve svém úkrytu, odkud nás za neustálého přežvykování sleduje. I na těch ještěrech je znát, že tudy mnoho turistů neprochází.

Čím výše se dostáváme, vítr na planinách zesiluje. Sukulentní vládu přebírají vyšší druhy rodu Aeonium (A. urbicum, A. arboreum ssp. holochrysum) a definitivně mizí všechny sukulentní rostliny, provázející nás při stoupání skalnatými stráněmi Roque de Chiňaco. Krajina je tu pod zataženou oblohou smutná, oceán za našimi zády šedý jako beton. Procházíme kolem několika samot, v nichž jakoby se zastavil čas. Přemýšlíme, jak těžký život tady musí být. Nejbližší a jedinou vesnicí široko daleko je Teno Alto, kam vede asfaltová silnice teprve od roku 1972, zatímco pravidelné autobusové spojení neexistuje dodnes. Cestu lemují nádherné stromky Euphorbia obtusifolia, jako vystřižené z bonsajových časopisů. Vesnice leží v nadmořské výšce 750 metrů a prý tam vyrábějí nejlepší kozí sýry na celém Tenerife. Už jsme v minulosti Teno Alto navštívili dvakrát, ale nikdy jsme je neochutnali. Tak snad se nám to do třetice podaří.

Obr.č.1 – Probouzející se Euphorbia balsamifera a její příbuzná E. canariensis s majákem a banánovou pěstírnou v pozadí, č.2 – maják jako jediné barevné místo v pustině, č.3 – nádherná E. balsamifera s kmenem nízkým, ale korunou zabírající mnoho metrů čtverečních, č.4 – opravdový obr stejného druhu hned u stezky, č.5 – Ceropegia dichotoma v lávové suti, č.6 – lávový chodník v Roque de Chiňaco, č.7 – Aeonium sedifolium na tufové stěně, č.8 – a ještě jednou zblízka, č.9 – Gallotia galloti, pochutnávající se v úkrytu na našem banánu, č.10 – zdatný turista kousek od nás to vzal vzhůru přímo, zatímco my po značené stezce cik cak, č.11 – pohled na skaliska s vyschlým vodopádem a prvními samotami, za nimiž se už rozkládají nekonečné planiny