sukulenty

Mnohé druhy rodu Aeonium jsou si podobné jako vejce vejci, a s trochou štěstí je lze určit pouze v období květů. I mezi nimi však existují druhy naprosto nezaměnitelné, mezi které patří například ploché Aeonium tabulaeforme (nebo tabuliforme), a také rostlina z dnešního článku. Zatímco prvně jmenovaný druh roste pouze na Tenerife, domovem Aeonium holochrysum jsou ještě tři menší ostrovy La Palma, La Gomera a El Hierro.
Na svých toulkách po ostrově jsme se s touto prazvláštní rostlinou nesetkávali příliš často, ale zato na nejrůznějších, často od sebe velice vzdálených místech. Možná jsme hojně větvících keříků viděli o mnoho více, ale prostě jsme si jich vůbes nevšimli, protože rostliny Aoenium holochrysum se v době naší dovolené nacházely ještě v hlubokém spánku. Dá se říci, že to jsou rostliny dvou tváří, a po tom co jsme je viděli na vlastní oči, už je nám jasné, proč bývá velikost jejich hustých listových růžic v literatuře uváděna i se zvláštním rozmezím 5-25 centimetrů!
Zatímco v období plné vegetace bývají jejich růžice velké, a snadno zaměnitelné s jinými druhy aeonií, vegetační klid si užívají v úsporném režimu s maličkými, a hustě nahloučenými lístky. Zatímco v době  plného růstu jsou velké listy svěže zelené, v době spánku se zredukují, a jejich povrch bývá zdoben i nejrůznějšími kresbami na zlátnoucím podkladu. Období žlutých květenství začíná uprostřed zimy a končí až v červnu! Velký časový rozptyl je způsoben odlišnými podmínkami na jednotlivých přírodních stanovištích, které se často výrazně liší. I spící rostliny jsme nacházeli v různých fázích odpočinku, takže jsme se měli možnost setkat s jedinci s růžicemi o minimálním možném průměru, a zároveň i s rostlinami již se probouzejícími.
Aeonium holochrysum se od ostatních větších druhů odlišuje také způsobem růstu. Jedná se totiž o rostlinu hojně větvící, a vytvářející z hladkých větví často neuvěřitelné propletence. Dospělé rostliny mohou dosáhnout výšky blížící se dvěma metrům! Velikost rostlin je dána podmínkami na stanovištích. Pokud rostou na vyprahlých, sluncem zalitých stráních, zůstávají keříky nižší a mnohem více rozvětvené. Nejmohutnější rostliny připomínaly menší stromky, a rostly na místech, kde bychom je vůbec nečekali. Nalezli jsme je totiž na silně přistíněných stráních, kde se takřka žádné jiné sukulentní rostliny nevyskytovaly. Bylo to ve skalních stěnách nad městem Güímar, kde jsme šlapali po krytech vodních kanálů k temným štolám. Protože mohutné rostliny Aeonium holochrysum neměly ve skalách přiliš šancí uchytit se svým mělkým kořenovým systémem, většina jich ležela převisle přes skaliska. Listové růžice na koncích větví byly v jejich případě zcela nepatrné, takže jsme si jich všimli až ve chvíli, kdy některá z rostlin zasahovala do naší přesně vymezené trasy po betonových vodních kanálech.
Další rostliny jsme pozorovali v soutěsce Barranco del Ruiz na severozápadním pobřeží. Zde rostly na takřka kolmých stěnách, kam po většinu dne dopadaly sluneční paprsky. Rostliny byly nízké, řídce větvené, ale listové růžice měly přece jenom o poznání větší. Zde byla výjimečná možnost prohlédnout si rostliny hezky zblízka, takže byly i pouhým okem patrné jemné zoubky, jimiž jsou listy lemovány po celém svém obvodu.
Nejkrásnější exemplář Aeonium holochrysum jsme nečekaně nalezli při návštěvě areálu pyramid v Güímaru. Byl to statný, i když nepříliš vysoký stromek, jehož větve tvořily nádherný propletenec. Tady do tenkých listů pražilo slunce od rána do večera, a vytvářelo na nich nádhernou kresbu. Při pohledu na tuto rostlinu jsem pochopil oprávněnost jejího latinského názvu. Holochrysus znamená „zcela zlatý“, což listy exempláře rostoucího u pyramid vcelku splňovaly.
Již probouzející se rostliny jsme nalezli ve vyšších polohách poblíž vesnice Aguamansa, což bylo více než 1200m nad mořem. Bylo zde o poznání chladněji, a nedaleká skalní stěna Los Organos byla takřka celá zahalena v mlze, stejně jako hluboké listnaté lesy všude okolo. Právě rostliny v takových místech zřejmě kvetou jako první už v zimě, zatímco těm na slunečných místech ve sklaních stěnách to bude trvat o poznání déle, protože vyčkávají na příhodnější počasí.
Aeonium holochrysum mi v mnohém připomíná  naše známé Aeonium aeboreum cv. Schwarzkopf, jen v zeleném či zlatém vydání. Přesně takto se chovají tmavé rostliny v našem skleníku, když prožívají zimní odpočinek po nějaký čas zcela nasucho. Jakmile je začneme uprostřed zimy zalévat, proměna listových růžic bývá blesková. Starší rostliny kultivaru „Schwarzkopf“ také vytvářejí podobné propletence větví, na jejichž povrchu bývají patrné stopy po opadaných listech.
Zajímavé bylo, že hned na dvou místech výskytu Aeonium holochrysum jsme nedaleko nalezli nádherné rostlinky z okruhu Monanthes brachycaulos, jejichž přízemní růžice dosahovaly v lepším případě průměru dvou centimetrů. Obě značně vzdálené lokality se vyznačovaly drsnějším a vlhkým klimatem, doprovázeným častými mlhami, a obě se nacházely poměrně vysoko v horách.
Aeonium holochrysum je rostlina zvláštní, nevšední, a  při pohledu zblízka  na ní lze nalézt spousty zajímavých detailů, jaké umí vytvořit jen příroda. Protože rostlina na Tenerife neroste na každém rohu, setkání s ní bylo pokaždé mimořádným zážitkem.
Rostlina z úvodní fotografie pochází ze strmých stěn soutěsky Barranco del Ruiz na severozápadním pobřeží. Následuje další, rostoucí společně s jinými druhy aeonií v travnatých stráních nad vesničkou Masca v nadmořské výšce přes 800 metrů. Rostlina z třetího snímku měla silně poléhavý růst, a svým vrcholem zasahovala do naší cesty ke skalní stěně Ladera de Güímar. Její spící růžice byly tak malé, že jsem byl zprvu na pochybách, zda se vůbec jedná o aeonium. Na čtvrté fotografii můžete vidět nejkrásnější exemplář A. holochrysum, na jaký  jsme na svých cestách po Tenerife narazili. Rostlina stála poblíž pyramid v Güímaru, a následující pohled na vrchol jedné z jejích větví potvrzuje zlatavé zbarvení z latinského názvu. Poslední fotografie byla pořízena poblíž vesnice Aguamansa, kde se nádherná rostlina A. holochry\sum právě probouzela po dlouhém odpočinku. V pozadí jsou skalní stěny zvané Los Organos, ukrývající se v husté mlze.