sukulenty

Krajina kolem Dymokur je skoro nezáživná rovina, takže když tam přijedu z Pávova, připadám si trochu jako v pustině. Jenomže tam je zahradnictví, nesoucí jméno člověka, kterého si nesmírně vážím. Jakmile překročím práh firmy „ZAHRADA BITTMAN“, ocitnu se v docela jiném světě. Nejenom že najednou chodím uličkami skleníků a sukulenty jsou takřka všude kam pohlédnu, ale jsou tu k vidění i jiné zajímavosti. Třeba nádherné kusy dřeva, vypreparované s Bittmanovskou precizností, nad jejichž tvary jenom kroutíte hlavou. Podobný údiv vás nemine při pohledu na kameny zvláštních tvarů a často i značných velikostí, jejichž původním domovem byla Dalmácie nebo nějaké docela neznámé místo u nás. Ale podstatou každé naší návštěvy jsou sukulenty, a především alespoň krátké setkání s Panem zahradníkem.
Poprvé jsem ho poznal někdy před patnácti, možná i více lety. Domnívám se, že v té době bylo jeho zahradnictví na vrcholu. Dnes už je sice sortiment podstatně chudší než býval, ale i tak tam sukulentářské srdíčko má pořád z čeho pookřát. Jako dobrý duch tohoto zahradnictví se občas některou z uliček mihne pan Jaroslav Bittman, a jakmile nás spatří, vždycky se na chvilku zastaví. Ať přijdeme kdykoliv, stejně ho vždycky tímto setkáním vytrhneme od nějaké právě rozdělané práce, ale on si ten čas pokaždé udělá. Nejvíce si cením, že k takovým setkáním nemusí mít žádný pádný důvod. Prostě se usměje, stiskneme si ruce a mně to připadá, jako bychom pouze pokračovali ve včera započatém rozhovoru. Pak se rozloučí a spěchá dodělat co kvůli nám zameškal.
Obvykle se ale ještě vrátí. Miluji jeho návraty. Ne proto, že často nese v ruce nějakou zajímavou kytku, kterou mi dá se slovy: „Tohle znáte? Zkuste to trochu zpropagovat.“ Slušně poděkuji a jsem trochu na rozpacích. Zvláště když tou rostlinou byla před lety nádherná kristáta Euphorbia woodii, která svým objemem vylézala z deseticentimetrového květináče. Do té doby jsem ji nikde jinde neviděl. Pan zahradník se usmál (není to úsměv vítězný, ale radostný) a zeptal se mne, jestli se nechci podívat „nahoru“. To tehdy v jeho řeči znamenalo, že jsme společně vlezli do výtahu a o patro výš se ocitli v páně Bittmanově opravdovém království. Bývala to sbírka sukulentní všehochuti, proložená množstvím kaktusů a čas od času polem nějakých naprosto uniformě vyhlížejících rostlin jediného druhu. Pan Bittman ukázal prstem na stůl plný kristát navlas stejných jako mnou čerstvě nabytý dar. „Už je brzy začnu množit!“ pravil s ledovým klidem. „Ještě zkuste tohle, co to je nevím, ale roste to hezky.“
Darů od pana Bittmana máme ve svém skleníku za ta léta hodně, a už jsme z nich stihli obdarovat zase několik svých přátel, protože některé druhy sukulentů se množí opravdu dobře. Ale nebyly to vždycky pouze sukulenty. Jednou Ivana dostala třeba křovitý břečťan, který u nás krásně roste na zahradě, a v posledních letech se stal takovou zvláštní botanickou láskou pana Jaroslava Bittmana. Dovede ho skvěle tvarovat s podobnou originalitou jako spoustu druhů sukulentů. Už jsem viděl v Dymokurech obrovské srdce, vytvarované z Portulacaria afra, a živý plot v okenním truhlíku ze stejné rostliny, stejně jako obrovské exempláře ve stylu smuteční vrby nebo vánočního stromku. Ale ještě jednou se vrátím k těm darům.
Je to asi tři nebo čtyři roky, kdy nám byly nabídnuty sazenice nádherných a silně pálivých papriček, podobajících se zářivě červeným zvonečkům. Protože nejsme zrovna zdatnými pěstiteli plodové zeleniny, vzpomněli jsme si na Ivaniny rodiče, kteří v tomto ohledu zdatní jsou. Jenomže pan Bittman se za chvilku objevil s plnou dřevěnou bednou hustě nasázených sazenic. Kolik jich tam bylo nevím, ale podělili jsme s nimi všechny známé a přátele, a zbytek dopěstovali rodiče až k úctyhodné úrodě. Tentokrát jsme tedy do puntíku naplnili žádosti dárce o jejich propagaci. Výsledkem je každoroční úroda nádherných papriček, jejichž trsy visí na mnoha místech baráku, a ještě je ze semen nadšeně pěstuje spousta dalších lidí.
Přestože se po těch letech návštěv domnívám, že už znám v zahradě Bittman každý zapadlý kout, jsem stejně naivní jako když si myslím, že jsme pod Šacberkem vysbírali minulý podzim všechny hříbky. Pokaždé zde objevím rostliny, kterých jsem si až dosud nevšiml. Naše výprava do Dymokur dopadne v podstatě pokaždé stejně. Auto máme nakoupenými rostlinami nacpané k prasknutí, když najednou spatřím skvost, který jsem snad ještě nikdy předtím neviděl.
Jako tehdy, když už jsme byli na odchodu, a já spatřil mezi lesem červených Euphorbia trigona něco zvláštního. Bylo to taky sloupovitého růstu, povrch mělo šedobílý, jemně hrbolatý a trochu mi to připomínalo euforbii. Protože špeky příliš nehltám, neměl jsem opravdu o existenci tohoto druhu ponětí. Rostlina byla asi 20cm vysoká, zalitá na bahno a opatřena cedulkou 70,-Kč bez jakéhokoliv jiného označení. Šel jsem za panem Bittmanem a přeptal se, co to vlastně držím v ruce. Zakroutil hlavou a přitakal na mou domněnku, že by mohlo jít o nějaký prazvláštní pryšec. „Jo, asi jo.“ Doplatil jsem požadovanou částku, a vtlačil rostlinu mezi ostatní. Když jsme zastavili před sukulentním královstvím dalšího se zelenýma rukama, pochlubil jsem se svým čerstvým úlovkem. Luboš Hojný docela výrazně pozvedl obočí, což u něj znamená, že jsem zřejmě udělal majstštyk. „Ty vole, to je abdelkuri!Kde's to vzal? Na tu bacha, ta je jedovatá jako sviňa! Teče z ní takový žlutý mlíko, taky jich tady pár mám.“
Byla to tedy poměrně vzácná Euphorbia abdelkuri, která je endemitem z malého ostrůvku poblíž Sokotry. Špatný osud té vzácné kytky mám na svědomí já, protože když jsem četl, jak bývá na vlastních kořenech choulostivá, měl jsem ji hned nechat ve Dvoře králové u Luboše, který by si s ní snadno poradil. Jenomže já se rozhodl, že ji ještě vystavíme na naší podzimní výstavě, a jakmile budu Lubošovi vracet zapůjčené rostliny, přibalím mu ji k nim. Jenomže v tom shonu, panujícím při likvidaci výstavy, jsem ji nechal odvézt s našimi rostlinami domů, a sám jsem se s řidičem vydal na sever. Rostlina asi měsíc nato uhynula.
Pamatuji tedy lepší doby této firmy, ale věřím, že se třeba po nějakém čase znovu vrátí. Já se ale nejvíce těším na setkání se skromným člověkem, který coby sukulentářský praktik asi nemá u nás obdoby. Kromě zelených rukou je neuvěřitelně pilný a pracovitý. Jednou mi vyprávěl o své cestě do Peru, kam se vydal již jako důchodce (kterým se v praxi vlastně díky své aktivitě ještě nestal). „Víte jak jsem si tam odpočinul!“ pravil s úsměvem. „Tam je k večeru brzy tma, tak jsem se alespoň pořádně vyspal, abych toho druhý den zase co nejvíce viděl.“ Vzpomenul přitom na kuriózní příhodu, kdy se málem stal pašerákem starožitností. Protože do Peru vyrazil s panem Rudolfem Šubíkem, cestovali ti dva také se staršími typy fotoaparátů, bez nichž nestor sukulentářské fotografie  prý neudělá ani krok, přestože má techniku o mnoho dokonalejší také k dispozici. Pan Bittman se řízením osudu ocitl před peruánskými celníky ověšen Šubíkovými fotoaparáty značné historické hodnoty. To v úřednících vzbudilo podezření, že se snaží propašovat do země Inků starožitnosti, což je v rozporu s tamějšími zákony.
Málem bych zapomněl na jednu vlastnost pana Bittmana, pro kterou si ho cením úplně nejvíce. On totiž s každým zájemcem o sukulenty jedná od samého počátku jako s kolegou, od něhož se může třeba i sám ještě něco přiučit. A jakmile pochopí, že to dotyčný myslí s rostlinami opravdu vážně, sukulentářské přátelství je na dosah. Mohl bych ještě pokračovat hodně dlouho, ale mnohem více o tomto vzácném člověku pochopíte a zjistíte, až se s ním sami setkáte. Jak jsem tak dopisoval tyto řádky a venku začalo svítit sluníčko, zvedl jsem telefon a zavolal mu.
Tentokrát jsme si udělali dostatek času na kus řeči a návštěvu nových zákoutí, a protože jsme se dokonce předem domluvili, pan Bittman se objevil záhy po našem příjezdu. Samozřejmě jsme se vydali také „nahoru“. Odtud jsme se zahleděli dolů, a mezitím povídali a fotili. Nemohli jsme opomenout srdeční záležitost našeho hostitele, a tak jsme procházeli o chvíli později na jeho zahradě zástupy křovitých břečťanů, jejichž listy rozmanitých tvarů hrály všemi barvami. Ve starém skleníku u jeho domku tráví svůj zimní klid menší náletové borovice, přinesené panem Bittmanem z okolních lesů. Ty borovice jsou zvláštní tím, že ačkoliv jsou mladé a nízké (některé pouze 30cm), roste na nich jmelí! Myslel jsem, že to je největší botanický šok dne, ale jiný mne čekal o něco později, kdy jsme se vrátili mezi sukulenty. Tam jsem poprvé po těch letech pěstování rostlin tučnolistých spatřil dokvétající Crassula ovata f. monstrosa. Nevím jak vy, ale já se domníval, že tahle notoricky známá kytka vůbec nekvete.
Doputovali jsme až k asi čtyři nebo pět metrů vysokému exempláři Dracaena draco, která je doslova  posvátnou rostlinou na Kanárských ostrovech. Její kmen síly telegrafního sloupu začíná dole a koruna listů se už rozpíná „nahoře“. Když jsme se ptali na její stáří, dostalo se nám zvláštní odpovědi: „Já ani nevím jak dlouho to tu vlastně roste!“
Pan Bittman se s námi rozloučil, protože odjížděl za svým přítelem Rudolfem Šubíkem. My jsme pokračovali ve fotografování, a kochali se nádherou rostlin, zalitých předjarním sluncem. Pak jsme narovnali do beden nakoupené kytky a tradiční dar, který máme za úkol propagovat. Zatímco stádo volů se na Hradě dohadovalo o tom, kdo bude prezidentem, a s prvními z nich to už začínalo šlehat o zem, my jsme svůj výlet zakončili skvělým jídlem při cestě domů. Ráno mi bylo dobře, ale odpoledne ještě mnohem líp.
Fotografie: 2x pan Jaroslav Bittman při diskusi nad rostlinami, které máme společně rádi. Africký listoopad v Dymokurech v podání obřího jedince Gerardanthus macrorhizus s průměrem kaudexu větším než 40 centimetrů. Obrovská Fockea edulis spočívající ve stínu vlastní koruny a následně pohled „shora“ dolů i s kouskem obří draceny vlevo. Stará Ceraria pygmaea ve volné kultuře společně s kaktusy a mohutná koruna Portulacaria afra, široká jako několik zalévacích mís v pozadí. A dále malá borovice a jmelí na ní přirostlé, bizarní kmen starého křovitého břečťanu a přírodní dřevěná zvonička zatím ještě bez zvonu, ale zato porostlá břečťanem pestrobarevným a s břečťany křovitými v pozadí. A nakonec ještě trichodiadema pěstovaná jako převislá rostlina a spletité staré kaktusové dřevo, vypálené dymokurským sluncem k radosti Pana zahradníka Jaroslava Bittmana.