ČERWUIŠ PIOŠÁD MENDOZA potřetí
I kdyby si celý příběh o cestě Indiána Čerwuiše Piošáda Mendozy do Prahy někdo vymyslel, byl by naproto úžasný a fascinující. Jenomže on se skutečně udál, a k mé velké radosti byl docela nedávno již potřetí knižně zpracován a oproti předchozím dvěma vydáním opět doplněn o nové texty i fotografie.
Čerwuiš byl příslušníkem kmene Čamakoko, a v Praze se objevil v roce 1908 po dlouhé cestě z paraguayského Gran Chaca v doprovodu cestovatele, etnografa a kaktusáře Alberta Vojtěcha Friče. Indián v té době trpěl dosud neznámou chorobou, a hrozilo, že jí může podlehnout nejenom on, ale i celý jeho kmen. Frič se ocitl v časové tísni, a když bylo zřejmé, že v Paraguayi nemocného Čerwuiše není nikdo schopen vyléčit, vzal jej s sebou na dlouhou cestu lodí do Evropy.
Střet divokého Indiána se středoevropskou civilizací přinášel nejenom spoustu zajímavých, a často i humorných příhod, ale i setkání s pokrytectvím, maloměšťáctvím tehdejší pražské „lepší“ společnosti, nebo jen s docela obyčejným nepochopením. 
Čerwuiš Piošád Mendoza se pral s četníky, jež považoval za příslušníky jiného kmene, kteří ho vyzývají na souboj, popíjel pivo U Fleků, setkával se s pražskou bohémou, a mnoho význačných osobností tehdejšího života připravil o knoflíky z jejich oděvů, které považoval za úplně největší bohatství! V Praze mu nikdo neřekl jinak než Červíček!
Doprovázel pak cestovatele Friče po mnoha městech i českém venkově, aby seznamovali lid s dalekými krajinami prostřednictvím přednášek, provázených světelnými obrazy. Poprvé viděl sníh a led, kominíka nebo vlak. Když později vše líčil svým krajanům, měli ho zákonitě za blázna, podivína a lháře.
Svůj hlavní účel ale jeho cesta do Evropy splnila beze zbytku. Čerwuiš Piošád Mendoza byl v Praze vyléčen, a pomoci se nakonec v daleké Paraguayi dočkal jeho prostřednictvím i kmen Čamakoko.
Příhody Čerwuiše Piošáda Mendozy začal A.V. Frič psát v roce 1943 na pokračování v časopise Pestrý týden pod názvem „Indiánský Guliver, který jel vyzkoumat Evropu“. Seriál příhod však předčasně ukončil válečný nedostatek papíru, a pak i náhlá smrt A.V. Friče v prosinci roku 1944.
S pozůstalostí A.V. Friče začala naštěstí pracovat paní Yvonna Fričová, manželka cestovatelova vnuka Pavla. Díky jejímu nadšení a pečlivé práci se mohli s pražskými příhodami Indiána Čerwuiše čtenáři poprvé seznámit v roce 1993, kdy vyšla kniha „Červíček aneb Indiánský lovec objevuje Evropu“.
O sedm let později už vyšla kniha stejného názvu, jaký má ta z dnešní recenze. Původní příběh Indiána Čerwuiše Piošáda Mendozy byl doplněn, protože pozůstalost slavného cestovatele vydala mnohá další zajímavá svědectví i dobové fotografie. Právě v době příprav této druhé knihy se vydala po stopách Čerwuišových do Jižní Ameriky dvojice mladých českých filmařů a přivezla odtud další informace, týkající se osudů onoho svérázného světoběžníka.
Dalo by se tedy říci, že Čerwuišův příběh byl tímto definitivně uzavřen, ale právě v těch chvílích se začal odvíjet další, úplně nový, a pro mne možná ještě více fascinující, než ten původní.
Filmaři totiž v Paraguayi narazili na Indiány, používající jméno Fric! A mezi nimi i doňu Hermínu, dceru českého cestovatele A.V. Friče a domorodé indiánské dívky Lorai, narozenou ještě dříve, než se uskutečnila Čerwuišova slavná cesta do Evropy! Když se o existenci paraguayských Indiánů českého původu dozvěděla paní Yvonna Fričová se svým manželem Pavlem, nastala doba pozvolného navazování kontaktů s příbuznými na druhém konci světa! Vyústila v setkání českých a paraguayských Fričů, a následně i v intenzivní a smysluplnou pomoc. Tak vzniklo Checomacoco! O něm, a především o jeho činnosti, vás budeme zanedlouho podrobněji informovat v této rubrice.
Čerwuiš už po zbytek života zůstal v rodné zemi a přijal jméno Alberto Mendoza. Zprvu byl považován za lháře, mystifikátora a podivína, ale jakmile začala postupně civilizace a její technika pronikat i do Gran Chaca, jeho slovům začínalo okolí konečně rozumět. Čerwuiš zemřel v roce 1967, a byl pochován na hřbitůvku poblíž Puerto Diana.
Čerwuiš Piošád Mendoza tedy přichází k čtenářům už potřetí! Nová kniha doznala oproti té předchozí opět doplnění, a dozajista bude zase o něco více fascinujícím čtením než ty dvě předchozí. Příběh indiánského cestovatele „z nouze“ pro mne bude úchvatný pokaždé, když knihy s ním znovu otevřu. Otevírám je už mnoho let nesmírně rád a často. Možná právě jedna z nich by asi byla tou pravou knihou, kterou bych si sebou vzal na onen pomyslný pustý ostrov! Jen přemýšlím kterou! Asi tu nejnovější, abych se dozvěděl zase o něco více o člověku, o němž se úplně všechno už nikdy nedozvíme.
Náš dík patří Yvonně a Pavlovi Fričovým za poskytnutí dobových fotografií Čerwuiše Piošáda Mendozy a cestovatele A.V. Friče. A taky za knihu, která dnes přišla poštou. Je krásná, a ještě voní tiskárnou!
