sukulenty

Sukulenty před nás neustále stavějí nové a nové výzvy. Kdo si myslí, že po třiceti letech života s nimi už ho nemohou ničím překvapit, hluboce se mýlí. Nejsou to ale výzvy na klasický souboj, i když ten se v hlavě sukulentáře docela určitě v takových chvílích odehrává, a možná že i v nitru té rostliny, do níž zase pěstitel ke své smůle ani trochu nevidí. Každopádně ten pomyslný souboj nikdy nemá předem daného vítěze. Když ale taková sukulentářská výzva na souboj dospěje ke konečnému rozuzlení, vítězi bývají nakonec vždycky oba dva. Kytka, která z nějakého neznámého důvodu bůhví jak dlouho vzdorovala snahám pěstitele dovést ji ke květu, se konečně rozhodla vykvést a přece jenom tak aspoň malým dílem přispět k záchraně svého rostlinného druhu. A samotný pěstitel, který se možná chvilku cítí být vítězem jediným, a snad i hrdým přemožitelem té neposlušné kytky, než si ovšem uvědomí, že ten vítězný pocit je vlastně jenom jeho ukojená zvědavost.Naplněná touha konečně se dozvědět, jak vlastně ve skutečnosti bude vypadat ten vytoužený květ, často předtím vykoupený jeho mimořádnou péčí a zvýšenou pozorností, věnovanými té vyzývavé (resp. vyzývající) kytce prakticky od chvíle, kdy se ocitla v jeho sbírce. Když se mu navíc tohle všechno přihodí s rostlinou, patřící k čeledi Asclepiadaceae, bývá to pak souboj dvojnásob napínavý, protože u nich si v případě květů pěstitel nemůže být jist opravdu ničím, a to až do poslední vteřiny, předcházející otevření neustále se nafukujícího poupěte. A přesně takhle to bylo i v případě rostliny, o níž bude v tomto povídání řeč.
Už když jsem ji spatřil poprvé, okamžitě mne zaujala, jen jsem pořádně nevěděl čím vlastně. Dokonce natolik zaujala, že jsem jich koupil rovnou deset květináčků, z nichž do všech stran trčela vlákna z holandské kokosové směsi, jakou používají ve velkopěstírnách, a která byla v těch květináčích vysušená na troud a zatvrdlá jako beton. Doma jsem z ní ty kytky okamžitě vyprostil a zasadil do naší univerzální směsi běžně kupovaného zahradnického substrátu a říčního písku, kterou s menšími obměnami používáme k pěstování úplně všech našich sukulentíků. Byl jsem si jist, že se každopádně jedná o rostlinu rodu Stapelia. Ale bylo to zároveň taky jediné, co jsem o ní věděl! Většina stapelií si je totiž podobná jako vejce vejci a teprve květy obvykle ukáží na jejich skutečnou identitu. Tyhle kytky se od ostatních ale přece jenom něčím lišily. Především stonky, které byly nezvykle krátké. Každopádně v poměru s jejich tloušťkou, která se ještě výrazně zvětšila, jakmile rostliny dostaly pravidelnou zálivku z konvičky, jakou patrně v pěstírně nikdy předtím nepoznaly. Stonky také tvořily nezvykle husté trsy, což jsem zprvu, podobně jako jejich malou výšku, přisuzoval předchozímu použití nějakého retardéru nebo vypěstování těch rostlin z meristémových kultur, což je dnes už i u sukulentů vcelku běžná praxe. Jenomže ačkoliv rostliny v poměrně krátkém čase nabraly na váze, a to doslova, zůstávaly nízké a také nové boční výhony nadále vytvářely společně s těmi původními neprostupně hustý porost.
U rostlin čeledi Asclepiadaceae většinou nebývá problém dosáhnout květů.Protože navíc tyto rostliny kvetou vždy jen ze svých nejmladších částí, nejčastěji z nových bočních výhonů, jsou to vlastně kytky docela vhodné pro sukulentářské netrpělivce. A odměny bývají v jejich případě pokaždé vskutku královské. Neznám v říši sukulentů rostliny, které by nás, pěstitele, dovedly takhle napínat do poslední chvíle, a pak nám ještě často připravit i překvapení v podobě květů, s nimiž jsme vůbec nepočítali, protože jmenovka u nich nebyla zrovna vizitkou spolehlivosti jejich bývalého majitele. Ale i když nakonec vykvete správně určená rostlina, její květy jsou beztak vždycky stokrát krásnější než na všech fotografiích v časopisech, odborných knihách nebo na internetové síti. Zažil jsem ty krásné okamžiky už tolikrát, že bych skoro řekl, že už mne snad ani překvapit nemohou. Přesto je opak pravdou, a vždycky stojím u jejich čerstvě otevřeného květu nadšený jako sukulentářský začátečník.
Jenomže právě tyhle,pro mne tak fascinující kytky, byly výjimkou potvrzující pravidlo vcelku snadného kvetení nejrůznějších smrdutek. Jakoby četly mé myšlenky a věděly, že bych dal nevímco za jediný jejich kvítek. Přitom rostly jako z vody. Taky nic jiného nedostávaly, zato však v míře vcelku hojné. Stejně jako sluneční paprsky, protože jsem si říkal, co jiného ještě může probudit jejich chuť ke kvetení, když už jsem předtím vyzkoušel všechny fígle z předchozích let a pořád nic. Z deseti holandských chudinek, lehkých jako pírko, bylo teď deset mohutných trsů hustě nahloučených nízkých stonků, z nichž žádný nepřesáhl svojí výškou osm centimetrů, a které zaplnily už takřka celou plochu žardinky o průměru 12cm skoro až k okraji. A takhle to šlo rok a půl!
Za celou tu dobu jsem do trsů nezasahoval. Trochu z pověrčivosti, ale taky z ryze praktických důvodů, protože odlomit nebo odříznout krajní stonky z trsu k množení by znamenalo připravit se zase na nějaký čas o šanci spatřit ty vytoužené květy.Když se loňské prázdniny chýlily k svému konci, objevila se na jediné z těch deseti rostlin dvě poupata. Nejdříve samozřejmě jen jejich malinkaté zárodky, kterých jsem si v tom pozdně letním shonu málem ani nevšiml. Zvláštní bylo místo odkud vyrůstaly. Bylo to sice ve spodní části nejmladších stonků, přesně jak bývá u těchto rostlin zvykem. Jenomže, na rozdíl od úplně všech poupat stapélií, tato vyrůstala na té straně stonků, která byla nejvíce vzdálena od substrátu. Kdyby to bylo jenom u jednoho z nich, považoval bych to za nějakou růstovou anomálii, ale vyrůstaly tak obě. Jedno z nich však po několika srpnových dnech zaschlo. Zůstalo tedy jediné, čímž se pro mne ta výzva stala ještě mnohem prestižnější.
Další zvláštností toho každým dnem se zvětšujícího poupěte byla jeho nezvykle krátká stopka. Nebyla o mnoho delší než pouhé dva centimetry, což je u rostlin rodu Stapelia opravdu hodně neobvyklé. Jak se poupě postupně nafukovalo, získávalo hezky kulaťoučký tvar. Celý jeho povrch byl navíc hustě pokryt krátkými bělavými chloupky. Z pověrčivosti jsem si zakázal se ho dotknout, ale nakonec mi to nedalo, takže mohu zodpovědně potvrdit, že jeho povrch byl příjemně hebký na omak. Tento výraz mi ještě zůstal jako letité dědictví z textilní školy.Poupě rostlo každým dnem, a společně s hustým trsem stonků tvořilo velice fotogenické společenství. Každý den ráno jsem ho spěchal do letního makroloňáku zkontrolovat, a když jsem se odpoledne nebo k večeru vracel ze ZOO, moje první cesta často vedla zase tam. Do toho přišel konec prázdnin a chystání premiérového Babího léta se sukulenty, pořádaného na naší zahradě. Růst poupěte jakoby se tou dobou trochu zastavil. Každý večer jsem k rostlině cvrnknul trochu vody a dvakrát týdně ji zalil pořádně, protože společně s ostatními stála na plném slunci a přes den i ve vysokých teplotách.
Blížil se konec září, a poupě stále zavřené. Co bylo horší, doslova za dveřmi už byla i naše dovolená na ostrově Kalymnos, a čím dál častěji mne začaly přepadat chmury z toho, že ten květ nakonec třeba ani neuvidím. Poslední víkend v září se zamyká sezóna v Chrudimi. Vyrazili jsme společně s kamarádem Vaškem Navrátilem, jemuž jsem už před odjezdem na kaktusovou a sukulentářskou burzu připravil úkol, s nímž jsem ho pro jistotu seznámil až na zpáteční cestě z Chrudimi. Krizový scénář jsem ale začal uskutečňovat už předchozího večera, kdy jsem pečlivě vybral krabičku, v níž se žardinka s vyzývavou sukulentní krasavicí a jejím jediným poupětem ani nehnula, a vše pak ještě uložil do igelitky, v níž se zase ani nehnula ta krabice.Kdybych po někom normálním chtěl, aby mi u sebe na dva týdny schoval rostlinu, každý den ji hlídal a kdyby náhodou vykvetla, okamžitě ji začal fotit ve všech fázích vývoje toho jediného květu, asi by si ťukal na čelo. Jenomže Vašek je kaktusář. Sice s vcelku chladným vztahem ke klasickým sukulentům, (ale už o mnoho vřelejším ke kaudexům a pachykaulům) takže nad mým přáním se vůbec nepozastavil a vše mu připadalo naprosto logické, v což jsem ve skrytu duše doufal.
Přiznám se, že za celé dva týdny na ostrově Kalymnos jsem si na to poupě vzpomněl snad jenom jedinkrát, protože moji mysl tou dobou zaměstnávaly myšlenky na Vlaďu Zatloukala a jeho boj s krutou nemocí. Sotva jsem se ale vrátil a trochu se vyspal, okamžitě jsem vyrazil na druhou stranu města do Starých Hor, kde má Vašek dobře větraný skleník plný kaktusů, k jejichž pěstování jsem ho někdy před třiceti lety přivedl právě já.Kytka vypadala skoro stejně jako když ji Vašek od nás odvážel. Poupě připomínalo chlupatý zelený pingpongový míček. Když jsem kytku pečlivě balil a krabičku opatrně vsouval zpátky do igelitky, i krystalicky čistý puntíčkář Vašek na mne, obvykle svérázného chaotika, hleděl se značným zalíbením. Smrdutka se poté projela trolejbusem a pak hned ještě autobusem, obojí to byly její premiéry. Chyběly už jí jenom vlak a letadlo, i když kdoví jestli už jím neletěla dávno předtím odněkud z pěstírny na ostrově Tenerife?
Jakmile se rostlina ocitla zpátky na svém místě v letním makrolonovém průchoďáku, obklopena svými devíti kolegyněmi, už jsem hnal Ivanu pro foťák, abych měl aktuální stav pořádně zdokumentovaný.Trvalo pak ještě celý týden, než poupě začalo pukat. To dá rozum, že jsem u toho byl první. Stěhoval jsem tou dobou zbytek rostlin na zimoviště. 19. října 2014 přišlo rozuzlení toho dlouhého a napínavého souboje africké kytky se středoevpropským sukulentářským bláznem. Fotilo se toho dne asi na tři etapy. A pak znovu ještě na státní svátek 28.10., protože kytka ještě pořád kvetla, snad abych si té radosti užil dosytosti, a taky aby se stihly na světě pořádně rozkoukat malé mouchy, jejichž vajíčka už tou dobou zdobila střed toho jediného a tolik vytouženého květu, jehož zápach jsem ani nevnímal. Spokojenost tedy nakonec všeobecná, a jak to v takových případech bývá, nebylo v tom souboji poražených. A co na tom, že se mi ta sukulentní parádnice sice ukázala v celé své kráse, a já přesto dodnes neznám její pravé jméno (Stapelia gettleffii?). Už to ale pro mne navždycky zůstane rostlina s příběhem, a budu si ji u nás hýčkat.