sukulenty

Nedávno jsme navštívili jednoho kaktusáře, který to se svými rostlinami moc umí. Jeho kytky nejenom zdravě vypadají, ale díky tvrdému pěstování jsou i na ledacos zvyklé, takže existuje  záruka jejich následné otužilosti a zvýšené odolnosti vůči nejrůznějším neduhům. Dostávají všeho přiměřeně a slunečních paprsků maximum možného, až si někdy říkám, že to v té pekárně těsně pod sklem snad ani nemůžou vydržet.
Protože mám mladšího kamaráda kaktusáře, který nám loni v létě moc pomohl a dohromady nic za to nechtěl, napadlo mne že právě tady by se pro něj dalo nalézt nějaké hezké poděkování. Samozřejmě by se zde daly koupit i jinší a hodně čerstvé „špeky“, ale když ty má většinou už skoro každý, protože systém letadla (nebo pyramidy, chcete-li) funguje mezi kaktusáři už dlouhá léta docela obstojně a naprosto spolehlivě!
A tak jsem se rozhodl pro druh hezký, mezi kaktusáři poměrně dlouho známý a oblíbený, leč v posledních letech stále méně pěstovaný. Ještě méně pak v kvalitě, jakou jsme kupovali tady. Už dávno nehledím při nákupu rostlin na jejich velikost, protože ta v případě kaktusů i sukulentů vůbec o ničem nevypovídá. Důležitější je stáří, které vám každý poctivý kaktusář s hrdostí na požádání sdělí, a především pak jejich vzhled. 
Vyhlédnutá trojice se velice podobala rostlinám, jaké vídám na obrázcích v časopisech, kam píší a fotí kaktusáři své zážitky z cest do zemí kaktusům zaslíbených. Jednou z takových kaktusových zemí je i Chile, a pichlavcům tam rostoucím se mezi jejich pěstiteli říká „čilenci“ nebo taky „čilani“. Když se ovšem řekne „čilani“ mezi milovníky fotbalu, všichni do jednoho mají na mysli tolik podceňovanou partu okolo trenéra Rudolfa Vytlačila, která se k údivu všech z daleké země pod Andami vrátila v létě roku 1962 se stříbrnými medailemi vicemistrů světa!
Kaktus z dnešního článku také patří mezi „čilany“ a jmenuje se Neoporteria senilis. Tedy alespoň se tak jmenovával v dobách, kdy jsem ke kaktusům vzhlížel se stejným nadšením jako dnes k sukulentům listovým. Tento název jsem nalezl i na jmenovkách u zakoupených a k následnému darování připravených rostlin. Latinská jména ale nemívají v kaktusářském světě dlouhou trvanlivost, protože je mnoho těch, kteří také chtějí vstoupit do dějin botaniky a světového kaktusářství, takže se svá velectěná příjmení  snaží protlačit na věčné časy alespoň do některé ze závorek za latinským názvem, když už fungl novou kytku sami nalézl nebo popsat nemají šanci.
Musím se přiznat, že ty kytky jsem koupil tak trochu i kvůli sobě, protože mne uchvátily svou čistotou a krásou. A také jsem byl zvědav, zda je budu schopen v té naší zelinářské džungli udržet v kondici až do chvíle, kdy se konečně zase potkám s jejich budoucím majitelem. S Lukášem se totiž poslední dobou vídáme velice zřídka, protože se z něj stal Pražák téměř na plný úvazek. Ke svým kaktusům v Martínkově to má sice daleko, ale zdá se, že nárazovou péči si ta jeho stále se rozrůstající trnitá armáda nemůže vynachválit. Myslím tedy, že trojice neoportérií mezi ostatní Lukášem tvrdě pěstované kytky docela dobře zapadne. Protože se navíc jedná o rostliny otužilé, drsnější klima Vysočiny jim nepochybně půjde k duhu!
Ty rostliny prostě vypadají jak správný kaktus vypadat má. Jejich husté otrnění v přírodě funguje jako ochrana proti nefiltrovanému slunečnímu záření (v Andách to platí dvojnásob). Ve skleníku jejich bývalého majitele zažívají tyto chilské kaktusy mnoho podobného. Jejich temena dělí od střešního skla snad pět centimetrů. V létě tam musí být hotové peklo, ale pořádný hic tam byl už nedávno, kdy jsem pro ně šplhal do oněch výšin. Neoportérie totiž byly umístěny v závěsných květináčích(!) výše než dva a pů metru nad zemí!Na počátku dubna a nedlouho po ránu tam „nahoře“ bylo dobrých 35° Celsia. Netroufám si domýšlet, kolik tam bývá v půli červencového odpoledne. Kousek vedle rostlly melokaktusy modré jako podzimní švestky, a jejich temena zdobila nádherně barevná cefália. Pod tím vším pole bělostných Mamilopsis senilis, připomínající zasněžené louky u nás na Vysočině uprostřed té letošní dlouhé zimy, takže coby člověk kaktusům už dávno odvyklý jsem jim málem znovu propadl.
Doma jsem se znovu kochal tou nádherou, kterou prý trvá vypěstovat rovných osm let! Pod tou hustou hradbou trnů jsem kolem vrcholků všech rostlin užasle zíral na věnce nádherných poupat v různých fázích vývoje. Měl jsem tedy o důvod více starat se o rostliny jak nejlépe umím, abych spatřil jejich nádherné květy, anebo alespoň odevzdal ještě před jejich otevřením ty nádherné kytky z daleké země pod Andami novému majiteli. 
Omlouvám se, že v článku nenaleznete žádné praktické pěstitelské rady. Kaktusy už nepěstuji skoro dvacet let, takže si ani laikům zasvěceně radit netroufám, přestože jsem samozřejmě úplně všechno ještě nezapomněl. A kaktusářům už vůbec ne, protože každý z nich má už dávno ty své pěstitelské fígle! Důkaz ostatně vidíte na obrázcích!
Není ale vůbec vyloučeno, že se kaktusy na našich stránkách v budoucnu občas objeví, protože to jsou nakonec přece také sukulenty! A když budou tak krásné jako ty na obrázcích, myslím že by to vůbec nemuselo být na škodu!
Po úvodním snímku oné trojice „čilanů“ následuje pohled na temeno jedné z rostlin. Další dvojice snímků byla pořízena jen o deset dnů později, kdy už se poupata výrazně vynořila ze spleti nádherných trnů. Pracovně by se tyto dva snímky daly nazvat „Čekání na Lukáše“. Ten je na snímku pátém, jak jinak než obklopen kaktusy, tak jak jsem ho předloni zachytil při naší společné návštěvě dvou pražských kaktusářských výstav v jediný den! A na závěr dvě fotografie nádherných květů Neoporteria senilis, otevírajících se  na počátku května!