sukulenty

V klasickém tmavě zeleném provedení je tato rostlina mezi pěstiteli notoricky známa pod názvem Aeonium lindleyi, a ještě předtím bývala také jako Aeonium domesticum. Od naší podzimní návštěvy ostrova Tenerife jsem ale na pochybách, zda je alespoň jeden z těch názvů správný. Aeonium lindleyi jsme nalezli na severovýchodě ostrova v několika místech, ale kromě jemných chloupků na lepivém povrchu listů a keříčkovitého vzhledu nemělo s touto rostlinou vůbec nic společného.
Po příjezdu domů jsem začal pátrat s problematickými a značně nejistými výsledky. Každopádně jsem zjistil, že rostlina známá z odborné literatury, a mezi pěstiteli ( samozřejmě i námi) šířená jako Aeonium lindleyi, event. A. domesticum patří každopádně k velice příbuznému rodu Aichryson. Při porovnávání fotografií a údajů na nejrůznějších webech jsem určil dva možné kandidáty na správné pojmenování - Aichryson bethencourtianum a A. tortuosum. Ani jednu z těchto rostlin jsme v přírodě Tenerife spatřit nemohli (a také nespatřili), protože rostou na jiných ostrovech (Fuenteventure, Lanzarote). Oba druhy jsou velice blízké rodu Aeonium, k němuž je mnozí odborníci také řadí. Některými přesunovači a přejmenovávači byl pro tuto dvojici rostlin dokonce zřízen vlastní rod Macrobium (Macrobia). Nechme ale tyto problémy botanikům, kteří se v jejich řešení v mnohých případech doslova vyžívají. Tento článek je o pestrobarevné formě zmíněné rostliny, s jejímž správným pojmenováním je zdá se tak trochu problém. 
Zatímco zelená forma je rostlinou zcela běžnou, pestrolistá  příliš rozšířená není. Pestré zbarvení shlupatách listů je způsobeno tzv. variegací, což je částečná či úplná ztráta chlorofylu v některých částech listů. Místa s chloroflem zůstávají zelená, zatímco zbytek listů je žlutý či bílý, částečně i v závislosti na množství světla. Od jara do podzimu se vlivem slunečních paprsků přidává při okrajích listů ještě zbarvení růžové.
Stromečky milují světlo, ale v jejich případě platí to pověstné „všeho moc škodí“. Na příliš exponovaném stanovišti se intenzita vybarvení listů částečně vytrácí, ale stromečky jsou zase krásně kompaktní. Je tedy na pěstiteli, aby nalezl zdravý kompromis, kterým může v bytě být třeba parapet východního okna.
Každopádně rostlina snáší velice špatně plné oslunění venku, které většina jejího příbuzenstva tolik miluje. Plochy bez chlorofylu se totiž snadno a velice rychle popálí, a náprava potom trvá nesrovnatelně déle. Pokud tedy letnit, určitě spíše někde v polostínu nebo při slunci rozptýleném. Podobně je tomu u většiny variegálních rostlin z čeledi Crassulaceae.
Výhodou této rostliny je kromě pestrého zbarvení a velké odolnosti proti pěstitelským přehmatům také dichotomické dělení vrcholů. Růstové vrcholy se vždy po nějakém čase rozdvojují, čímž probíhá permanentní větvení bez přičinění pěstitele. Ten se může omezit pouze na odstraňování přebytečných větví, které rostou pro něj nežádoucím směrem. Kromě mírného přistínění je pěstování i tvarování pestrobarevných stromečků úplně shodné s jejich zeleným příbuzenstvem, o němž se můžete dočíst na našich stránkách v samostatném článku (Aeonium lindleyi).
Pokud chcete mít stromeček s tak hustou korunou, jakou má ten na úvodní fotografii, pak musíte rostlinu pěstovat pomalu. To znamená šetřit vodou i uprostřed léta. Rostliny na nedostatek vody reagují poměrně výrazným semknutím listových růžic, a bez vody jsou v tomto stavu schopny přečkat velice dlouhá období. Tento drsný způsob lze s úspěchem aplikovat i ve chvíli, kdy to s vodou výrazně přeženete a koruna na nějaký čas ztratí svůj kompaktní tvar. Jen u málokteré rostliny se podobné chyby odstraňují tak snadno jako u této.
Množení je snadné zakořeňováním vrcholových řízků. Protože má rostlina i ve stáří velice mělký kořenový systém, bývají stromečky po přesazení značně nestabilní a vyžadují někdy oporu. Stačí oblázky uložené k úpatí kmínku, které můžeme po stabilizaci rostliny v substrátu po nějakém čase odstranit. Při přesazování mívají někteří nedočkavci snahu sázet rostliny tak, aby kmínek byl celou svou výškou nad povrchem substrátu. Díky zmíněným kořenům je to cesta do pekel, a pěstitele dříve či později čeká nové přesazování, protože rostlina je neskutečně vratká. Při každém přesazování je mnohem výhodnější obětovat část kmínku jeho zasazením pod povrch země. Rostlina je pak stabilní, a zanedlouho vše dožene nárůstem nových větví.
Rostliny z částečnou ztrátou chlorofylu (latina má pro tento jev název „foliis variegalis, uváděný zkratkovitě za názvem rostliny jako fol. var.) nemívají zcela uniformní vzorování všech listů. Stává se, že některé výhony ztrátou chlorofylu trpí více než ostatní. Jakmile na listech silně převáží světlá místa, stávají se takové partie rostliny snáze zranitelné slunečními paprsky, ale často po nějakém čase samy hynou. Proto je lepší zavčasu je odstranit, aby případná hniloba z nich nepronikala dále do zdravých větví.
Pokud chceme alespoň částečně zachovat barevný ráz stromečků i v zimě, je třeba rostlinám v tomto období dopřát maximum světla. I tak se letní zbarvení výrazně vytrácí, a rostliny bývají mnohdy k nerozeznání od těch zelených.
Horší ovšem je, když začnou na kdysi nádherně zbarvené rostlině převažovat listy čistě zelené. I to se stává, a pěstitel tento vývoj nemůže nikterak ovlivnit. Prostě barevný stromek měl, a již nemá. V přípatě této rostliny je to jev poměrně častý. Proto je vhodné zavčasu si namnožit více mladých rostlinek. Pravděpodobnost, že zezelenají všechny, je pak mnohem menší.
Vzhledem ke skutečnosti, že rostlina dobře snáší sucho a disponuje mělkým kořenovým systémem, nabízí se její pěstování v písčité a na živiny chudé půdě. Ta rychle vysychá, zvláště pak v mělkých keramických miskách s menším objemem substrátu. Za dobu našeho pěstování rostliny, kterou jsme donedávna vedli pod názvem Aeonium lindleyi fol. var., jsme ji ještě neviděli kvést, na rozdíl od jejího zeleného příbuzenstva, ozdobeného zářivě žlutými kvítky každým rokem. Buď děláme něco špatně, nebo úpestrolistý kultivar není tak ochotný ke kvetení jako přirozeně se vyvíjející rostliny. A nebo nám to dělá na truc kvůli s největší pravděpodobností špatnému označení, pod nímž ji už léta pěstujeme k radosti své.