Jdi na obsah Jdi na menu
 


VELKOdruh DORSTENIA FOETIDA

2. 2. 2018

p1000034.jpg

Pěstování dorstenií chce své. Tak akorát sluníčka, tak akorát vody a dostatek tepla k tomu. Než jsem přišel na to kolik čeho, spoustu jsem jich zahubil. Možná proto jsem na ně svého času tak trochu zanevřel a příliš se jejich pěstování nevěnoval. Ty časy jsou ale dávno pryč. Protože jsem snad konečně nalezl to svoje vysněné optimum, začalo se jim u nás v poslední době překvapivě dařit. Stále pěstujeme jen ty obyčejnější druhy, dnes vesměs patřící k „velkodruhu“ Dorstenia foetida. I ty ale dovedou být už na první pohled rostlinami naprosto neobyčejnými.
dscn8528.jpgJeště pořád si vzpomínám na svoje úplně první dorstenie. A taky jak moc jsem po nich tehdy zatoužil, jakmile jsem poprvé spatřil černobílou fotografii Dorstenia foetida v nějakém kaktusářském časopise. Tehdy ji z nás sukulentářů chtěl mít snad každý. Mně se poštěstilo v druhé polovině 80. let minulého století na výstavě Flora v Olomouci, kde měli svůj stánek manželé Pavlíčkovi. Odnášel jsem si nadšeně dvě rostliny, zasazené v maličkých hranatých květináčcích 4x4cm, kterým se říká „chrudimáky“, nebo taky „Pavlíčkovy květináče“ a do nichž sázejí skoro všichni kaktusáři. Podrobněji jsme o tom a také o pěstování Dorstenia foetida v této rubrice psali již 22.3. 2008.
dscn8681.jpgCo jsem dosud znal jen z nekvalitních fotografií, držel jsem najednou v ruce a uvědomil si, jak málo o samotném pěstování vím. Když z Arabského poloostrova, tak šup s nimi na sluníčko, říkal jsem si tehdy a nedopadlo to vůbec dobře. Listy během jediného týdne zežloutly, poté uschly a opadaly. Bezradně jsem pak zíral na ta holá tělíčka podivného tvaru. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že tahle kytka slunce zrovna nemiluje, a když, tak v rozumném množství a za vydatné podpory čerstvého vzduchu. Postupně jsem narážel i na další záludnosti, provázející její pěstování. Dorstenia foetida (nejznámější a dodnes nejpěstovanější) totiž kromě přemíry slunce nemá ráda ani dlouhodobé přemokření, na něž často reaguje náhlou ztrátou kořenů. dscn8657.jpgTaky má ráda teplo, což není vzhledem k jejímu původu nic tak podivného. Především to platí během naší zimy, kdy odpočívá, ale trochu vody k životu přece jenom potřebuje. 15°C je v jejím případě možná jakési optimum, ale pokojová teplota také vyhovuje. Někdy mne napadá, že za oknem bytu je dorsteniím v létě možná mnohem lépe než v přehřátém skleníku, a že je to vlastně jedna z mála sukulentních rostlin, kterou lze bez nadsázky označit jako naprosto ideální pro okenní pěstitele.
V přírodě roste ve škvírách útesů i pod skalními převisy v nadmořských výškách od sta do dvou tisíc metrů. Areál jejího přírodního výskytu na východě afrického kontinentu je obrovský, a to ještě pokračuje dál až na Arabský poloostrov. Obrázky populací této rostliny na Arabském polostrově v mnohém připomínají přírodní stanoviště našich oblíbenců z rodu Monanthes v horách ostrova Tenerife. Není tedy divu, že jediný botanický druh je možno v sukulentářských sbírkách spatřit v tolika odlišných podobách. V posledních letech bylo také snahou botaniků, aby rostliny s nejrůznějšími jmény ubytovali pod jednou střechou se společnou adresou Dorstenia foetida.  dscn8661.jpgMezi amatérskými pěstiteli alespoň ubylo věčných dohadů, jak má opravdová Dorstenia foetida vypadat, případně co že to vlastně ve své sukulentářské sbírce celá ta léta pěstují. Nyní je vše jasné a přehledné. Jména jako Dorstenia crispa, Dorstenia crispa subsp. lancifolia, Dorstenia obovata, Dorstenia radiata, Dorstenia arabica a mnohá další, to vše už je minulostí. Dorstenia foetida je nyní tím správným pojmenováním pro jedince s listy více či méně oválnými a hladkým okrajem, stejně jako pro ty s lupeny protáhlými a po okrajích zubatými nebo dokonce výrazně zvlněnými. Do té relativně nové všeobjímající rodiny Dorstenia foetida patří rostliny se sloupovitými kmeny, dosahujícími výšky až 30cm, stejně jako buclatí fešáci, kteří jsou širší než vyšší a hojně větví sotva dosáhnou průměru jediného centimetru. dscn8652.jpgPatří sem jedinci s kmeny svěže zelenými a listy podobného odstínu, stejně jako rostliny s kmeny tak tmavě zelenými, že zdálky vypadají skoro jako by byly černé. A k tomu ještě exempláře s kmínky hnědými a bohatě zdobenými na povrchu, připomínajícími dokonalou imitaci nalakovaného dřeva. Různé jsou samozřejmě i barvy listů, a nejinak je tomu s terčíky, které laici často považují za květy. Bývají různých velikostí a tvarů, byť pokaždé se spoustou společných znaků. Samotné kvítky jsou maličké, pouhým okem mizerně postřehnutelné nebo zcela neviditelné. Terčíky mají také různý počet cípů, jejichž zakončení může být krátké a tupé, stejně jako tenké dlouhé a špičaté, rovné nebo zahnuté. Všechna květenství však ve vzácné shodě produkují světlá semínka, která se ještě připoutána na jejich plochém lůžku neustále zvětšují, až jsou jednoho dne katapultována co nejdále od mateční rostliny, aby se tam pokusila dát život dalšímu příslušníkovi té početné a pořád ještě se rozrůstající rodinky. Říká se, že nejdále bývají vystřelována ta úplně první, zatímco další už dopadají v bezprostřední blízkosti kvetoucí rostliny a ty poslední často ani neopustí plochu terčíku.  
Pro naši stále se rozšiřující kolonii Dorstenia foetida nejrůznějších typů jsem v letním makroloňáku nalezl ideální místečko, kam je většinou stěhujeme teprve na přelomu května a června (podle počasí), podobně jako adenia, protože jarní chladna těmto teplomilcům nedělají vůbec dobře a přitom vodu už tou dobou potřebují pravidelně. dscn8655.jpg Po zimě bývají naše dorstenie bez listí, pouze na jejich vrcholcích zůstávají v pohotovosti zárodky těch nejčerstvějších. Jakmile nastane ten správný okamžik, rostliny se dají do pohybu. My jsme tady od toho, abychom jejich procitnutí přizpůsobili dávkování vody, protože společně s prvními listy se zpravidla objeví i zárodky budoucích květenství. První týdny v makroloňáku si naše dorstenie ještě užívají naplno sluníčka, které sice již bývá intenzivní, ale ještě není provázeno vedry. V tomto období zaléváme vždy jen po ránu, ale klidně už na těla a listy. Vždy jen v malých dávkách, zato klidně i třikrát týdně, pokud panuje příjemné slunečné počasí. Je to čas, kdy se nám kytky doslova mění před očima.
Jakmile nastane opravdu letní počasí a teplejší bývají už i noci, stěhují se dorstenie na spodní parapet, hned malý kousek od dveří makroloňáku. Zhruba 15cm nad zemí jsou z velké části uchráněny veder a sluníčko na ně svítí pouze dopoledne. Protože kolem nich chodívám den co den mnohokrát, nezapomínám na ně s vodou. Pokud panuje klasické letní počasí, každý večer je vydatně pokropím a jednou týdně dostanou opravdovou zálivku. Jejich listy pak bývají nádherně napnuté a tvoří hustou spleť, takže si mezi nimi hvězdicovitá květenství jen obtížně hledají cestu. Zpočátku jsem měl obavu z nedostatku světla, ale hustota olistění a rovný nárůst stonků mne zbavil počátečních pochybností, stejně jako záplava květů takřka na všech rostlinách. dscn8650.jpgZhruba uprostřed letních prázdnin bylo na naše dorstenie opravdu radost pohledět. Terčíků s droboučkými kvítky bylo k vidění požehnaně. Odhadem jedno květenství na dva listy, u mnoha rostlin to ale bylo spíše jedna ku jedné. A to měly dorstenie minimálně dvojnásobek lupení než v dobách, kdy jsme je ještě sušili a naivně se je snažili přivyknout plnému slunci! Co se kvetení týče, patří dorstenie k nejvytrvalejším. Ty naše kvetly celé léto, květenstvími byly obaleny ještě když jsme je počátkem září stěhovali zpátky na horní parapet a plné celodenní slunce, a kvetly pak i během opravdového podzimu, kdy už jsme zase výrazně omezili vodu a většina listů z rostlin postupně opadala. Na zimoviště dorstenie stěhujeme už koncem září. Ne snad že by nevydržely chladnější podzimní rána, ale tou dobou pravidelně odjíždíme na dovolenou a nechceme je ponechat úplně bez dozoru na pospas rozmarům počasí. Od října do jara pak dostávají v prosklené verandě (15°C více) vodu v mírných dávkách jednou týdně až do jarního probuzení.
Při každodenním letním kropení si pořád slibuji, že začnu hlídat semínka, ale časová zaneprázdněnost během sezóny je rok od roku svízelnější. Jedinou cestou k mladým rostlinám tak zatím zůstává samovýsev. Mladé rostlinky se poblíž těch sbírkových obvykle začnou objevovat na počátku následujícího léta. Jakmile malé soudečky mají půl centimetru v průměru a na vrcholu dva nebo tři páry listů, stačí vzít pinzetu, vydloubnout je a přesadit do vlastního květináčku přiměřené velikosti. Pak už se péče o ně v ničem neliší od dospělých, jen na spodním parapetu zůstanou po celou sezónu, protože jejich těla díky tenké pokožce ještě bývají dosti náchylná k popáleninám. dscn8649.jpgPokud nemáte skleník ani zimní zahradu, a jediným místem k pěstování sukulentů je ve vaší domácnosti okenní parapet, pak Dorstenia foetida v nejrůznějších svých podobých je pro vás ideální rostlinou. Na rozdíl od spousty jiných sukulentů ji při troše citu s vodou dokážete celoročně udržet v přirozeném vzhledu a obalenou těmi zvláštními květenstvími. Pokaždé když se budete rozhodovat zda už zalít, nebo ještě vyčkat, vyplatí se zvolit druhou možnost. Dorstenia foetida si bez vaší péče bez problémů poradí i během delší nepřítomnosti během dovolené. Po návratu ji často naleznete ještě mnohem krásnější.
Na úvodním snímku z dubna je probouzející se Dorstenia foetida se zárodky květenství, na druhém z června ve stejné fázi rostlina, která dříve bývala označována jako Dorstenia crispa. Stejná rostlina již s květenstvím na počátku srpna je na třetí fotografii. Další dvojice fotografií patří drobnolistému typu Dorstenia foetida, následují dva snímky rostliny se zvlněnými listy, všechny pořízené také počátkem srpna. A na závěr ještě dva obrázky „typické“ Dorstenia foetida, pořízené ve stejné době i se záplavou zajímavých květenství.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář