sukulenty

S rostlinami rodu Faucaria se zřejmě setkal úplně každý pěstitel sukulentů, a díky masové produkci těchto drobných rostlin z jihu Afriky západoevropskými pěstírnami se dostaly během posledních let i do povědomí laické veřejnosti. Protože jsou tyto rostliny birazního vzhledu zároveň mimořádně odolné, mají šanci proniknout za česká okna  ve stejném měřítku jako kdysi známé tlustice (Crassula ovata) nebo smrdutky (Stapelia či Orbea variegata).
Domovem většiny z více než třiceti druhů faukárií je Kapsko, a pouze jediný z nich kvete bíle (F.candida). Ostatní druhy kvetou v různých odstínech žluté, a  vzhledově jsou si v mnohém navzájem  podobné. Jejich růst je přízemní, a protože hojně odnožují, tvoří po nějakém čase husté koberce těl. Jejich stonky jsou krátké, tlusté a listy na nich vyrůstají vždy v protistojných dvojicích. Kýlnaté listy bývají po okrajích zdobeny více či méně výraznými zoubky, které daly faukáriích jméno „Tygří tlamičky“. Nejsou to však zdaleka jen tlamičky tygří, ale jak z latinských názvů vyplývá, tak  i „vlčí“ (Faucaria lupina) nebo třeba „kočičí“ (F. felina).
Listy všech druhů jsou dužnaté, takže si v nich rostliny udržují zásoby vody na období jejího nedostatku. Některé druhy mají vodozásobu zdokonalenu ještě ztloustlými kořeny, podobně jak to známe u jejich příbuzných z rodů Trichodiadema, Delosperma a dalších.
Jak již bylo uvedeno, většina druhů je si navzájem hodně podobná, ale i mezi faukáriemi existují v tomto ohledu výjimky (např. F. bosscheana  ssp. haagei nebo F. tuberculosa). Nejčastěji pěstovaným zástupcem rodu je Faucaria tigrina, ale pod tímto všeobjímajícím názvem se skrývají často nejenom jiné druhy faukárií, ale také množství mezidruhových kříženců. Díky silnému hybridizačnímu potencionálu faukárií těchto kříženců mezi pěstiteli koluje podstatně více než opravdových druhů. Ty pěstují většinou jen specialisté, kteří vysévají buď semena z lokalit, nebo pečlivě střeží své rostliny a zamezují jejich sprašování hmyzem. Žlutá barva láká hmyz všeobecně, a tak se jedná mnohdy o práci vcelku heroickou. I kříženci jsou krásní, a většina obyčejných pěstitelů si beztak rostlinky pořizuje  především kvůli jejich krásnému vzhledu a ještě krásnějším květům, které se objevují většinou koncem léta a pak ještě po celý podzim.
Faukárie jsou oproti dalším zástupcům čeledi Aizoaceae vcelku nenáročné a odolné. Nemají tak výrazně oddělené periody růstu a odpočinku jako třeba  „živé kameny“ rodu Lithops, nebo v opačném pořadí další příbuzní z rodu Conophytum. Rostliny snášejí spolehlivě přímé slunce, ale spokojí se i s menší intenzitou světla, takže je můžeme pěstovat i na západním okně. V tom případě je samozřejmě zaléváme  méně než ty pěstované na plném slunci. 
Od pozdního jara do podzimu zaléváme naše faukárie každý týden v mírnějších dávkách. V tomto období obvykle zaléváme večer, a tak si můžeme dovolit zálivku shora přímo na listy rostlin. S příchodem chladnějších dnů zálivku omezujeme a zaléváme již pouze substrát okolo rostlin. Zimovat můžeme jak v bytě, tak v chladnějších místech, kde teploty neklesají trvaleji pod 10°Celsia. I při teplejším zimování je vhodné rostlinám dopřát krátký odpočinek nasucho (nejlépe na přelomu podzimu a zimy) , což v následující sezóně podporuje násadu květů. Zaléváme až do jara pouze nárazově, když pozorujeme výraznější svrašťování listů. Právě v tomto období nastává největší nebezpečí napadení vlnatkou, která se usazuje především v úkrytech mezi starými, seschlými listy u kořenového krčku. Pokud je kořenový krček jejich působením narušen, při první zálivce nás mohou čekat nepříjemné zážitky v podobě rychle postupující hniloby.
Množení faukárií je vcelku snadné výsevem semen, která dobře klíčí a semenáčky přirůstají podstatně rychleji než u ostatních zástupců čeledi Aizoaceae. Mnohdy dosáhnou mladé faukárie dospělosti už po dvou letech života. Méně častým způsobem množení je odlamování a zakořeňovávní bočních odnoží. Pěstitelé  ale většinou ponechávají trsy těl pohromadě, protože jsou mnohem krásnější než jednotlivé rostlinky.
Faukárie pěstujeme od svých sukulentářských počátků, a samozřejmě jsme jich také za tu dobu pár zahubili, protože žádná rostlina není nesmrtelná. V porovnání s většinou příbuzenstva  jsou ale „tlamičky“ odolné a lecjaká příkoří snášející bez ohledu na to, zda jsou tygří, vlčí, kočičí nebo úplně nějaké jiné. Bývaly doby, kdy jsme se snažili tvořit stromečky takřka ze všeho, a našich snah nebyly ušetřeny ani rostliny rodu Faucaria. K tvarování nás sváděly tlusté kořeny, jenomže těla faukárií jsou mnohem mohutnější než trichodiadem, delosperm nebo rostlin rodu Nananthus. Drobné výhony se i tak zmenšují postupně a zdlouhavě, takže u faukárií bychom se výsledku asi hned tak nedočkali. Pěstovat je ale s povytaženými kořeny bývá  zajímavé, a to zvláště u hodně starých rostlin s delšími, silně dřevnatějícími stonky. Pokud jsou zasazeny v keramické misce odpovídajícího tvaru a velikosti, pak to může být náramná podívaná. Navíc se jedná o pěstitelsky praktickou záležitost, protože v miskách bývá obvykle nižší vrstva substrátu, který pak po zálivce mnohem rychleji vysychá. A to je právě základem úspěchu při pěstování těchto miniatur z jihu Afriky, které si ráznými kroky prošlapávají cestičku za česká okna.
Po nádherném květu na úvodním snímku  následuje rostlina plná hrbolů a hrbolků, která by mohla , ale také nemusí být Faucaria tuberculata. Hned po ní následuje Faucaria tigrina, která by se místo tlamička „tygří“ docela dobře mohla jmenovat „žraločí“. Je to zároveň jediná rostlina r. Faucaria v našem skleníku, o jejíž opravdové totožnosti nepochybuji, protože je dokonce opatřena jmenovkou s polním číslem Petra Pavelky, z jehož výsevu pochází. Poupata na čtvrtém snímku jsou předzvěstí nádherných květů zářivého zbarvení, z nichž jeden následuje na další fotografii. Předposlední snímek představuje možnost pěstování faukárií s obnaženými stonky v keramické misce. Ačkoliv byl snímek pořízen zjara, rostlina pěstovaná v minimu substrátu a na plném slunci už vykazuje zajímavé zbarvení listů. Na závěrečné fotografii se podařilo zachytit několik jihoafrických „tlamiček“, které se rozhodly ukázat krásu svých zářivě žlutých  květů v jediný den. Pokud se vám sejde ve sbírce faukárií více, můžete si podobných dnů užívat na sklonku léta docela  hojně.