sukulenty

Rostlin rodu Titanopsis sice bývalo většinou jen šest druhů, ale i tak jsem měl dlouhou dobu problém je od sebe rozeznat, snad jen s výjimkou notoricky známého druhu T. calcarea. Možná to bylo tím, že jsem se jejich pěstování tak dlouho vyhýbal. V poslední době jsem si je ale naopak velmi oblíbil, a tak bylo mojí snahou naučit se konečně nějak je rozlišovat. Když je člověk má před sebou, zasvítí na ně sluníčko a jsou s rozumem zalévány, ty rozdíly se najednou ukazují zcela zřetelně!
Není však dobré propadnout uspokojení, protože stačí jeden ambiciózní botanik, a všechno může být zase úplně jinak. Šest se mu může zdát jako zbytečný luxus, a spokojí se s polovičním množstvím. Ale co si počneme s tou polovinou zmizelých druhů my, amatérští pěstitelé? Ty tři v tu chvíli již neexistující druhy tu pořád zůstávají, jen se ze dne na den jinak jmenují, a jako na potvoru úplně stejně jako ty vedle nich, které ale vypadají úplně jinak. A to je i případ rostliny z dnešního článku.
Titanopsis lüderitzi byl ještě donedávna samostatným druhem, více či méně snadno odlišitelným od ostatních pěti. Dnes je to prý už Titanopsis schwantesii! Rostlinu tohoto druhu už ale také pěstujeme (a psali jsme o ní v této rubrice 24.4. 2011), a stojí hned kousek vedle této. Jak je označit, když se vlastně nyní jmenují obě stejně, ale každá vypadá úplně jinak? Botanici v tom mají jasno, ale my, pěstitelé, musíme mezi sebou nějak srozumitelně komunikovat. Jak jsem sledoval na internetu, vypadá to asi takto - Titanopsis schwantesii (lüderitzii)! Docela komické. Raději zůstanu staromilcem, a když nás bude více, snáze se pak domluvíme, o které že kytičce z afrického jihu je vlastně řeč!  Titanopsis lüderitzi roste v jižní Namibii a jeho spirálovitě narůstající listové růžice vytvářejí husté přízemní trsy. Konce listů má porostlé drobnými bradavičkami jemně hnědé barvy, která v některých obdobích roku přechází až v takřka bílou. Své jméno rostlina dostala po zakladateli Německé jihozápadní Afriky (dnešní Namibie) Adolfu Eduardu Lüderitzovi, brémskému obchodníku, který jako první Evropan začal skupovat pozemky v této oblasti západoafrického pobřeží. Více jsme o jeho životě a neblahých událostech, provázejících toto období divoké kolonizace Afriky, psali v rubrice „Povídání o sukulentech“ (Sukulenty a genocida / 3.2. 2013).
Titanopsis lüderitzii odpočívá během českého léta. V tu dobu drobné rostliny jen málo zaléváme, a spíše jim vláhu nahrazujeme večerním kropením, což ostatně platí i pro ostatní zástupce rodu. Růstové středy rostlin se začínají otevírat s koncem léta, jakmile noční teploty začnou znovu klesat na nižší hodnoty. V tu dobu nastává hlavní růstové období, během něhož narůstají boční růžice. I v tuto dobu je třeba být s vodou opatrný, protože její přemírou rostliny snadno ztrácejí svůj kompaktní tvar i charakteristické zbarvení. Českou zimu prožívají v umělém spánku s občasnými udržovacími dávkami vody. V naší sbírce T. lüderitzii vzácně dodržuje vcelku pevný únorový termín kvetení.  Poupata bývají mnohdy v poměru k listům veliká, a s otevřením květů rostliny trpělivě vyčkávají na slunečná odpoledne. Zjara postupně zvyšujeme četnost zálivky, kterou zase utlumíme až s příchodem teplých letních nocí.
Základními pilíři pěstitelského úspěchu jsou v případě této africké miniaturky maximum slunečních paprsků, voda v mírnějších dávkách po celý rok, a k tomu ještě propustný substrát s větším podílem písčité složky, umožňující jeho rychlé vysychání. Protože rostlina reaguje celkem rychle na přísun vody, jakmile pozorujeme přílišné otevírání jejích růstových středů, vyplatí se další zálivku odložit do chvíle, kdy se tvar rostliny vrátí do původní kompaktní polohy.
Množí se téměř výhradně výsevem drobných semen, ale máme spolehlivě vyzkoušeno i zakořeňování bočních růžic, které se dobře daří především v teplejším prostředí a na přistíněném stanovišti. Titanopsis lüderitzii je krásná miniaturka, která za určitých podmínek může být nádhernou ozdobou každého jižního nebo jihovýchodního okna. Vzhledem ke svým rychlým reakcím na vnější vlivy (voda, množství slunečních paprsků) může být pro začínající milovníky sukulentů i dobrým pomocníkem k osvojení tolik potřebného pěstitelského citu! Druhově nesmírně bohatá čeleď Aizoaceae ale podobných rostlin z afrického jihu nabízí opravdu nepřeberné množství.
Na úvodním snímku je T. lüderitzii, probouzející se s příchodem podzimu a otevírající své růstové středy. Další fotografie jsou již zimní. Lednová poupata a únorové květy se v naší sbírce už v posledních letech staly příjemnou tradicí!