Jdi na obsah Jdi na menu
 


TITANOPSIS CALCAREA

3. 8. 2008

ObrazekTitanopsis calcarea patří k tomu nejkrásnějšímu a nejzajímavějšímu, s čím jsem se při pěstování sukulentů setkal. Drobné, přízemní rostliny z jihu Afriky uchvátí i člověka zcela neznalého obvykle na první pohled, a to především díky vzláštnímu tvaru listů a jejich podivnému povrchu. Zatímco větší část listů je v podstatě hladká, jejich zakončení je opravdovou pastvou pro oči sukulentáře a milovníka zvláštních, jakoby uměleckých kompozic. Povrch konců listů je poset  bradavičnatými hrbolky různých velikostí, které podbarveny pokožkou listů tvoří dokonalý výtvor přírody.Obrazek
V přírodě tudíž rostliny dokonale splývají s okolím, protože nadzemní část tvoří prakticky pouze zmíněné hrbolaté plošky. Také v kultuře při dostatku světla zůstávají růžice listů kompaktní, přízemní a takřka neprostupné. Obsypány kamínky tvoří dokonalý celek. Jedná se o rostlinu v přírodě velice variabilní co se zbarvení listů i jejich vzorování týče. Nádherné srovnávací fotografie (jejich autorem je berounský pěstitel Jaroslav Hušner) těchto rostlin z jednotlivých lokalit naleznete v časopise Kaktusy č. 1/2002 jako doprovod k hezkému a informací plnému článku Petra Pavelky.
ObrazekPěstování Titanopsis calcarea  mi připadá mnohem  jednodušší než například živých kamenů r. Lithops. Snášejí plné slunce, kde se nádherně vybarvují, ale spokojí se světlem rozptýleným. Nedostatek světla poznáte podle postupné ztráty kompaktnosti rostlin a zeleného zbarvení nových listů. Titanopsy rostou od jara do podzimu, ale naprosté sucho v zimě nevyžadují, jak jsme tomu zvyklí například u litopsů. Zálivka musí být ale v tomto období mírná a opravdu udržovací, protože světla je málo. Při chladnějším zimování (min. 5°C) postačí dodat vodu v malých dávkách jednou za měsíc a snažit se zalévat s ohledem na počasí. ObrazekOd konce jara do podzimu snášejí rostliny zálivku pravidelnou, ale raději po menších dávkách. Důležitý je propustný substrát s velkým podílem štěrku, malých kamínků i čehokoliv, co umožní rychlé vysychání po zálivce. V době největších letních veder si občas titanopsy vybírají krátký oddychový čas, podobný například letní stagnaci, známé třeba  u kaktusů. Protože pěstování těchto miniatur vyžaduje zvýšenou pěstitelovu pozornost, není problém tato období vypozorovat a omezit po dobu stagnace zálivku. O přeschnutí rostlin nemusíme mít obavu, protože bez vody vydrží  dlouhou dobu bez viditelné újmy nebo změny vzhledu. Když už k takové změně přece jenom dojde, vždycky  se jedná o změnu k lepšímu. 
ObrazekPokud to s vodou někdy přece jenom přeženeme a růstové středy se příliš roztáhnou, není nic jednoduššího než zahájit vodní půst, trvající až do chvíle, kdy se listy  opět pevně semknou. Mírně vyschlé titanopsy bývají nejkrásnější.
Obdobím květů je konec léta a celý podzim. Květy (1,5-2cm) jsou přisedlé mezi listy a jejich zbarvení je v závislosti na původní lokalitě od žluté různých odstínů až po oranžovočervenou. Otvírají se až po poledni a se soumrakem se opět zavírají do původní polohy. Obrazek
Přestože titanopsy vytvářejí i boční odnože, k množení se jich obvykle nevyužívá, protože pěstitelům je líto dělit trsy, čemuž se vůbec nedivím. Výsev semen je spolehlivou metodou, a zvláště pak u Titanopsis calcarea, klíčivost jehož semen bývá obvykle dobrá a semenáčky kvetou často už druhým rokem. Podrobnější informace o výsevu můžete získat ve zmíněném článku Petra Pavelky.
Tyto sukulentní skvosty  z čeledi Aizoaceae jsou opravdovou pýchou svých pěstitelů, pokud jim dopřejí  přijatelné životní podmínky a  rostliny se  alespoň částečně  podobají  jedincům z přírody. Protože titanopsy nezaberou mnoho prostoru, jsou ideálními rostlinami pro východní a jižní parapety ústředně vytápěných interiérů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář