sukulenty.estranky.cz

Hned na začátku je třeba uvést, že v dnešním článku nenaleznete ani jedinou naší vlastní, praxí ověřenou pěstitelskou radu, týkající se té nádherné rostliny na fotografiích. Je tomu tak proto, že jsme ji dostali teprve docela nedávno, nikdy jsme ji předtím nepěstovali a dokonce o ní ani neslyšeli. Je ale hned z několika důvodů natolik zajímavá, že by byla věčná škoda s ní naše čtenáře neseznámit. Navíc se k ní pojí jedna velice příjemná vzpomínka na setkání s lidmi, kteří nám ji darovali. Když jsem se snažil nalézt nějaké informace o ní v českém jazyce, narazil jsem zase shodou okolností na jediný zdroj, kterým je web jednoho originálního a velice zdatného pěstitele, s nímž jsme se sice ještě nikdy osobně nesetkali, ale občas si voláme nebo korespondujeme elektronickou cestou už celá léta. Když už se to takhle pěkně sešlo, bylo o článku prakticky rozhodnuto, a to navzdory předsevzetí, že v rubrice „Pěstitelská praxe“ by měly být pouze a jen naše vlastní pěstitelské zkušenosti. 
Začnu tím, jak se u nás vlastně ta kytka ocitla. Už někdy od vánoc visel na lednici lísteček, avizující přednášku pana profesora Jana Glosera o sukulentech Jižní Afriky v našem kaktusářském spolku. Poprvé v životě jsem měl možnost na vlastní oči spatřit jednu z ikon českého sukulentářství, autora dvou knih o těchto rostlinách i spousty zajímavých článků v časopise Živa a v neposlední řadě také „Zlatého Alberta“ z roku 2012. Svého času jsme o jedné z jeho knih psali v rubrice „Recenze“ (Kvetoucí kameny/26.3. 2012). Ta kniha vyšla již v roce 1988 a od té doby je od častého používání už značně ohmataná a úměrně opotřebovaná. Všechna čest ale tehdejším knihařům, protože i po těch letech její vazba stále drží pohromadě. Byl jsem připraven vzít ji na přednášku sebou a nechat si ji od autora podepsat.
Asi dva týdny před jejím konáním nám přišel mail od pana profesora, že by nás chtěli s manželkou navštívit a ještě před přednáškou chvilku popovídat o sukulentech. Byl jsem z toho samozřejmě nadšený, a strávili jsme pak s Gloserovými příjemné chvíle při opravdu zajímavém povídání. Následovala přednáška v kaktusářském klubu, o které mohu zodpovědně prohlásit, že byla úplně nejlepší, jakou jsem za tři desetiletí se sukulenty zažil. Pan profesor je nejenom znalcem, ale i skvělým vypravěčem a excelentním fotografem, protože jeho nádherné snímky sukulentů z jihoafrické přírody nezvládl zničit ani prehistorický muzejní projektor, a to už je co říct!
Gloserovi nám přivezli spoustu nádherných rostlin. Jednou z nich je i ta na fotografiích. Jmenuje se Tillandsia xiphioides a pochází z horských oblastí Bolívie. Jak jsem mohl spatřit na fotografiích z internetu, roste tam především na skalních stěnách, ale také na sloupovitých tělech obrovitých cereusů. O jejím pěstování mi pan profesor napsat zhruba toto: 1x za několik týdnů (jakmile listy začnou měknout!) namočit do vody nebo rosit tak, aby rostlina zůstala vlhká alespoň 1-2 hodiny. Snese plné slunce, ale ideálem je polostín. Pokud nemrzne, klidně může vegetovat i v korunách stromů na zahradě.
Čím se podle mého soudu Tillandsia xiphioides liší od všech námi dosud pěstovaných druhů jsou její květy. Nezvykle velké, tvarově zajímavé, takřka bílé (u některých poddruhů fialové) a nádherně voňavé. Ta ovocná vůně je velice intenzivní a na celý další týden pak provoněla naši prosklenou verandu, kam jsme ji prozatím umístili do společnosti voskovek, teplomilných sukulentů a mazožravek. 
Na webu pana Jiřího Kopeckého z Plzně jsem se dočetl, že právě tato rostlina jeho pěstitelským snahám vzdorovala zatím nejvíce ze všech tilandsií, které si kdy pořídil. Že mu zkrátka dávala zabrat, a to je pan Kopecký skvělý pěstitel s pozoruhodnými výsledky, o nichž se na jeho webu www.ionantha.cz  můžete sami přesvědčit, stejně jako o tom, že i Tillandsia xiphioides v jeho péči nakonec svůj odpor vzdala, vykvetla a vytvořila odnože. Až budete číst jeho články, pohladí vás na duši, a při prohlížení skvělých fotografií Martina Hetta možná jen těžko uvěříte, že všechny ty rostliny pana Kopeckého byly vypěstovány za okny jeho bytu nebo kanceláře. Žádný skleník ani jiné podobné zařízení, přesto jeho sukulenty (a samozřejmě i jiné rostliny) vypadají přesně jak vypadat mají, kvetou a překypují zdravím a vitalitou. Svědčí to mimo jiné o mimořádném pěstitelském citu jejich majitele.
Kdysi mne Jiří Kopecký zaujal jedním článkem na jiném sukulentářském webu, tehdy ještě vlastní neměl. Psal v něm, že je vlastně bezzemkem, protože veškerou půdu kterou vlastní má uloženu v květináčích svých rostlin. Od té doby jsme navázali spojení, které se časem proměnilo v jakési dálkové sukulentářské přátelství. Doufám, že jednou konečně dojde i na osobní setkání, stejně jako se to podařilo docela nedávno s panem profesorem Janem Gloserem a jeho paní, která jej provází na cestách po jihoafrické přírodě.
Kromě zmíněné tilandsie tady po Gloserových zůstalo ještě dvanáct druhů rodu Conophytum jako výzva, protože těmto rostlinám jsem se celá ta léta úspěšně vyhýbal v obavách, že je díky jejich obrácenému životnímu koloběhu zahubím. Darovaná konofyta nejsou nějaké maličké semenáčky, nýbrž rostliny staré mnoho let, z nichž některé mají třeba i třicet hlav. Budu se snažit se všech sil, aby si u nás svoji nevšední krásu udržely co nejdéle a nemusel jsem se stydět, až Gloserovi znovu přijedou, což nám slíbili.
Možná tento článek patří spíše do rubriky „Povídání o sukulentech“, nebo o lidech okolo sukulentů, setkání s nimiž je stejně obohacující jako samotné pěstování, ale nechám ho zatím v té pěstitelské. Třeba někoho zaujme Tillandsia xiphioides a zjistí, že je to přesně ta rostlina, kterou hledá. Pak zde nalezne do začátku alespoň několik praktických postřehů z jejího pěstování přímo od odborníka, a když se proklikne na web pana Kopeckého, tak i další informace a nádherné fotky. Pro nás zůstane Tillandsia xiphioides už navždy rostlinou, připomínající nám to první setkání s jejími dárci za samém začátku letošního jara. Zatím si přivyká v naší prosklené verandě ve společnosti filipínské voskovky Hoya kentiana, jak můžete vidět na poslední fotografii.