sukulenty

Když jsem tyto mimořádně zdařilé hříčky přírody  kupoval, na jmenovkách stálo Haworthia pumila. Jakmile jsem se o nich chtěl dozvědět nějaké bližší informace, otevřel jsem sukulentářskou encyklopedii autorů Ježka a Kunteho a byla z ní rázem H. maxima. Česky vyjádřeno je to buď havorcie největší, nebo naopak havorcie malá či trpasličí. Pak jsem přijel do Letňan k Petrovi Pavelkovi a při pohledu na tuhle nádhernou kytku jsem chtěl ukázat, jak se pomalu vpravuji do botanické nomenklatury. „Haworthia maxima,“ pravil jsem a prstem ukazoval na tu tečkovanpou nádheru. „Spíš pumila,“ odvětil stručně Petr, který je excelenstním odborníkem na jihoafrickou sukulentní flóru. A tak jsem si řekl, že už si s jejím názvem lámat  hlavu nebudu. Co se jednomu může zdát malé, jinému připadá velké či dokonc úplně největší. Mně přijde tahle nádherná kytka z jihu Afriky tak akorát.
Příliš místa nezabere, roste vcelku pomalu, ale nádherná je permanentně. Ani její pěstování není příliš složité, alespoň tak usuzuji z těch několika let nazpět, co u nás ve skleníku skupinka těchto rostlin sídlí. Zkoušeli jsme je přenést z polostínu na plné slunce, kde jejich těla sice nabrala fialový odstín, ale již tak pomalý růst rostliny takřka zastavily. A tak se vrátily do polostínu, kam svítí slunce jenom pozdě odpoledne a kde nejsou zbytečně vystaveny největším vedrům. Na rozdíl od několika dalších zástupců rodu rostou vcelku bez přestávek, takže konkrétně u nich nemusím neustále sledovat, zda a jak rychle odebírají ze substrátu vodu po každé zálivce.
Zaléváme je mírně, ale poměrně často. Od jara do podzimu většinou jednou týdně jako ostatní sukulenty, ale za podmračeného počasí klidně jednu zálivku vynecháme. Rostlině to rozhodně neuškodí. V zimě snáší poklesy teplot k 5°Celsia, a v této době ji zaléváme maximálně jednou měsíčně, aniž bychom pozorovali na jejím vzhledu sebemenší náznaky svraštění tuhých listů. Jejich povrch je poset sněhobílými brvami. Listy narůstají v růžici hustě, a tvoří takřka neprostupné uskupení. V době letních veder, kdy se ve skleníku nehne vzduch, si občas také vybírají krátké období klidu, které avizují semknutím listů směrem ke středu růžice. V té době není růstový střed takřka patrný a s vodou si dáme nějakou chvíli pauzu. Pak se najednou rostliny rozhodnou, že už je odpočinku dost, středy listových růžic se otevřou a já jim mohu opět dopřát vláhu.
Podle údajů v literatuře by mohly dospělé rostliny dosáhnout průměru růžic až 20 cm a květenství žlutých květů, posetých zelenými tečkami dosahuje výšky až 40 centimetrů. Naše rostliny jsou tedy  svojí velikostí někde v půli cesty k dospělosti, a na květenství jsou nejspíš ještě mladé, nebo prostě děláme něco špatně.
V přírodě západního Kapska jsou tato rostliny z čeledi Liliaceae (liliovité) podle nejrůznějších dostupných údajů vystavovány značným teplotním výkyvům (od 44°C po -2°C). U nás, vzhledem k takřka permanentnímu větrání od pozdního jara do podzimu, se přírodním podmínkám snažíme přiblížit. Horní hranici už naše rostliny Haworthia maxima už zažily několikrát, spodní asi o 4°C vyšší.
Rostliny mi svou vizáží připomínají spíše aloe než ostatní zástupce vlastního rodu. Na to, že jsou tak krásné, zdají se mi být pěstitelsky mnohem schůdnější než některé docela nenápadné druhy, které pěstujeme v naprosto stejných podmínkách. Haworthia maxima alias pumila patří trvale mezi mé největší sukulentní oblíbence. Škoda jen, že nebývají rostliny častěji nabízeny, protože vzhledem k jejich přírodní variabilitě, která je k vidění i na internetu, by z nich mohla vzniknout docela hezká sbírka. Z listů jsem je množit nezkoušel, protože takřka žádné z těch spodních příliš nestárnou a neschnou,a vysévat se mi nechce. Musím se tedy zatím spokojit s tím co máme.
Haworthia maxima však není zdaleka jedinou zástupkyní rodu, kterou příroda vybavila barevně i plasticky pestrou kresbou. Jenom namísto teček zvolila k ozdobě jiné havorcie čárky různé délky, navíc umělecky zprohývané do celku, nad jehož dokonalostí lze jen žasnout. Haworthia fasciata je rostlina notoricky známá a pamatuji si, že byla hojně pěstována už za mého dětsví, kdy ji všichni považovali za nějaký druh aloe. Její listy nejsou zdaleka tak tvrdé a tuhé jako u předchozího druhu a  jsou zakončeny špicí, která se však jako ostrá pouze tváří. Růžice dosahují průměru 5-7 centimetrů, a po nějakém čase vytvážejí boční odnože, z nichž se rostlina snadno množí, protože už zpravidla mívají vlastní kořeny. Podobně jako Haworthia maxima, ani tato rostlina z Kapska příliš nevyhledává přímé slunce, jehož účinky se povrch listů barví do fialovočerné. V kontrastu s bílými proužky je to sice docela výrazná podívaná, ale zároveň existuje předpoklad, že se růžice poměrně rychle zatáhnou a rostlina zastaví růst, což se nám již v minuloti stalo několikrát. Nyní už nalezla Haworthia fasciata své místo v blízkosti předchozího druhu, a zdá se, že jí tyto podmínky vyhovují, protože vypadá vcelku zdravě a chystá se kvést. Květy jsou bílé, drobné a oproti nádhernému habitu rostliny nejsou příliš výraznou ozdobou. Objevují se v nepravidelných intervalech, takže jeden rok rostlina kvete na počátku léta, jindy zase třeba uprostřed naší zimy. Možná je to i tím, že rostliny zaléváme po celý rok, i když v zimě samozřejmě v mnohem delších intervalech.
Obě jsou to kytky krásné, a protože je lidé znají (především H. fasciata) a považují je za aloe, bez obav je kupují, kdykoliv se objeví v naší nabídce. Podobně jako například  „Sokolí pero“ (Aloe variegata) tak plní roli jakýchsi emisarů, kteří razí cestu do našich domácností dalším druhům sukulentů. V jejich případě docela sedí rčení, že za málo péče lze dosáhnout hodně velké parády.