sukulenty

V době mých sukulentních začátků to bylo s klasifikací rostlin z čeledi šťavelovitých (Oxalidaceae) velice jednoduché. Takřka všichni jsme totiž pěstovali pouze jediný druh Oxalis carnosa se zduřelým kmínkem v jeho spodní části a nemnoha listy na vrcholu, které i při kratším období sucha zežloutly a do jednoho opadaly. Kdo si tu rostlinu jednou opatřil, zbavoval se jí pak už dost obtížně, protože nekontrolované výsevy všudypřítomných semen se odehrávaly v často velice vzdálených místech skleníku. Malé semenáčky ale byly docela hezké, takže se staly velice oblíbeným dárkem, který vám každý nabídl rád a bez jakéhokoliv přemlouvání. Dnes už tato rostliny ze sbírek takřka vymizela, protože existují stovky mnohem atraktivnějších sukulentů. Je to ale tak trochu škoda, protože je z ní s trochou trpělivosti a fantazie možné vytvořit docela hezké stromky, a to především díky zmíněnému ztloustlému kmínku i propletencům tlustých kořenů.
Po letech absence šťavelovitých sukulentů v našem skleníku jsem asi před třemi lety spatřil mladé rostlinky Oxalis peduncularis, koupil je a přivezl domů. Zaujaly mne tlustým červenohnědým kmínkem, a především pak zvláštními listy se ztloustlými řapíky. Psali jsme o nich v rubrice „Životní projevy rostlin“ („Nezvyklá vodozásoba v listech“/29.5.2010). V tom článku jsou podrobně popsány proměny tvaru listů během jediné sezóny, i jejich reakce na množství světla a déle trvající sucho. Také v něm naleznete vícero fotografií Oxalis peduncularis v různých obdobích roku!
Dnes tedy spíše o samotném pěstování, které je jednoduché jako u všech podobných rostlin. Samy nám totiž vcelku horlivě napovídají, kdy se jim vláhy nedostává, a kdy jí naopak mají přebytek. Podobně je tomu i s množstvím světla. Naše rostliny Oxalis peduncularis zaléváme celoročně, podobně jako drtivou většinu ostatních sukulentů. V zimě nárazově, od jara do podzimu pravidelně jednou týdně, v případě Oxalis peduncularis ale někdy klidně i dvakrát, především pokud je teplo.Je to rostlina žíznivá, a vodu má kam ukládat (kořeny, kmen, listy). Pokud ji umístíme do stínu, její listy budou narůstat řídce, zůstanou po celý rok brčálově zelené, a rostlina do značné míry ztrácí své kouzlo. Když jim dopřejeme slunečních paprsků maximum, zbarví se do červena jejich okraje, a uprostřed léta někdy i celé plochy. Plné slunce zároveň znamená dostatek vody, jinak budeme vídat listy věčně svěšené, protože rostlina se snaží snížit zbytečné odpařování vody z jejich nitra zmenšením plochy, vystavené slunečním paprskům. Ideálním místem se mi v našich podmínkách jeví rozptýlené světlo v blízkosti nějakých větších sukulentů.
Samozřejmě lze rostliny omezením nebo úplným zastavením přísunu vody v zimě uspat, a nechat postupně opadat. Nejprve opadají trojčetné čepele, a teprve poté rostlina vyčerpává vodu z tlustých listových řapíků. Když i ty vezmou za své, je tu ještě stále železná zásoba vody v kmeni (stonku). Při té mnohonásobné nápovědě zvládne pěstování této rostliny v podstatě každý. S letněním zatím nemám zkušenosti, ale chystám se to napravit, jakmile namnožím dostatek potomstva, což nebude zase až tak složité.
Tím se dostáváme k množení Oxalis peduncularis. Generativní jsem dosud nezkoušel, protože naše rostliny až do nedávna odmítaly kvést, a neměl jsem tudíž k dispozici semena. To se změnilo s příchodem letošního jara, kdy se na dlouhých stopkách objevily svazky nádherně žlutých kvítků, které se vždy na noc zavíraly. Zprvu byly květy normálně žluté, ale v závěru kvetení už připomínaly kanárkové dresy mých brazilských fotbalových miláčků. Domovem je Oxalis peduncularis sice také v Latinské Americe, ale podle údajů v odborné literatuře roste na území Peru a Ekvádoru.
Zato vegetativní množení jsem už vyzkoušel v rámci prvních pokusů o tvarování této rostliny. Vrcholové řízky kořenily ve vlhkém perlitu nezvykle ochotně a rychle, a stejně tomu bude u řízků stonkových. Také obrůstání zkrácených větví probíhalo poměrně rychle a spolehlivě! Opustil jsem tedy úvahy o výsevu, protože vegetativní cesta je v případě této docela zajímavé rostliny mnohem rychlejší!
Oxalis peduncularis je rostlina vzhledná, pokud ji udržíme v alespoň trochu kompaktním tvaru. Přes zimu se při omezené zálivce spokojí i s 5°C, ale dobře je jí i celoročně v teple za oknem bytu. Ještě jsem si na internetu vyhlédl jeden zajímavý druh sukulentního šťavelu (Oxalis palmifrons), a tím bude asi zastoupení těchto rostlin v naší sbírce kompletní. I když „nikdy neříkej nikdy“!
Na úvodním snímku je Oxalis peduncularis v letním provedení s dlouhými a tenkými listovými řapíky. Následuje pohled na listy zblízka. Na obr.č. 3 je rozkvetlá rostlina letos zjara již v letním skleníku, a následuje jeden pohled na její květy. A na závěr jeden z malých řízkovanců z našeho prvního vegetativního množení.