sukulenty

Když jsem před lety dostal od svého přítele Miroslava Fišera z Vyskytné nad Jihlavou dvě mladé rostlinky podivného křížence z čeledi Asclepiadaceae (klejichovité), pohlížel jsem na ně s krajní nedůvěrou. „Asi se to sprsklo!“ pravil tento drobný chlapík se zelenýma rukama, když jsem se ho ptal na původ rostlin. Asi měl pravdu, když mi tehdy říkal, že by to mohl být kříženec nějaké stapelie a Tavaresia barklyi. Dříve byla tato zajímavá rostlina mezi pěstiteli známa jako Decabelone grandiflora. Byla to kytka poměrně choulostivá na chlad, přemokření a kdoví co ještě. Sám jsem ji pěstoval několikrát, ale nikdy ne dlouho. Pan Fišer ji ovšem pěstoval bez problémů a občas i její sazenice prodával na jihlavské kaktusářské výstavě. Když jsem se ho ptal, jak tuto háklivou raritu (pro mne) množí, odvětil zhruba takto: „Řežu je nožem a sázím! Ty jdou dobře!“ Už jsem se raději dál neptal, abych neměl zbytečně ještě větší mindráky.
Obě rostliny povyrostly do výšky, utvořily krásné trsy vzpřímených těl (viz. foto v galerii sbírkových) a dokonce vykvetly. Barva i tvar květů nezapřely prvního z rodičů (Stapelia). Tvarem a velikostí stonků připomínala spíše druhého z rodičů, jenom pověstné trojice ostnů na vrcholech žeber byly zredukovány pouze na světlé body.
Důležité je, že výsledkem tohoto genetického tance jsou rostliny nesmírně odolné. Při pěstování se spokojí s polostínem, kde takřka každé léto kvetou. Zálivku snášejí od jara do konce podzimu bohatou, v zimě (min. 5°C) mírnou, udržovací. Kupodivu je ani vlnatky u báze stonků nenapadají tak masivně jako tomu bývá u ostatních příslušníků čeledi Asclepiadaceae.
Zajímavé je, že každá rostlina má jiný tvar stonku. Zatímco jedna má žebra rovná, druhé narůstají spirálovitě. Totéž mi u svých rostlin potvrdil i pan Fišer. Shodli jsme se ale, že smrdí všechny stejně!