sukulenty

Tuhle silně zapáchající krasavici znám už dobrých čtyřicet let. Naše vzájemné seznámení měla na svědomí moje teta Anča z Karlovej Vsi pri Bratislave. Byla to tátova sestra a pracovala v ZARES, což znamenalo Záhradnické a rekreačné služby. Když zjistila, že jevím coby sotva devítiletý zájem o kaktusy, rozhodla se v rámci možností ZARESu mne v této zálibě podpořit.
Přijížděla do Jihlavy vždy na Dušičky uctít památku zesnulých příbuzných, a při té příležitosti mi pokaždé přivezla balík s rostlinami, jimiž se okno mého panelákového pokoje začínalo nádherně plnit. Mezi kaktusy byly občas také sukulenty, kterým jsem ale tehdy nějak nemohl přijít na chuť. Ale protože jsem se je naučil záhy množit, staly se výhodným výměnným artiklem.
Jednoho dne přišel táta z práce a okamžitě nasál podivný zápach, linoucí se z mého pokoje, kde právě bez mého vědomí vykvetla Stapelia variegata. Přestože její poupě bylo muselo být nepřehlédnutelné, nějak jsem si ho nevšiml, protože moji pozornost poutaly především bílé biskupské čepice, které stály o něco dál, a jiné skvosty z říše kaktusů. Z nějaké knihy jsem zjistil, že rostlině se říká smrdutka. Pojmenování to bylo vcelku trefné, a také se mezi českými pěstiteli uchytilo nadmíru dobře už za první republiky. Takovým primátem se mezi sukulenty už může pochlubit pouze Crassula ovata (tehdy C.portulacea). Když naprostý laik vysloví název tlustice, každému je okamžitě jasné, že mluví právě o této stromovitě rostoucí rostlině.
Od té doby jsem smrdutku pěstoval s krátkými přestávkami prakticky celý svůj dosavadní život. Čím déle naše známost  trvá, tím více tuto nádherně kvetoucí rostlinu obdivuji.
Samotná rostlina je svým habitem nevýrazná. Vytváří husté trsy vzpřímeně rostoucích těl, které ale časem mají sklon k poléhavosti. Těla jsou tmavě zelená (na plném slunci až hnědofialová) a jejich povrch je rozbrázděn množstvím tupých výrůstků.Těla ve své spodní části hojně odnožují, a právě v těchto místech také vyrůstají poupata zajímavého tvaru na tenkých stopkách.
Opravdovou pastvou pro oči jsou výrazně zapáchající květy. S tím zápachem to není zase až tak strašné, ale pokud se rozvine několik květů najednou, v okolí rostliny je zápach citelný. V přírodě (a částečně i v domácnosti) zápach připomínající mršinu láká nejrůznější druhy hmyzu, který později klade do květů vajíčka. Chloupky na povrchu hvězdicovitých květů většiny druhů stapelií jen dotvářejí imitaci chcípliny k dokonalosti. Zatímco zadní strana květů, která před rozvinutím vlastně tvořila obal poupěte, bývá hladká a nevýrazná, o to pestřejší podívaná nás čeká na straně lícní. Je vzláštní, jak neotřelé a neokoukané vzory dokáže příroda vytvořit z množství odstínů pouhých dvou barev. Módní návrháři by si s podobnou záležitostí lámali hlavy kdoví jak dlouho, a ještě s výsledkem značně nejistým.
Stapélie a jejich příbuzenstvo (např. rody Huernia, Tavaresia, Piaranthus atp.) pěstujeme v polostínu i na stinných stanovištích. Na plném slunci totiž tyto rostliny z čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae) většinou získávají nezdravou barvu pokožky, která se navíc i při kratším období sucha svrašťuje. Rostliny pak rostou pomaleji nebo růst zastavují zcela, přestože stále nádherně kvetou. Mladá těla jsou především v počátečním období svého vývoje náchylná k popálení.
V zimě (min. 10°C) jim naopak můžeme dopřát světla maximum. Prospívá jim také letnění v polostínu. Je značně praktické, protože na čerstvém vzduchu se alespoň na část roku zbavíme nepříjemného jevu, provázejícího pěstování většiny druhu z čeledi Asclepiadaceae. Úpatí rostlin totiž napadají vlnatky, a jejich přítomnost může při nepozornosti pěstitele v krátké době dosáhnout kalamitního stavu. Protože vlnatky milují suchý vzduch, znepříjemňujeme jim život nejenom postřikem, ale také fyzickou likvidací a častým poléváním rostlin přímo na těla (večer).
Zálivku snášejí od jara do podzimu hojnou, v zimě mírnější. Nasucho je zimovat nelze, protože jakmile se stonky svraští do určitého stadia a ztratí většinu husté, průhledné šťávy, už je další zálivka nenapraví.
Když jsem se sukulenty začínal, ve veškeré dostupné literatuře bylo opakovaně uváděno, že stapelie mají mělký kořenový systém, a tomu je třeba přizpůsobit i výšku nádoby, v níž se je rozhodneme pěstovat. Autoři knih prostě opisoval jeden od druhého starý nesmysl, nad jehož pravdivostí se zřejmě v praxi příliš nezamýšleli. Když jsem smrdutky poprvé množil, za pár týdnů měly odlomené stonky kořeny tak dlouhé, jak jim nádoba dovolila. Množení je u stapelií velice snadnou záležitostí. Mladší těla kroutivým pohybem oddělíme od trsu a protože ze vzniklé rány vytéká světlá šťáva, ponecháme je 1-2 dny zaschnout. Pak je klademe na množárenský substrát, kde koření v teplém počasí do týdne. Samozřejmě je možné jejich oddělení řezem ostrého nože, ale nejvhodnější je právě v úzkém místě jejich spojení se staršími stonky.
Protože mnohdy už mívají u báze náznaky vlastních kořínků, proces bývá ještě snadnější.
V záplavě nejrůznějších druhů z čeledi Asclepiadaceae jakoby se Stapelia (Orbea) variegata na čas vytratila, prtože většinou pěstitelů byla najednou považována za cosi podřadného. Ale mezi stapeliemi je v kresbě květů bezkonkurenční. V našich sbírkách se objevuje množství jejích variet, a především kříženců s jinými druhy. Jakmile ale všechny tyto rostliny vykvetou, je pěstiteli okamžitě jasné, do jakého okruhu patří.
Stapelia variegata je rostlinou vhodnou pro začínající pěstitele,a navíc potěší i ty, kteří už pro své sukulenty nedisponují těmi světelně lukrativnějšími místy v bytě či zimní zahradě. Krása jejich květů pěstiteli bohatě vynahradí vcelku všední vzhled samotných rostlin a lokální zápach v blízkém okolí. Nikdy mne nenapadlo zkoumat kolik pravdy je na tvrzení ve starší literatuře, že v noci květy zapáchat přestávají. Logické by to ale vzhledem k dokonalosti přírody bylo, protože mouchy přece taky občas chodí spát.