sukulenty

Tentokrát to nebude nic pro milovníky košatých korun plných lupení ani pro příznivce tvarování, a vůbec už ne pro ty, kteří chtějí v rámci možností ovlivňovat růst svých rostlin. Pěstujeme už sukulenty dost dlouho na to, abychom si uvědomili, že některým z nich prostě neporučíme. Senecio stapeliiformis var. minor mezi takové rostliny nepochybně patří. Je to kytka svéhlavá, zajímavá a svým způsobem i krásná svojí strohostí. A od jara do podzimu nám dovede uchystat nejedno překvapení.
Nejprve jsme pěstovali jen druhý poddruh (S. stapeliiformis var. stapeliiformis), to ještě v našich sukulentářských začátcích, a pak znovu před několika lety. Právě tato rostlina je živým důkazem výstižnosti druhového pojmenování, protože zástupcům rodu Stapelia (i mnoha jiným „smrdutkám“) se opravdu velmi podobá. Její stonky rostou po určitou dobu vzpřímeně a jsou děleny několika žebry, opatřenými pro stapelie typickými výrůstky, které po zaschnutí připomínají trny. Průměr stonků se pohybuje okolo dvou centimetrů a jejich zbarvení je závislé na množství slunečních paprsků, které dovedou pokožku rostlin zbarvit až do fialové.
Teprve později jsme si pořídili drobnější poddrud Senecio stapeliiformis var. minor. Zatímco domovinou výše popisované subspécie je jih Afriky, menší poddruh roste na jejím východě, konkrétně v Keni a Tanzanii. Minor znamená menší. Netýká se to v případě tohoto poddruhu ani tak výšky stonků, která podobně jako u druhé subspécie dosahuje i 20cm, ale spíše jejich šířky, nepřesahující centimetr. Stonky postrádají výraznější žebra, ale nechybí na nich výrůstky, i když nejsou tak nápadné. Zato kresba, zdobící stonky od země až ke špici, je opravdu skvostným dílem africké přírody. I ona je samozřejmě závislá na množství slunečních paprsků, které kontrasty stříbřitých a tmavě zelených ploch ještě zvýrazňují. Každopádně je to opravdová pastva pro oči vnímavého pěstitele a milovníka nádherných sukulentích detailů.
Senecio stapeliiformis var. minor v našich podmínkách velice ochotně kvete. Většinou to bývá na počátku českého léta, ale někdy také až na jeho úplném konci. Květenství (úbory) sytě červeného zbarvení vyrůstají na různě dlouhých stopkách přímo z vrcholů tenkých stonků. Připomínají miniaturní karafiáty a jsou k nerozeznání od květenství robustnějšího poddruhu. Také bývají stejně vytrvalá a vrcholky rostlin zdobí i déle než dva týdny. V těch chvílích se jinak vcelku nenápadná rostlina stává královnou našeho letního makroloňáku a hmyz se může zbláznit, protože droboučké kvítky nabízejí velké množství chutného nektaru. Díky tomu se můžeme zanedlouho setkat i s plody, které po prasknutí vypouštějí do okolí množství semínek, vybavených ochmýřenými padáčky.
Co však ovlivnit nedokáže my ani sluneční paprsky, to je rovný vzpřímený nárůst nových stonků. Ty jsou totiž zakončením dlouhatánských podzemních stolonů, bloudících pod zemským povrchem tak dlouho, až naleznou cestu ke slunci. Často se stává, že v podzemí už není místo, a tak nové stonky rostou nakřívo, nebo naopak vychýlí z až dosud vzpřímené polohy ty původní. Když si pod zemí popletou směr, nakloní pak celý květináč. To když si nový stonek razí cestu některým z otvorů na jeho dně! Někdy se stane, že podzemní výhony zaplní takřka celý objem květináče a začnou z něj postupně vytlačovat zeminu. V takových případech nezbývá než trsu poskytnout podstatně větší (a také hlubší) květináč, nebo jej rozdělit na několik menších.
Samotné pěstování obou subspécií Senecio stapeliiformis je vcelku jednoduché. Základním pilířem úspěchu je maximum slunečních paprsků od jara do podzimu, kdy rostou, kvetou a plodí. Bez nich stonky ztrácejí svoji přirozenost tvarovou i barevnou. Co se týče zalévání, jsou to v nejteplejších obdobích roku kytky žíznivé, které mají vodu kam ukládat. Zároveň s ní ale umějí dobře hospodařit, takže ani během českého léta na nich měcíc bez kapky vody nezanechá viditelné stopy. My naše rostliny od jara do podzimu zaléváme většinou jednou týdně, a stejně jako i všechny ostatní sukulenty je za teplých letních večerů kropíme. Zaléváme přimo na těla, což samozřejmě neplatí v zimě, kdy vodu dostávají jen v symbolických dávkách jednou za měsíc. Tou dobou nerostou a snášejí v pohodě teploty klesající k bodu mrazu. I během zimy se jim ale snažíme dopřát místo s maximem světla. Stejně dobře ale zimu přečkají i za okny domácností a nedostatkem světla v tomto období trpí mnohem méně, než drtivá většina u nás pěstovaných sukulentů.

Nejsnadnějším způsobem množení je dělením trsů. Boční výhony mívají zpravidla již vlastní kořeny, takže se dají rovnou sázet do samostatných nádob. Samozřejmě je lze i klasicky řízkovat. V takových případech je třeba ponechat řeznou ránu několik dnů zaschnout a zakořeňovat teprve ve chvíli, kdy se dokonale zatáhne. Protože Senecio stapeliiformis v obou svých podobách postrádá listy a v jejich tělech koluje aromatická šťáva (patrně jedovatá), nejsou příliš vyhledávány tradičními škůdci (např. vlnatkou), pro něž jsou naopak třeba právě rostliny rodu Stapelia silným magnetem .
Dá se říci, že Senecio stapeliiformis var. minor rozhodně patří mezi tzv. „divný kytky“, jak se o spoustě sukulentních rostlin vyjadřují lidé, kteří je vidí poprvé. Milovníci sukulentní krásy ale mívají často výrazně odlišné priority a trochu jiný pohled na krásu rostlin, postrádajících mnohdy takřka vše, co obraz takové tradiční pokojové rostliny vytváří. A právě pro ně je Senecio stapeliiformis kytka jako stvořená.
Úvodní dvojice snímků patří Senecio stapeliiformis var. stapeliiformis. Následuje trs drobnějšího poddruhu S. stapeliiformis var. minor, zasazený v hlubší keramické misce od Součků ze Šťáhlav. Na obr.č.4 je patrná kresba na jednom ze stonků tohoto poddruhu, na páté fotografii pak další trs, tentokráte již s poupaty na vrcholcích stonků. Následují dva snímky nápadného květenství S. stapeliiformis var. minor. A na závěr ještě důkaz zmiňované svéhlavosti této rostliny, jejíž neposlušné stonky se vydávají všemi směry a dovedou při tom překonat veškeré nástrahy, v tomto případě dno plastového květináčku o průměru 5,5 centimetru!