sukulenty

Tyto dvě navzájem si velice podobné rostliny jsou už dávno součástí takřka každé sukulentářské sbírky. Jsou to rostliny krásné mnoha způsoby, a mnoho možností se také nabízí při jejich aranžování. Oba druhy mají převislý způsob růstu, ale ještě předtím poměrně dlouho rostou vzpřímeně. Proto je možné nejenom jejich pěstování v závěsných nádobách, ale naleznou využití také jako doplněk při společných výsadbách pestrobarevných kompozic, poskládaných z nejrůznějších druhů sukulentů z čeledi Crassulaceae.
Oba druhy mají povrch listů potažený tenkou voskovitou vrstvou, která imituje jakési ojínění listů, známé také u mnohých dalších zástupců z čeledi tlusticovitých (Echeveria, Pachyphytum, Graptopetalum a další). Sedum morganianum má listy světlejší, na plné slunci až žlutozelené a zakončené špičkou. S. burito má listy modrozelené, na koncích zakulacené a více ojíněné. Obě rostliny tvoří dlouhé stonky, které časem získávají převislý charakter. Lístky jsou na nich hustě narostlé, a díky své křehkosti velice často při necitlivém doteku opadávají. Přesně to samé se ale stává při dlouhodobém období sucha, kdy se lístky nejprve svrašťují a posléze opadávají. Květy obou druhů jsou sice drobné, ale v kombinaci s modrozelenámi listy působí jejich červené zbarvení velice efektně. Květy na krátkých stopkách se objevují na koncích stonků zpravidla koncem jara, ale přípravu ke kvetení signalizují už mnohem dříve. Růstové středy jsou světlejší, později se mírně roztahují a mezi listy vyrůstají červená poupata. Sedum morganianum má květy růžově červené, S. burito kvete tmavšími kvítky karmínového odstínu. Rostliny málo větví, což se dá změnit krácením výhonů, které je stejně v určitém okamžiku nutné. Jakmile se ale blíží čas květů, rostliny se na koncích dlouhých výhonů najednou velice často rozdvojují samy.
Pěstování obou druhů je velice snadné za předpokladu, že jim poskytneme maximum světla po celý rok a dostatek vody. Od jara do podzimu je také letníme zavěšené v korunách stromů, ale v tom případě je nutné rostliny pořádně zajistit proti větru. Protože jsou velice křehké a jejich listy lámavé, pád závěsné nádoby na zem nebo její kontakt s větvemi stromu může zničit dlouholetou práci za jediný okamžik. Během teplých měsíců můžeme zalévat téměř pořád, protože obě rostliny jsou snad největšími savci ze všech sukulentů, které pěstujeme. Zaléváme je tedy alespoň dvakrát týdně a hodně vydatně. Mohou být prakticky trvale vlhké, ale je nutné hlídat podzimní ranní teploty, a při jejich poklesech zálivku omezit. V zimě je zaléváme každý týden.
Vzhledem k opadávání listů ze starších partií stonků je nutné po nějakém čase rostliny zmlazovat. Staré výhony odstraňujeme, abychom udělali více prostoru těm mladším, které po nějaké době mezeru v trsu zcela zaplní. Růst těchto převislých rozchodníků je poměrně pomalý, takže i zmlazování je třeba dělat uvážlivě. Množí se snadno zakořeňováním vrcholových i stonkových řízků a jednotlivých listů. Na první červené kořínky si ale musíme počkat třeba měsíc, zatímco jiné druhy mexických rostlin r. Sedum koření mnohem rychleji.
Výhodou obou druhů je, že při pěstování v závěsných nádobách nezabírají místo na parapetech skleníku, kterého je věčný nedostatek. Nevýhodou je, že kolem nich chodím a rostliny za nimi musím zalévat. Při kontaktu s vlasy jsou jako chobotnice, takže mezi hustě narostlými listy neustále část mých vlasů zůstává trčet. Je to zvláštní, protože povrch listů je hladký a není ani lepivý. Kdo však nějaký čas pěstuje velké a dlouhé trsy těchto mexických druhů, ví o čem mluvím.
Při osazování závěsné nádoby se vyplatí rostlinami nešetřit a osázet rovnou celou plochu nádoby. Jen tak lze dosáhnout nádherných hustých trsů, pod nimiž za nějaký čas zmizí celá závěsná nádoba. Pokud jsou rostliny takto pěstovány na stanovišti s jednostraným osluněním, vyplatí se čas od času závěsný květináč pootočit. Na straně odvrácené od slunce totiž narůstají listy řídce (a zároveň rychleji), a trs tudíž nebývá příliš kompaktní. Opadané listy, kterých bývá při manipulaci s rostlinami vždycky dost, je vhodné sypat do volných místeček v květináči a vyplňovat tak i sebemenší volné prostory. Lístky samovolně koření, a většinou z nich vyrůstá hned několik stonků najednou.
Podle názoru některých pěstitelů i botaniků se jedná o rostliny totožného druhu, jejichž různolistost je způsobena odlišností přírodních lokalit. Jenže ani odborná literatura příliš informací o lokalitách neposkytuje, a pokud se někde objeví fotografie rostlin z jejich mexické domoviny, pak jsou pořízeny v domácnostech domorodců nebo v botanických zahradách. To jen potvrzuje informace, které jsem slyšel už před mnoha lety. Tehdy někdo publikoval v časopise informaci, že tyto rostliny ještě přirozeně růst v přírodě nikdy nikdo neviděl, a pokud ano, tak uměle vysazené. Snad se jedná o zdařilé křížence, které postupně díky své dekorativnosti zdomácněly. Ať už je pravda jakákoliv, rostliny jsou takřka v každé sbírce sukulentů po celém světě, a zcela nepochybně k velké radosti všech pěstitelů.
Občas bývá ve sklenících sukulentářů k vidění také obří forma Sedum morganianum, nazývané „Giant“. Pokud ji ale chcete pěstovat v závěsné nádobě, vyplatí se zakoupit rovnou plastový kýbl a s ním pověsit na hodně silnou větev. Rostlinou velice podobnou oběma druhům je Sedum treleasei (také z Mexika), jehož listy narůstají trochu dále od sebe, ale zato jsou mohutnější. Rostliny nemají ani ve stáří sklon k poléhavosti a rostou vzpřímeně až do výšky 25centimetrů.
Na první a třetí fotografii je Sedum morganianum, na druhé S. burito a nakonec Sedum treleasei. Protože všechny uvedené druhy už mají založeno na květenství, květy se budou postupně objevovat ve fotogalerii (S.treleasei asi za měsíc, ostatní dva druhy na počátku léta).