sukulenty

Rod Pachyphytum tvoří pouze nepočetná skupina rostlin, tvořící jakýsi přírodní přechod mezi rody Sedum a Echeveria. Od každého z těchto příbuzných rostlin (čeleď Crassulaceae) mají pachyfyta svůj díl. Vzhledem jsou podobné některým druhům mexických rozchodníků, ale jejich těla jsou mnohem mohutnější, a u některých druhů dosahují velikosti běžných echeverií. Mnozí zástupci rodu Pachyphytum jsou si navzájem podobní, a liší se pouze barvou a velikostí květů. Ani pěstitelé nemají často v jejich určování docela jasno, což se týká v některých případech i mne. V literatuře se objevují neustále tytéž druhy rostlin, většinou ovšem bez květů. Navíc existuje několik mezidruhových kříženců a přechodových forem jednotlivých druhů, které se výrazně liší od nominálních rostlin. Aby zmatků nebylo málo, existují ještě mezirodoví kříženci některých druhů r. Pachyphytum s echeveriemi (Pachyveria).
Některá pachyphyta jsou ovšem zcela nezaměnitelná. Především je to hojně pěstované Pachyphytum oviferum z mexického státu San Luis Potosí. Svým vzhledem nápadně připomíná nádhernou Echeveria laui, a neznalému člověku může připadat jako rostlina z umělé hmoty. Její vejčité listy jsou masité a jejich povrch je pokryt vrstvou voskového povlaku, která způsobuje ojínění a jejich zářivě modrobílé zbarvení. Krásu rostliny dokreslují nádherné květy, vyrůstající na krátkých stvolech v blízkosti růstových středů listových růžic. Květy také působí na první pohled jako umělé, což je způsobeno neuvěřitelně působivou kombinací bělavých kališních lístků s lesklým povrchem a vínově červených lístků korunních. Květy se objevují na konci zimy, rozvíjejí se v květenství postupně odshora dolů a rostlinu zpravidla zdobí až do příchodu jara. Někteří opozdilci pak kvetou i uprostřed léta. Tuto nádhernou rostlinu je třeba důsledně chránit před tzv. „chmatáky“, kteří se snaží svými prsty sahat na ojíněné plochy listů, a napáchané škody se napravují až po velmi dlouhé době. Kupodivu mezi ně nepatří v až tak velké míře děti, ale většinou jejich otcové a dědečkové!
Dalším nezaměnitelným druhem je Pachyphytum viride, pocházející z mexického státu Querétaro. Mohutné listy dlouze eliptického tvaru mohou dosáhnout délky až 15cm, ale v kultuře bývají menší. Listy jsou žlutozelené, na plném slunci se pak jejich zbarvení mění v růžovožlutou, místy až výrazně červenou. Rostlina má poměrně tlustý kmínek a většinou zůstává soliterní. Odnože přirůstají zpravidla pouze u nějakým způsobem narušených rostlin. U nás kvete zřídka, a její květy se podobají předchozímu druhu.
Asi nejčastěji se u nás pěstuje Pachyphytum compactum s neuvěřitelně krásnou kresbou na špičatých tuhých listech, které jsou v růžicích hustě poskládány. Je to drobnější druh, rostoucí ve státě Hidalgo a tvořící po nějakém čase husté trsy  těl. Jedná se o rostlinu značně variabilní, takže v našich sbírkách je možné vidět množství typově odlišných rostlin, doplněných navíc i kříženci této rostliny s jinými druhy pachyfyt (např. P.viride a P.hookeri). Tento druh tvoří v zimních měsících vysoký květní stvol s květy v různých odstínech oranžové a žlutooranžové barvy. Hojně se pěstuje také kristátní forma tohoto druhu, která je velice dekorativní díky svému bizarnímu tvaru.
Z dalších druhů se poměrně často pěstují také Pachyphytum bracteosum, P. coeruleum a občas také modré Pachyphytum werdermannii z mexického státu Tamaulipas.
Pěstování rostlin rodu Pachyphytum je snadné za předpokladu, že jim po celý rok dopřejeme maximum světla. Od konce jara do podzimu jim prospívá letnění na plném slunci i dešti. Získají tak ještě výraznější zbarvení, kompaktnější tvar a následující zimu mnohem více kvetou. Díky voskovému povlaku na listech po nich dešťové kapky stékají tak rychle, že krátce po dešti po nich není na povrchu rostlin ani památky. V teplých měsících snášejí poměrně hojnou zálivku, i když díky tučným listům přečkají bez úhony i dlouhá období sucha. V zimě je zaléváme 1x za 14 dnů, v nejchladnějších měsících pak jednou za měsíc. Nic na tom neměníme ani v době kvetení. Snášejí spolehlivě poklesy teplot k 5°C.
Množení je snadné zakořeňováním jednotlivých listů nebo vrcholových řízků, které získáváme při občasném zmlazování rostlin. Spodní listy totiž průběžně světlají a následně opadávají, takže kmínky se vyholují. Rostliny pak nevypadají příliš hezky. Po zmlazení máme zase rostlinu přízemního vzrůstu a pahýl z původní rostliny můžeme použít jako matečnici, protože většina druhů odnožuje jen výjiměčně.
Před časem jsem získal také tři robustní rostliny s mimořádně tlustými listy, které jsou s největší pravděpodobností kříženci pachyfyt s nějakými druhy rodu Echeveria. Pachyvérie jsou uváděny v odborné sukulentářské literatuře poměrně dlouho, a díky internetu jsem už mezi nimi viděl hezkou řádku zajímavých rostlin. Protože sám je pěstuji teprve krátce, jejich květy jsem ještě neviděl. Z těch co jsem spatřil na některých zahraničních webech je možno usuzovat, že květní stvoly budou vysoké jako u echeverií, ale květy se většinou nápadně podobají druhému z rodičů. Podmínky pěstování pro ně platí stejné jako pro rostliny rodů Pachyphytum a Echeveria.
Pro mne jsou pachyphyta jedny z nejkrásnějších sukulentů vůbec. Jsou přitom nenáročné, krásně vybarvené a navíc nádherně kvetou. Vzhledem k robustnosti některých druhů se jedná o rostliny velice dekorativní, jejichž krása nejvíce vynikne při sesazení ve společné nádobě, kde je patrný barevný kontrast různých druhů. Blíží se doba jejich květů, které se postupně budou objevovat v naší fotogalerii. Vítejte mezi milovníky mexické krásy, trvající 365 dní v roce.

Fotografie: 1. Pachyphyta ve společné misce, v pozadí P.bracteosum, před ním P.viride ,v popředí P.compactum a jeho kříženec s P.hookerii  2. Pachyphytum oviferum 3. P.oviferum se zárodkem květenství 4. Pachyphytum viride 6. Pachyphytum bracteosum 7. P. bracteosum s poupaty 8. Pachyphytum compactum 9. Rostliny rodů Pachyphytum a Pachyveria