sukulenty.estranky.cz

Rozhodl jsem se po zralé úvaze, že Vám řeknu pravdu o Prckovi. Ještě než tak učiním, musím se omluvit všem, které jsem až dosud uvedl v omyl. A že jich po celém světě bylo!
Nejdřív musím uvést na pravou míru největší omyl, kterého jsem se dopustil vlastní neznalostí a shodou nepříznivých okolností. Prcek totiž není ten, za něhož jsme jej my i novináři vydávali, ale někdo úplně jiný. Nejedná se totiž o Monanthes polyphylla, jak bylo asi stokrát uváděno, ale o Monanthes muralis (asi?). Své informace jsem čerpal z nesprávných pramenů, protože jsem k lepším tehdy neměl přístup. Stejného omylu se totiž dopustili přede mnou také Hermann Jacobsen ve svém slavném díle „Das Sukkulenten Lexikon“ a později také Walther Haage v knize „Kakteen und Sukkulenten“. Oba uváděli lidi ve stejný omyl jako já ve své knize „Sukulenty aneb Botanická zahrada na jednom okně“. On je v monantesech dodnes pěknej maglajz co se systematiky týče, takže je to prostě zatím takto a není vyloučeno, že bude časem zase úplně jinak. Co by taky systematikové pořád dělali. A teď konečně tu pravdu o Prckovi.
Prcek nejdříve neměl vůbec žádné jméno. Někdy na jaře roku 2003 jsem zasadil zakořeněný řízek Monanthes muralis do malého oblázku s mělkou prohlubní. Přesně vím, kde jsem ten kamínek našel. Bylo to v zátoce Laganas na řeckém ostrově Zakynthos, kde jsme s Ivanou byli pozorovat mořské karety, které zde kladou vejce. Ten kamínek ležel ve skleníku bez využití až do onoho dne. Nabral jsem asi půl kubického centimetru zeminy a řízek do kamínku zasadil. Protože kamínek neměl rovné dno, musel jsem výsledek své práce vždy postavit k nějaké jiné rostlině, abych ho občas nezapomněl zalít. Rostlince se kupodivu toto barbarské zacházení docela zamlouvalo a zanedlouho dokonce vykvetla. To se opakovalo i v roce následujícím. Rostlinku v kamínku jsem zaléval vždy když jsem ji zrovna našel, protože jsem ji často stěhoval od kytky ke kytce.
Když v roce 2005 už skoro končila zima, objevil se ve skleníku můj kamarád, který přišel na kus řeči a zároveň zjišťoval, jestli rostou v okolních lesích hlívy ústřičné. Vydali jsme se společně hledat, ale naše snaha byla tehdy marná. Nehledali jsme je proto, že by měl kamarád hlad. On se jmenuje taky Jirka, pochází z Plzně, žije v Jihlavě a píše pro bulvár. Když není dostatek mrtvol a nestane se nějaká pořádná zlodějina, shání takzvanou vatu. Tou se číslo novin vyplňuje, když zrovna neteče dost krve. Hlívy na zasněženém padlém kmeni se nekonaly, a tak začal po něčem pátrat v mém skleníku. Ukázal jsem mu tu malou rostlinku, Jirka vytřeštil oči a začal vytahovat fotoaparát. Odmítl jsem zveřejnit svůj obličej v nejčtenějších novinách, a tak se národ musel spokojit s konečky mých prstů, svírajících kamínek se stromečkem. Dal jsem mu ještě pár informací o rostlině a považoval jsem věc za vyřízenou. Jenomže přes noc se narodil Prcek.
Tu novinu jsem se dozvěděl ráno v trafice. „Vy jste ale hotovej rekordman, pane Janda,“ oznámila mi trafikantka, třímající v ruce čerstvý bulvár. „Nejmenší strom na světě, to hned tak někdo nevypěstuje, to muselo dát práce, žejo!“ Stál jsem tam chvíli jako opařený. Když jsem se vzpamatoval, popadl jsem lidovky a nabízený deník s bleskovými zprávami a zmizel.
„To je prcek!“ zněla hned první věta Jirkova článku. Můj stromeček v kamínku tam byl i s mými prsty v nadživotní velikosti, a navíc označen za nejmenší strom na světě! Smáli jsme se zprvu té nečekané publicitě a jméno už jsme rostlince ponechali. Téhož dne volal fotograf z ČTK a také novináři z MF Dnes. A následovali je další. Všichni chtěli k rostlině můj obličej, ale dostali, stejně jako Jirka, pouze konečky prstů s Prckem. Když se po čase Jirka ptal co Prcek, s pýchou jsem mu oznámil, že má patnáct poupat a chystá se kvést. Po chvíli mlčení prohlásil, že by o tom měli vědět taky kluci z Pelhřimova, což v jeho řeči znamenalo Míra Marek a jeho dva kolegové, kteří společně už léta provozují agenturu „Dobrý den“.
Za pár dnů už jsme s Jirkou a Prckem seděli v jejich pelhřimovské kanceláři a dojednávali podrobnosti. Chystal se jubilejní 15. ročník akce „Pelhřimov - Město rekordů“, prcek byl obalen 15 poupaty, a tak nebylo co řešit.
V Pelhřimově se Prcek objevil v plné parádě počátkem června. Jirka vystavil své fotografie rybích obličejů z různých moří, a my s Ivanou Prcka s ostatními rostlinami. Vše ve Freskovém sále zdejšího muzea v rámci doprovodných akcí k rekordům. V sobotu odpoledne byl Prcek pozván na velké pódium, které postavili na náměstí. Vzal jsem tedy Prcka zase mezi konce prstů a vyrazili jsme na tu slávu. Náměstí bylo plné lidí, kteří byli zjevně dobře naladěni. Zvláště když nějaký člověk na pódiu během několika minut vypil 120 syrových žloutků z kelímků od Gabrinusu. Po něm jsme na pódium vtrhli my. Ptal jsem se Pepína (jeden z kluků z Pelhřimova), jestli má vůbec význam Prcka tomu davu ukazovat, když ho neuvidí ani ti v první řadě. Mlčky ukázal na velkoplošnou obrazovku, kamera se spustila a já s prckem nad hlavou jsem pozdravil shromážděný lid. Ovace byly veliké, jenom mexické vlny tomu zcházely. Potlesk na otevřené scéně ještě zesílil, když jsem moderátora Pepína vyzval, aby ode mne prcka převzal, a na důkaz jeho správného zakořenění v kamínku ho obrátil vzhůru nohama. Za nadšených ovací jsem odcházel z pódia, za nímž se již chystal další labužník, který vzápětí snědl během asi tří minut celou štangli tvrdého salámu značky Vysočina.
Pod pódiem se stal prcek předmětem okamžitého zájmu fotografů ze Slovenska a televizních kamer. Záhy se na scéně objevila skupinka černých tanečníků ze Zimbabwe, kteří v dešti čekali na své vystoupení. Protože jsem na pódiu lidem sdělil, že stromek pochází z Afriky (Kanárské ostrovy), černoši mne ujistili za pomoci pohotového slovenského tlumočníka, že oni jsou odtud také. O tom jsem ani na vteřinu nepochyboval, zvláště když jsem spatřil zpod jejich větrovek vyčuhovat imitace leopardích kožichů. Na důkaz přátelství nás slovenský novinář ještě společně vyfotil, ale fotku jsem od něj nikdy nedostal.
Za pár minut již Prcek zase stál na svém místě v muzeu a těšil se nebývalému zájmu návštěvníků. Krátce na to se objevil televizní štáb a večer už byl hrdina dne  na obrazovkách. Ale ještě nebyl všemu konec. Ve freskovém sále se objevila dáma z agentury „Dobrý den“ s pravítkem v ruce. Nastalo měření Prcka a zapisování získaných údajů do nějakého sešitu.
Blížil se už večer a  velkolepé show na náměstí se chýlilo ke konci, když se v muzeu objevila delegace z agentury. Předala nám slavnostně certifikát, na němž stojí, že prcek je nejmenším kvetoucím stromem. Používám tento dokument jako Prckův náhradní rodný list, i když je v něm uvedeno to chybné označení Monanthes polyphylla a vlastně i špatné datum narození.
Prckovi totiž bude v dubnu 2008 už pět let. Žije bez přesazení v tom kamínku i dnes, a to bez jediného přihnojování. Je to hrdina své doby. Moc sice neroste, jen asi milimetr za rok. Doufáme, že narozeniny oslaví nějakými čerstvými květy. Když budete chtít, můžete mu třeba 19.dubna poslat nějaké přáníčko do dalších let.