sukulenty

Až z daleké Argentiny pochází tato rostlina z čeledi líčidlovitých (Phytolaccaceae), která však zdomácněla na mnohých jiných místech světa. Její areál přírodního výskytu však sahá i do Brazílie a Uruguaye, takže lze říci, že roste ve všech zemích Latinské  Ameriky, které se mohu pyšnit titulem mistrů světa v kopané. Coby strom dosahující výšky několika metrů a opatřený tlustým kmenem s bizarním úpatím můžeme tuto adaptabilní rostlinu spatřit nejenom v domovině pod názvem „Ombu“, ale také na Kanárských ostrovech a některých místech Středomoří. Když jsem si před mnoha lety opatřil její semena, vlastně jsem ani pořádně netušil, co mi z nich zanedlouho vyroste.
Zprvu to byly jen dva páry nesukulentních listů na tenkém stonku, který se neustále nakláněl za světlem. Oproti ostatním semenáčkům ale tyto rostly vcelku rychle (podobně jak to známe např. u rostlin r. Jatropha) a jejich kmen u báze začal tloustnout. Zprvu byl lesklý, tmavě zelený, a teprve později se na jeho povrchu začaly objevovat první světlejší body, signalizující vznik budoucí kůry. Už v této fázi jejich vývoje mi bylo jasné, že rostlin si nemohu ponechat příliš, a také je budu muset trochu prostorově omezovat. Zvolil jsem kombinaci tří postupně realizovaných kroků, která mi až do dnešní doby umožnila jejich pěstování v přijatelné velikosti a tvaru.
Nejprve jsem rozdal kamarádům všechny přebytečné semenáčky, a ponechal si pouze dva. To bylo v době, kdy jsem si již ověřil značnou odolnost této dosud málo pěstované rostliny. Aby semenáče nepřirůstaly příliš bujně a živelně, vždy jsem je pěstoval v menších nádobách. Když jsem zjistil, že ani tudy cesta ke konečnému úspěcchu nevede, začal jsem s jejich pravidelným řezem. Nakonec rostliny vypadají tak, jak je vidíte na fotografiích v období pozdně jarního nárůstu čerstvých “salátových“ listů. Obě patří k největším nezmarům naší sbírky, a bez nich si určité místo v zahradě od konce jara do podzimu už dokážu jen těžko představit. Jejich kmeny dosahují u země průměru 10cm, a výška kolísá během sezóny mezi 70cm a jedním metrem. Takřka vše, co za léto přiroste, na pozdim ořežu a na rostlině ponechám pouze malou část čerstvého dřeva, z něhož rostliny zjara nejlépe a nejhojněji obráží. Obě rostliny jsou asi dvacet let staré.
Pěstování Phytolacca dioica je snadné. Rostlina snáší plné slunce, ale mnohem lépe jí vyhovuje polostín, v létě pak rozptýlené světlo někde pod kurunou stromu. Od jara do podzimu vyžaduje množství vody, na jejíž nedostatek reaguje vcelku rychle svěšením tenkých, nesukulentních listů. Jakmile přijde ke kořenům voda, listy se znovu napnou do původní polohy, ale spodní obvykle žloutnou a později opadají. To je ale u této rostliny přirozeným jevem. Protože rostliny přezimujeme v chladnu (10°C), ponecháváme je zcela nasucho od konce podzimu do jara. Dokud byly mladší, dávali jsme jim udržovací zálivku 1x za měsíc, ale nyní se s dlouhým obdobím sucha vyrovnají díky vodozásobnému kmeni a  kořenům (u mladších při dlouhotrvajícím suchu kmeny měknou, což bývá poslední výstraha pěstiteli). Nejmladší listy si rostliny ponechávají i uprostřed zimy, a jakmile začneme se zálivkou (obvykle na přelomu ledna a února, stromky se nádherně zazelenají v poměrně krátkém časovém úseku. Zpočátku dáváme vodu pouze v mírných dávkách, ale jakmile je dostatek světla a dny se prodlužují, zavedeme normální vodní režim. V horkých letních dnech můžeme zalévat venku stojící rostliny obden, a vždy stihnou vysát veškerou vodu bleskově. Když na  ně ale třeba týden zapomeneme, nic podstatného se nestane.
Tuto rostlinu netvarujeme kvůli krásné koruně, ale z holé nutnosti. Pokud chceme aby větvila, nemá smysl zaštipovat vrcholky, ale řezat do již silných větví. Čím níže řez vedeme, tím větší je šance na následné větvení. Je zde samozřejmě ještě druhá možnost. Jestliže se rozhodnete mít rostlinu obrovskou, a tím pádem mnohem dekorativnější, pak jí dopřejte velkou nádobu a občas ji přihnojte. Do zimní zahrady nebo prosklené verandy získáte v krátké době opravdovou botanickou ozdobu a dominantu.
Pro netrpělivé milovníky pokojových bonsají jen těžko hledat vhodnější rostlinu. Semena bývají k sehnání i v nabídkách našich firem (nesplést s jinými druhy r. Phytolaca, ušetříte si zklamání), a zpravidla si udržují dobrou klíčivost poměrně dlouho. Hroznovitě uspořádaných květů a červených plodů se v kultuře asi hned tak nedočkáte, ale Phytolacca dioica je i bez nich rostlinou velice dekorativí a takřka nezničitelnou. Lze ji doporučit i začínajícím pěstitelům, kterým promine lecjaké chybičky, které by jiná tvrdě trestala. Co se odolnosti týče, fytolace se vyrovnají z rostlin s tlustými kmeny snad už jen australské lahvové stromy rodu Brachychiton.