sukulenty

Dnešní článek je o zvláštní rostlině z čeledi Apocynaceae (toješťovité), pocházející ze středního Madagaskaru. Toužil jsem po ní kdysi celá léta, a připadalo mi tehdy zhola nemožné, že ji jednou také budu pěstovat. Stalo se tak až s pádem železné opony, kdy se už mladé rostlinky nebo semena Pachypodium brevicaule přece jenom daly snáze sehnat.
Najednou ale vyvstal úplně jiný problém, a to naučit se tu docela choulostivou rostlinu pěstovat! Pěstitelé si většinou vypomáhali díky robustnějšímu a méně choulostivému příbuzenstvu, a začali malé semenáčky P. brevicaule roubovat na podnože z Pachypodium lamerei nebo P. geayi, takže i díky tomu se rostlina poměrně rychle do sukulentářských sbírek rozšířila. Samozřejmě jsem neodolal, a zakoupil také  roubované rostliny, když jsem předtím stačil malé pravokořené semenáčky v poměrně krátké době zahubit! Pachypodia na trnitých podnožích rostla podstatně rychleji, přestala být tolik choulostivá a vcelku brzy kvetla!
Pychypodium brevicaule je v rámci nebližšího rodového příbuzenstva naprosto nezaměnitelnou rostlinou. Při pohledu na ni si vzpomenu na pohádku „Hrnečku vař“, protože její ploché, a postupem času značně členité tělo připomíná kaši, valící se ze zemských útrob. Na snímcích z přírodních nalezišť tak můžeme vidět úchvatné obrázky. Fotografie pachypodií z přírody jsou ovšem úchvatné pokaždé, ať už se jedná o pěstitelsky zcela běžný nebo nadmíru vzácný druh.
Pravokořené rostliny Pachypodium brevicaule si zajímavý tvar zachovávají také v kultuře. Zpočátku pravidelně kulovitá těla s měkkými trny na vrcholu se časem mění v mnohem pestřejší ploché tvary s několika růstovými středy, z nichž vyrůstají měkké, nesukulentní listy. Ty jsou sezónní, svěže až tmavě zelené, a s příchodem podzimu žloutnou či naopak tmavnou, zasychají a postupně opadávají. Roubované rostliny naopak mnoho ze své původní krásy ztrácejí, a jako mladé mi podobně jako kaktusy roubované na sloupovité podnože připomínají mikrofony. Pěstitel tak platí daň za jejich snadnější pěstování a mnohonásobně vyšší odolnost proti nepřízni počasí i jeho vlastním pěstitelským chybám.
Myslím si, že naopak jen málokdo může poskytnout spolehlivý recept na nesmrtelnost pravokořených Pachypodium brevicaule! Jsou to rostliny mimořádně krásné, ale neustále nás pěstitele udržující ve střehu a v obavách, zda a jak dlouho je zvládneme úspěšně pěstovat. Pachypodium brevicaule je rostlina teplomilná, takže na zimovišti by neměly teploty dlouhodobě klesat pod 15°C. Zato slunce a světla by měly dostávat celoročně maximum. V zimě sice přiliš nerostou, ale budí se brzy zjara, a to už svou trochu vody potřebují docela pravidelně. Svoji vegetaci totiž mnohdy začínají žlutými květy, a teprve poté narůstají na vrcholcích svěže zelené listy. Jaro je s P. brevicaule je pro pěstitele rozhodně nejkrásnějším obdobím.
Pěstování vyžaduje především cit s vodou, kterou podáváme vždy raději v menších dávkách. Zdá se, že střídání delších období sucha s nárazovou zálivkou je jediným způsobem, jak pravokořené rostliny udržet v kultuře dlouhodoběji, i když i to je v případě P. brevicaule dost relativní pojem!
Už jsem jich zahubil pěknou řádku. Konec byl pokaždé stejně rychlý a překvapivý, přičemž  rostliny často ještě docela nedávno předtím kvetly a zdály se být v dobré kondici. Jenomže Pachypodium brevicaule je rostlina natolik podmanivá, že si stejně po čase zmaru opatříte novou. Alespoň u mne to tak funguje, a mám dojem, že nejsem v tomto ohledu ani zdaleka sám. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč je pravokořených rostlin Pachypodium brevicaule permanentní nedostatek!
Letos nám vykvetl opravdový trpaslík, alespoň tedy v porovnání s o mnoho většími a stejně starými příbuznými. Pravokořené Pachypodium brevicaule o němž je řeč a vidíte jej na některých snímcích má průměr pouhé tři centimetry a na výšku bez květů sotva sotva polovinu! Náznak poupat jsem pozoroval už někdy uprostřed tuhé zimy, během které jsem naše miniaturní pachypodia po malých dávkách pravidelně zaléval většinou jednou za dva týdny. Všechna se ve zdraví dožila jara, ale co se poupat týče, od jejich náznaku se stále nic podstatného nedělo. Na vrcholku rostlin dlouho nenastával žádný pohyb. Poupata i miniaturní zárodky listů zůstávaly takřka stejné, až teprve někdy na přelomu března a dubna se poupata náhle dala do pohybu. To největší z nich rostlina ještě obětovala (zaschlo), ale ostatní už se vyvíjely rychle a bez problémů až do jejich otevření v květy na počátku května.
Pachypodium brevicaule je rostlina nevyzpytatelná, světlo a teplo přijímající v maximální možné míře, zatímco vodu jen svátečně. Abychom ji mohli alespoň od jara do podzimu zalévat častěji a vydatněji, poskytujeme jí a všem podobně choulostivým rostlinám chudý substrát s velkým podílem říčního písku a nejrůznější drti (až 75%). Jak vidno stačí jim to a nedostatkem živin při každoročním přesazování (tentokrát vánočním) rozhodně netrpí.
Na závěr znovu opakuji, že pěstování Pachypodium brevicaule na vlastních kořenech je sázka do loterie. Na snímcích naší kvetoucí miniatury sice vidíte jediné malé vítězství v bitvě, která však nemůže v žádném případě zvrátit vývoj války, v níž stále tahám a asi ještě dlouho tahat budu za ten kratší konec. Pro mne je ale pěstování pravokořených Pachypodium brevicaule tak trochu výzvou, a sama rostlina mi stojí za permanentní boj bez nadějí na trvalé vítězství.
Na úvodním snímku je první letošní květ (symbolicky v květnu) P. brevicaule v naší sbírce. Druhá fotografie je názornou ukázkou, jak symetrické bývají mladé semenáčky této rostliny. Následuje dubnový pohled na pravokořenou rostlinu v květináči 6x6cm s násadou poupat, další dvojice snímků je pořízena o měsíc později, kdy už se poupata začala proměňovat v květy. Na šesté fotografii je starší P. brevicaule, naroubované na P. geayi. A na závěr pohled do sbírky Luboše Hojného ve Dvoře Králové nad Labem a jeho zákoutí s kvetoucími P. brevicaule , z nichž majitel pravidelně sklízí čerstvá semena. Jeho rostliny na snímku letos kvetly už na konci března, kdy ty naše ještě zdárně dospávaly dlouhou zimu.