PACHYPHYTUM VIRIDE
Je známou skutečností, že v klasifikaci jednotlivých druhů rodu Pachyphytum panuje neuvěřitelný zmatek. Je způsoben vzájemnou podobností některých druhů, jejichž přírodní naleziště spolu sousedí nebo se vzájemně protínají, a možná odchylka (často nepatrná) existuje teprve jakmile rostliny rozkvetou. Navíc mezi pěstiteli koluje množství nejrůznějších mezidruhových kříženců, nebo dokonce kříženců pychyfyt s rostlinami jiných rodů (Echeveria, Sedum) čeledi Crassulaceae. Další nesrovnalosti jsou způsobeny lokálními odlišnostmi jednotlivých druhů. Botanikům se zřejmě do tohoto nepočetného rodu příliš nechce, a mnohem zajímavější jim připadá (a možná i méně pracné) jednotlivé rostliny přejmenovávat, a když se poštěstí, tak i přesouvat do jiných rodů.
Pachyphytum viride z mexického státu Querétaro je v tomto ohledu naprosto výjimečné. Tvarem listů, jejich velikostí i zbarvením je v rámci rodu v podstatě nezaměnitelné. Patří k nejmohutnějším druhům, protože jeho dlouze eliptické listy dosahují délky takřka 15 centimetrů a šířky až tří centimetrů. Jejich zbarvení se v průběhu roku výrazně mění v závislosti na podmínkách pěstování a množství slunečních paprsků. Zatímco po většinu zimního klidu, proloženého občasným kvetením, bývají listy zbarveny žlutozeleně (foto č. 2), na plném slunci získávají zprvu růžový nádech, a později jejich části pokryjí nepravidelné skvrny, které můžete vidět na ostatních fotografiích.
Květy nebývají u tohoto druhu zdaleka každoročním pravidlem (aespoň ne u nás). Jsou červené, a svými šedozelenými, voskovitými listeny se prodírají docela obtížně. Květenství připomínají známější Pachyphytum oviferum, a to tvarem i zbarvením. Pouze květní stvol bývá v případě P.viride vyšší.
Rostlina miluje slunce, a pouze působením jeho paprsků ji můžete spatřit náležitě vybarvenou. Letníme ji pravidelně, a je při tom zajímavé pozorovat rychlé změny, které na povrchu listů neustále probíhají. Pachyphytum viride roste dlouho jako solitera a odnožuje pouze zřídka, zpravidla bezprostředně po odkvětu. Spodní listy průběžně žloutnou, svrašťují se a opadávají. Jakmile nejsou hezké, je vhodné je odlomit a využít k snadnému množení. Jinak musíte obětovat růstový vrchol nebo čekat na zmíněné odnože, které se nemusí objevit třeba několik let.
Od jara do podzimu snáší hojnou zálivku, ale zároveň vydrží neuvěřitelně dlouhá období bez přísunu vody. Na podzim zálivku postupně omezujeme, až ji koncem roku zastavíme u starších rostlin úplně. Po krátkém odpočinku nastává čas násady květenství, jehož zárodky se objevují mezi listy v těsné blízkosti růstového středu. 
Od té chvíle zaléváme pravidelně, ale mírně, aby měla rostlina dostatek sil ke kvetení. V zimě toleruje Pachyphytum viride poklesy teplot k 5°Celsia, zcela nasucho snese i slabší mrazík, protože v přírodě roste i v nadmořských výškách nad 2000 metrů.
Protože kmínek zůstává po nějakém čase (dosti dlouhém) holý, můžeme vrchol seříznout a zmladit, ale nutné to není, protože tato rostlina je dekorativní i v tomto stavu. Je to dáno i skutečností, že její kmen je v rámci rodu absolutně nejsilnější, takže rostlina získává časem stromovitý charakter.
Pachyphytum viride je rostlina velice dekorativní, a přestože její pěstování je snadné, na své větší rozšíření do našich domácností teprve čeká. Patří už léta mezi mé nejoblíbenější rostliny pro svoji značnou odolnost, krásný tvar, letní barvy a zimní květy.
