sukulenty

Z východní Afriky pochází rostlina, která se v době našich sukulentářských začátků ještě jmenovala Caralluma dummeri. Do tohoto rodu tehdy bývaly řazeny rostliny s pestrobarevnými stonky a květy u jejich vrcholků. Dnes jich už většina patří k rodu Orbea, v němž nakonec svoji taxonomickou pouť zakončilo i několik druhů, původně figurujících v rodu Stapelia. Orbea dummeri roste na území Keni, Tanzanie, Ugandy a také na východě Zaire, většinou v suchých oblastech akáciového buše a občas i ve skalnatých partiích krajiny. Vytváří husté trsy, jejichž výška obvykle nepřesahuje deset centimetrů.

Čtyřboké stonky dosahují průměru 8-15 mm a jsou posety výraznými špičatými výrůstky. Zpočátku rostou vzpřímeně, později poléhají. Jejich pokožka bývá hladká, na slunci šedozelená a bohatě zdobená výrazným červenofialovým vzorováním. Poupata se při vrcholech stonků obvykle objevují uprostřed českého léta, často ve velkém množství. První květy se otevírají většinou na počátku srpna a další potom postupně rozkvétají v několika etapách. Poslední zdobí vrcholy rostlin často ještě na konci října. 

Květy o průměru 2-3 cm jsou žluté, v mělkém jícnu často i zelenkavé. V těchto místech bývají hladké, zatímco jejich cípy jsou hustě porostlé žlutými výrůstky a pevnými chlupy. Celkově květy působí velice bizarním dojmem a bývají silným lákadlem pro hmyz všeho druhu. Šťáva této rostliny prý má léčivé účinky, a v domorodé medicíně Tanzanie se používá k léčení zánětů i bolestí uší, ke stejnému účelu se užívají sušené rostliny také v Ugandě.

Ve své africké domovině prý rostliny prožívají během horkého a suchého léta období vegetačního klidu, a zdá se, že si to z velké části přenesly i do našich podmínek. Jejich stonky během letních veder vypadají trochu povadle, navzdory skutečnosti, že vrcholky už často zdobí záplava poupat (nebo právě proto?). Nové boční výhony se zatím neobjevují, nebo jen velmi zřídka, protože rostlinám na ně patrně už nezbývá sil. S vodou proto v té době musíme být opatrní a když vedra vrcholí, namísto klasické zálivky rostliny většinou jen po večerech nebo ráno kropíme. Celé léto jim ale dopřejeme maximum slunečních paprsků.

Závěr léta i celý podzim je naopak obdobím nejintenzivnějšího nárůstu. Vzhled rostlin se tou dobou mění takřka každým dnem, trsy houstnou novými bočními stonky a květy i poupata  přikrývají vrcholy rostlin. Zaléváme proto tou dobou klidně i dvakrát týdně, ale jak podzim postupuje, dávky vody zmenšujeme a zálivku přesunujeme raději na ranní hodiny, aby její větší část stačily rostliny do večera zpracovat. Úplně nejvíce vody z celého roku ale dostávají na konci jara a počátku léta, kdy se plní jejich pletiva po zimním strádání. 

Chladnější zimování není na škodu, i když vzhledem k původu rostlin by logicky trochu teplejší prostředí neuškodilo. Ty naše pobývají přes zimu v prosklené verandě, kde se teploty pohybují mezi 15-18°C a vodu dostávají v malých dávkách týden co týden. Jakmile ale pozorujeme, že se vrcholky stonků začínají podezřele otevírat, přísun vody na libovolnou dobu zastavíme. Nezdravé zimní přírůstky jsou totiž mnohem náchylnější k houbovým onemocněním a zjara také k popáleninám. Pokud k zimnímu nárůstu přece jenom dojde, většinou takové stonky v předjaří z trsů odstraňujeme. 

Dají se alespoň využít k vegetativními množení, společně se stonky plnohodnotnými. Nejrychlejší zakořeňování probíhá až na počátku léta, kdy už bývá tepleji. Odlomené stonky je třeba ponechat delší dobu zaschnout. V poslední době je necháváme často ležet i měsíc či déle a raději na chladnějším místě, aby se řízky teplem nekroutily. Rovnou do substrátu je sázíme ve chvíli, kdy se okolo místa odlomení začnou objevovat nápadné hrbolky. Již v samostatných květináčcích je poté umístíme dolů pod parapet a často kropíme vlažnou vodou. Jakmile pozorujeme, že začínají naplno růst, přesouváme je na slunce.

To dovede stonky Orbea dummeri nádherně vybarvit a také zvýraznit pestré vzory na jejich povrchu. Nejvýraznější barvy ukáže teprve podzim, a překvapivě mnohdy i středoevropská zima, během níž rostliny strádají suchem. To už ale jejich stonky možná zčásti zbarvuje i stres.

V nadcházející sezóně se chystáme začít s jejich letněním. Během extrémních letních veder a teplých tropických nocí budou rostliny odpočívat někde pod stromy při rozptýleném světle, ale jinak je ponecháme vystaveny plné sluneční palbě a dešti. Viděli jsme takto pěstované rostliny Orbea dummeri na střeše domu zpřízněného pěstitele na jihu Moravy a byla to opravdová pastva pro oči.

Orbea dummeri je rostlinou velmi pohlednou i bez květů, ale jen pokud má dostatek slunce. Ozdobena záplavou květů je pak naprosto neodolatelná. Její husté trsy s množstvím stonků nabízejí dostatek materiálu k množení a zvyšují tak výrazně šanci na trvalé udržení v našich sbírkách i za okny bytů. Nalézt ji lze pod nejrůznějšími jmény. Kromě toho aktuálního z titulu článku také jako Stapelia dummeri (1917), Caralluma dummeri (1940), Pychycymbium dummeri (1990) nebo Angolluma dummeri (1994). Své dnešní pojmenování rostlina získala v roce 2000. Stále je to ale tatáž nádherná a v podstatě i docela nenáročná kytka z východu Afriky, ve skutečnosti ještě mnohem krásnější než na všech fotkách dohromady. 

Na té první z konce srpna je trs Orbea dummeri s květy i poupaty na vrcholech. Na druhém snímku jsou poupata zblízka a na třetím první loňský květ z počátku července. Další dvojice fotografií je z konce loňského srpna a počátku září, kdy u nás kvetení Orbea dummeri zrovna vrcholilo.