sukulenty

Tato rostlina z čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae) se objevila v našich sukulentářských sbírkách koncem osmdesátých let minulého století jako blesk z čistého nebe. Přitom byla popsána H. Perrierem již v roce 1944. Operculicaria decaryi roste na jihozápadě ostrova Madagaskar jako mohutný strom, dorůstající výšky až devíti metrů při takřka metrové síle kmene.
Naše dvě rostliny mají stejný původ jako stovky dalších podobných exemplářů v českých sukulentářských sbírkách. Koncem osmdesátých let jsme hledali cestičky, umožňující nám objednat si ze západní Evropy semena rostlin, o kterých jsme si mohli doma nechat leda zdát. Chvilkový boom pak nastal počátkem devadesátých let, kdy se začaly vozit rostliny z velkopěstíren. Jenomže najednou jakoby vyschnul tenhle blahodárný pramen, a nastalo dlouhé období, kdy pěstitel o tuto mimořádně krásnou rostlinu nezavadil. Příčina věčného nedostatku této kytky má prapůvod v jejím poměrně nesnadném množení.
Základ rostliny tvoří bizarní propletenec tlustých kořenů, plynule přecházející v ztloustlý kmen s množství záhybů. Kontrastem k mohutnému kmeni jsou drobné lichospeřené lístky s lesklým povrchem, jejiž zbarvení je závislé na množství slunečních paprsků na stanovišti. Pokud je rostlina pěstována na plném slunci, listy mají hnědozelenou barvu s bronzovým nádechem, v polostínu bývají pro změnu tmavě zelené a větší.
Se stanovištěm souvisí i následná péče o rostlinu. Na plném slunci přirůstá pomaleji a její vzhled je přirozenější, ale pěstitel se v tom případě stává otrokem s konvičkou v ruce. Znám jen málo rostlin s takovou spotřebou vody v letním období. Pokud operkulikárie vodu nedostane, opadá třeba uprostřed sezóny během krátké chvilky. O mnoho déle pak trvá nárůst nového olistění. V polostínu tak žíznivá není, ale pravidelné dávky vody vyžaduje také. Možné je také její letnění ve stínu stromů, ale je třeba brát na zřetel nebezpečí chladnějších rán s trvalejším přemokřením v podzimním období.
Jinak se jedná o rostlinu mimořádně odolnou. Zimujeme ji při teplotách 5-12°C a občasné udržovací zálivce, přestože je od konce podzimu už obvykle v bezlistém stavu. Vodu zpravidla vysaje ze substrátu během jednoho či dvou dnů. Dávky vody zvyšujeme až když pozorujeme živelný nárůst nových lístků. V tomto období bývají také rostliny nejkrásnější. Někdy se listy objeví v lednu, jindy třeba až koncem března. Protože jsme v bytě naše rostliny nikdy nezimovali, nemohu posoudit zda při pravidelné zálivce listy v koruně zůstanou nebo částečně opadají.
Množení Operculicarya decaryi je oproti jiným rostlinám z říše sukulentů poměrně složité. Vrcholové řízky příliš ochotně nekoření, a sehnat klíčivá semena je složité. Honza Gratias propaguje množení z kořenových řízků, o němž publikoval jak ve své knize „Sukulenty jako bonsaje“, tak i v časopise „Svět exotických rostlin“. Ačkoliv mají naše dvacetileté stromky kořenů habaděj, odvahu k množení z nich jsme ještě nenalezli. Víme ale, že tento způsob opravdu spolehlivě funguje, o čemž jsme se měli nedávno možnost přesvědčit u jiného pěstitele sukulentních rostlin, kde jsme viděli docela velké políčko takto namnožených jedinců.
Letos zjara jsem zkoušel kořenit několik větviček Operculicarya decaryi v drceném kokosovém vláknu, prodávaném ve slisovaných cihlách pod názvem Lignocel. Nebýt mého lajdáctví, mohlo být na světě o několik mladých rostlinek více. První kořínky se objevily asi po šesti týdnech, ale při neustálém letním stěhování rostlin jsem zapomněl zalít květináč s řízky, zabalený v mikrotenovém sáčku a umístěný na zemi pod parapetem. Příští rok to zkusím znovu, protože se zdá, že tudy by cesta přece jenom vést mohla. 
Své rostliny nijak zvlášť netvarujeme, a úpravy jejich korun omezujeme na občasné krácení příliš dlouhých větví, narůstajících především při pěstování v polostínu. Je pravda, že kdysi  jsme se snažili krátký čas mořit tyhle nádherné kytky v mělkých miskách, ale velice záhy jsme od této praxe upustili. To už bychom u nich mohli s konvičkou v ruce rovnou zůstávat. Také už při přesazování nepovysazujeme kořeny jako dříve, a necháváme rostliny přirůstat přirozeně v hlubších květináčích (ty dříve povysazené už zůstaly nad povrchem).
S Operculicarya decaryi je to trochu podobné jako třeba s Pachycormus discolor. Mladé rostlinky jsou náchylné vůči chladu, přelití i suchu, a  jejich kořeny často bez výstrahy zahnívají. Starší rostliny jsou naopak pěstitelsky vcelku bezproblémové, pokud pomineme zmíněnou opadavost již při kratším období sucha, které ale krátké připadá jen nám, zatímco rostliny to vidí jinak.
Každá Operculicarya decaryi je nenapodobitelný originál. Lze říci, že existuje jen málo tak krásných rostlin, vhodných pro pěstování a tvarování pokojových bonsají. A výsledek se nedostaví až za dlouhých dvacet let, ale podstatně dříve. Vytrvale přemokřený substrát v chladném prostředí však může zabít i rostlinu pěstovanou spoustu let.
Uprostřed letních veder ještě našim rostlinám občas přilepšujeme rosením, a to především ráno nebo večer. Letos jsme je zkoušeli také letnit, ale příliš se nám nedařilo. Rostliny dost mizerně snášely náhlý nadbytek slunce, a navíc jsme je co chvíli sbírali z trávníku, protože při jejich výšce jsou značně nestabilní za silnějších větrů.
Operculicarya decaryi je silným magnetem pro takřka celou škálu nejrůznějších škůdců. Častečně se jejich působení dá předcházet rosením a poléváním rostlin na listy i kmeny při zálivce, ale bez chemie se čas od času obejít nelze. Vhodnou prevencí je také včasné odstraňování zaschlých listů. Stačí vzít rostlinu mimo dosah ostatních a trochu s ní zatřepat. Vše suché je pryč během několika vteřin.
Přes tato úskalí lze říci, že pěstování starších rostlin Operculicarya decaryi je snadné a bezproblémové. Jenom nesmíme spoléhat na to, že rostlina přečká bez problémů a následků delší období sucha, jak jsme tomu zvyklí u většiny jiných sukulentních rostlin. I v dočasném bezlistém stavu je na ni hezký pohled, protože svému pěstiteli nabízí nádherná zákoutí ve svých kořenových spletencích i na členitém kmeni. Operculicarya decaryi se líbí nejenom pěstitelům sukulentů, ale také naprostým laikům. Můžeme se o tom přesvědčit každoročně na našich výstavách, kdy se stává naše dvojice rostlin pravidelně středem zájmu návštěvníků. Ti v rámci možností dostávají odříznuté větvičky k zakořeění, čímž naše rostliny zůstávají neustále v přijatelných prostorových mezích.