sukulenty

Na přelomu 80. a 90. let minulého století se u nás objevila semena fíkusů s baňatými kmeny, pocházejících z poloostrova Baja California i dalších oblastí Mexika. Jakoby tehdy vybuchla sukulentářská bomba. Každý je chtěl mít. I mně se podařilo vyset několik dávek semen, většinou pocházejících od Gerharda Köhrese nebo od manželů Rowlandových z Anglie. Z každého výsevu jsem si tehdy z prostorových důvodů ponechal pouze jedinou rostlinu. Všechny máme dodnes a každá z nich je trochu jiná. Zbytek jsme prodali, a mnoho malých tlouštíků také darovali svým kamarádům. Rádi si je vzali i jinak přísně ortodoxní kaktusáři. Taky jsem si tehdy bláhově myslel, že zásoby semen jsou nevyčerpatelné a kdykoliv mne napadne, mohu si klidně vyset další. Jenomže mexická studna vyschla, a to doslova ze dne na den. Nutno dodat, že všechny naše staré fíkusy z té doby mají jen čistě zelené listy bez barevné žilnatiny. A právě listy byly spolehlivým odlišovacím znakem dvou druhů, které tehdy bylo možno získat, i když těch čistě zelených byla drtivá převaha a často vyklíčily i ze semen s jmenovkou avizující právě ty  pestrolisté. 

Ačkoliv od té doby samozřejmě došlo k mnoha taxonomickým přesunům a nejrůznějším přejmenováním, mezi amatérskými pěstiteli zůstalo vše při starém. Nehledě na názory botaniků ty s listy čistě zelenými jsou všeobecně považovány za Ficus palmeri, zatímco rostliny s listy barevnějšími a nápadnějšími pak pěstitelé vedou ve svých sbírkách jako Ficus petiolaris. Připadá mi zbytečné zde prezentovat aktuální názory botaniků. Mají k nim samozřejmě své důvody a díky modernějším rozlišovacím metodám o celé problematice vědí mnohem více než my, amatérští pěstitelé. Pro nás je naopak mnohem důležitější, abychom se mezi sebou domluvili pokud možno srozumitelně a bylo nám naprosto jasné, o jaké rostlině se vlastně mezi sebou zrovna bavíme.

Jsou to asi dva nebo tři roky, kdy se po dlouhatánské době znovu objevila první semena Ficus petiolaris. Už jsem se pomalu vzdával naděje, že ty pestrolisté  fíkusy někdy budu pěstovat. Zatímco na ty staré se zelenými listy jsem za ta léta skoro nesáhl a nechal je růst jak se jim zlíbilo, ty mladé s listy barevnými a své zbarvení během sezóny navíc výrazně měnícími jsem začal krotit velice záhy. 

Hned na začátku je třeba říci, že se jedná o rostliny mimořádně žíznivé již v útlém věku. V přírodě jsou to stromy bizarních tvarů a značných velikostí. Co kus, to ryzí originál a neuvěřitelné umělecké dílo matky přírody. Jejich kořeny prý dosáhnou až šedesát metrů pod zem, a na cestě za vodou prostupují každičkou prasklinou ve skalách. Patrně jen díky tomu tak dlouho přežívají v aridních oblastech s chronickým nedostatkem vláhy. Problémem těch našich, uvězněných v květináčích odpovídající velikosti, je neustálá touha po vodě, která z té trochy substrátu doslova mizí před očima. Poslední dva roky jsem díky neustálému zalévání políčka našich malých fíkusků měl možnost neustále sledovat jejich životní projevy a také proměny vzhledu těch mexických tlouštíků. Zatímco na spoustě sukulentů nepozorujete dlouho dobu žádné výrazné změny, v jejich případě se dějí doslova každým dnem. Když se léto vydaří jako to loňské a slunečných dnů je více než obvykle, naše rostliny jsem musel vydatně zalévat i třikrát týdně a po zbylé dny jsem je ještě kropil. Jen tak zůstávaly mladé semenáče svěží, s korunkami olistěnými a vodními rezervoáry  neustále se zvětšujícími. 

Samozřejmě bych je mohl nechat žíznit, ale za cenu opadu většiny listů během několika dnů po poslední zálivce. Protože Ficus petiolaris (stejně jako F. palmeri) listů nemívá nikdy mnoho, je to v jejich případě opravdu rychlý proces. Druhou možností bylo přestěhovat fíkusky dolů pod parapet, kde by jim sice voda stačila bohatě jednou týdně a k tomu občas pokropit, ale jejich listy v takovém případě zanedlouho ztrácejí své charakteristické zbarvení, získané právě díky plné sluneční palbě. A kvůli němu se je vyplatí pěstovat především, když samozřejmě pominu ty buclaté kmínky rozličných tvarů. 

Listy Ficus petiolaris totiž skýtají naprosto fascinující a úchvatnou podívanou, a samozřejmě jsou ve své krásnější podobě jakýmsi symbolickým přiblížením jejich přírodní přirozenosti. Hojnost vody a maximum sluníčka jsou zárukou, že v plné kráse je spatříme od konce jara až do podzimu, kdy začnou postupně opadávat. Protože pravidelně jezdíváme na dovolenou na přelomu září a října, jsou ty dva týdny zároveň jediným delším obdobím, kdy zůstávají naše malé mexické fíkusy bez vody. Když se vrátíme, většina jich už bývá bez listí, ačkoliv je obvykle ještě před odjezdem přesuneme na lehce přistíněné místo. Vedle stojící a stejně staré rostliny Bombax ellipticum přitom mají listy všechny, stejně jako na sucho jinak vcelku citlivé madagaskarské rostliny rodu Uncarina. Opadané mladé fíkusy pak dostávají po celou zimu vodu v menších dávkách pravidelně jednou týdně, zatímco ty staré (též již bez listí) jen třikrát nebo čtyřikrát do chvíle, než se začnou v předjaří probouzet do nové sezóny. Mladé fíkusky při pravidelné zálivce občas nasadí nějaké listy i uprostřed zimy, ale ty obvykle za moc nestojí (podobně jako u adenií) a většinou zanedlouho zase opadají.

Teprve opravdové jarní probouzení po dlouhém umělém spánku má své kouzlo. Čerstvé listy bývají svěže zelené, lesklé a červená žilnatina je na nich už velice výrazná. V tomto období občas dochází k popálení listů sluncem, ale okenní pěstitelé se ničeho takového rozhodně obávat nemusejí. Během sezóny přispívá ke zdraví baňatých fíkusů také pravidelný přísun čerstvého vzduchu. Letnit pod širým nebem jsme je zatím nezkoušeli, musí si vystačit s neustálým průvanem v makroloňáku. Vysoké letní teploty snášejí velice dobře, ovšem pouze za předpokladu, že jsou zalité, nebo alespoň pokropené. Jakmile vedro udeří v době, kdy je substrát proschlý, během krátké doby se jejich listy svěsí a rostliny působí celkově povadlým dojmem. Stačí ale jedna vydatná sprška a vše je zase při starém. Když je čas, během letních dešťů vynesu plato s fíkusy ven. Jejich listy déšť dokonale omyje a rostliny celkově pookřejí.

Stejně jako ostatní sukulenty v naší sbírce, ani fíkusy nepřihnojujeme. Zato je každoročně přesazujeme do čerstvého, ty úplně malé klidně i dvakrát za sezónu. Vzhledem k jejich zmíněné žíznivosti jim dáváme o něco větší květináče než jiným kytkám podobné velikosti, protože jinak bychom se opravdu asi uzalévali. Někdy uprostřed léta jsem zkusil několika z nich zkrátit vrchol za účelem jejich rozvětvení. Za normálních okolností totiž tyto fíkusy větví jen výjimečně a když už vyrazí nové výhonky, tak obvykle přímo z povrchu baňatých kmínků. Právě jejich rychlejší tloustnutí je také vedlejším efektem krácení vrcholků. Dvě mouchy jednou ranou, dalo by se říci.

Protože jsem něco podobného kdysi dávno se zelenolistými fíkusy nedělal, byl jsem velmi zvědav na výsledky. Ty se začaly dostavovat nečekaně brzy. Snad týden po zkrácení vrcholu se objevily první náznaky nových výhonů. Ještě předtím jsem si dal tu práci a mokrým hadříkem jsem okamžitě po krácení odstraňoval vytékající latex, zanechávající pak stopy, na něž by se poté chytal špinavý prach, kterého v letním povětří poletuje neuvěřitelné množství. Ta trocha péče se každopádně vyplatila. Nových výhonů bylo překvapivě velké množství, ale podobně jako u klasických sukulentů, i v tomto případě nakonec v boji o slunce zvítězilo jen několik nejsilnějších. I tak jich ale zůstalo dost, aby vytvořily husté korunky, při pohledu shora z velké části zakrývající tlusté kmínky. Lístky byly samozřejmě menší než ty tři nebo čtyři na původních rostlinách, ale stejně krásné a časem i přirozeně zbarvené.

Při pohledu zblízka je jejich matný šedozelený povrch nejenom protkán výraznou hlavní žilnatinou, ale také hustou sítí tenkých přepážek, rozdělujících list na tisíce malých vícehranných plošek. Jako celek je to skvostné umělecké dílo v decentních barvách, na které se nemohu vynadívat. Kmínky zároveň získávají díky sílící borce na povrchu zmenšenou podobu rostlin dospělých. Většina jich bývá zpočátku pravidelně kulovitých, ale najdou se výjimky, které od malička vybočují z normálu. Právě u těch je předpoklad, že z nich velice brzy vyrostou zajímaví jedinci, které se vyplatí ve sbírce ponechat.

Ficus petiolaris byl popsal již v roce 1817 německý botanik Karl Sigismund Kunth (1788-1850). Přesto se pro většinu pěstitelů jedná o rostlinu „novou“, a to především díky desetiletím absence semen tohoto druhu v Evropě. Kouzlu rostliny propadají absolutní laici, stejně jako pokročilejší pěstitelé, a nepohrdnou jí ani fajnšmekři. Každý si na stromečcích Ficus petiolaris najde to své. Jeden je fascinován baňatými kmínky s povrchem jako dospělé stromy, zrak milovníků zajímavých detailů a zákoutí zase spočine na listech, jakmile se zbarví do přírodních tónů. Ficus petiolaris asi ještě nějakou dobu zůstane rostlinou raritní a špatně dostupnou, což ale v žádném případě neznamená, že se jedná o kytku choulostivou. Při velikosti jakou ukazují fotografie v článku se naopak jedná o rostlinu mimořádně odolnou, nechající si hodně líbit. Vyžaduje jen častější péči kvůli své žíznivosti, ale tu svému pěstiteli bohatě vynahradí bizarní krásou a vitálností.

Obr.č.1 – mladý Ficus petiolaris s ještě zelenými listy, č.2 – a jiný, tentokrát už odmalička s velmi zajímavým kmínkem, č.3 – čerstvý list je vždy náramnou podívanou, č.4-6 – listy Ficus petiolaris už dokonale zbarvené letním sluncem do přírodních tónů, č.7-8 – a dva pohledy na letní políčka mladých fíkusů několik týdnů po prvním krácení jejich vrcholů!