sukulenty

Netuším zda vznikli úplnou náhodou, nebo jsou cíleným dílem šlechtitelů a zahradníků. Každopádně jsou tady a my, amatérští pěstitelé, musíme opět smeknout, protože si můžeme oči vykoukat na tu krásu. Příroda s přičiněním člověka, ale možná taky jen pracovitého hmyzu, má mnohdy na svědomí vskutku povedená dílka. Kříženci rodu Huernia se v posledních dvou letech stali obohacením naší sbírky hned ve dvojnásobném zastoupení, a první otevírání jejich nádherných květů bylo velkolepým a dechberoucím představením. Slůvko překvapení není v jejich případě nikterak nadnesené, spíše bych ten stav nazval mírným, leč velice příjemným šokem.
Prvního křížence huernií jsme si před lety přivezli ze sukulentního království pana Jaroslava Bittmana v Dymokurech.Nebyl to jeho výpěstek, ale do prodeje mu tu rostlinu prý dovezla nějaká pěstitelka z okolí. Vzhledem mi kytka připomínala notoricky známý, leč trochu pozapomenutý druh Huernia pillansii. Trs drobných tělíček, hustě posetých měkkými výrůstky, byl zasazen do malé misky z umělého pískovce, postrádající však jakýkoliv odtokový otvor. Přesto se zdálo, že rostlině se v této nepraktické nádobce daří docela dobře. Proto jsme ji tam ještě nějaký čas ponechali a snažili se zalévat s citem, maje na paměti, že přebytečná voda nemá kudy odtékat.
Úplně zpočátku jsem ještě věřil, že se může jednat o nějaký zvláštní typ Huernia pillansii, v čemž mne ještě utvrdila první poupata, která se na rostlině objevila na počátku loňského léta. Byla protáhlá, s výraznou špičkou, a vykukovala na nás úplně při zemi v neuvěřitelném množství. Zprvu jsem si jich vůbec nevšiml, jak byly skryty v hustě narůstajících stoncích, které u nás za nějaký čas zarostly celou plochu té misky. Když se jednoho červnového odpoledne otevřel první květ, bylo mi jasné, že tu máme něco úplně nového, co jsme nikdy předtím nepěstovali a co barvou květů ze všeho nejvíce připomíná jiný notoricky známý druh Huernia macrocarpa, který byl kdysi dávno vůbec prvním zástupcem rodu Huernia v naší tehdy se rodící sukulentářské sbírce.Začal jsem tedy uvažovat o druhém z potencionálních rodičů, protože ten první byl díky výše uvedeným skutečnostem jasný hned od samého začátku. Jenomže čas u nás v létě ubíhá šíleným tempem, a tak se ho pochopitelně nedostávalo ani na internetové či literární pátrání. A mezitím rostlina kvetla a kvetla. Na přelomu srpna a září už to byla asi třetí velká vlna květů, které v některé dny zakrývaly takřka celý obvod misky. Dá se říci, že kvetení probíhalo od června do konce září v podstatě nepřetržitě.
Poté jsme rostlinu konečně přesadili do větší nádoby s otvory na dně a přesunuli do vytápěného skleníku, kde také při teplotách 5-12°C zimovala. Předtím stála po celou dobu v letním makroloňáku na plné sluneční palbě, aniž by její stonky zhnědly nebo zčervenaly, jak jsme na to u huernií běžně zvyklí. Jen po malou část dne byl trs lehce stíněn vyššími korunami Portulacaria afra. Výrůstky na stoncích té neznámé huernie jen lehce zrůžověly, stejně jako pokožka pod nimi. Pokud bylo klasické letní počasí, zalévali jsme ji shora přímo na těla i květy dvakrát týdně, ale vždy jen mírně. Zároveň s ostatními rostlinami v okolí dostávala večer co večer lehkou spršku při pravidelném kropení po západu slunce.V zimě jsme zalévali jen sporadicky, protože hniloba kořenů v chladném skleníku je u těchto rostlin vždycky na spadnutí. Na konci zimy jsem zjistil, že trs drobných stonků hniloba zasáhla. Postupovala rychle, a tak polovina těl už jí padla za oběť, než jsem stačil zasáhnout. Nezbylo než zachránit jednotlivá tělíčka. Ta jsem očistil a položil na přístroj, z něhož ve skleníku vyhrává od rána do večera Radio Beat. Tam zůstaly až do jara. Bylo jich pět, jako Poláčkových kluků. Zjara nebyl čas na dlouhé přemýšlení. Dokonale zaschlé stonky jsem nastrkal do květináčků, umístil pod parapet a čas od času pokropil při pravidelné zálivce rostlin od patro výš. Když jsem za ně v květnu zkusmo zatahal, držely už pevně v zemi, a tak jsem je přestěhoval rovnou do letního markroloňáku, kde zaujaly osvědčené stanoviště pod korunami portulakárií. Dostávaly opět hojnost vody shora a slunce behěm letošního tropického léta jakbysmet.Netrvalo dlouho, a okolo zakořeněných stonků se začaly objevovat po celém obvodu miniaturní tělíčka nových výhonů. Ani poupata na sebe nedala dlouho čekat. Pohled na záplavu červenohnědých květů s dlouhými cípy a jemně hrbolatým povrchem byl dokonalou vzpruhou během věčného pobíhání s konvemi v rukou. Teprve v té chvíli jsem se rozhodl konečně zapátrat na internetu, a výsledkem byla zanedlouho Huernia 'Cocklebur'. Jak jsem se dočetl, je opravdu křížencem Huernia pillansii a Huernia penzigii. Tento etiopský druh byl dříve uváděn jako poddruh Huernia macrocarpa (H. macrocarpa var. penzigii). Zatímco tvar poupat i květů, jakož i celkový vzhled, rostlina podědila po první ze jmenovaných, barva květů je takřka shodná s těmi, které už třicet let vídáme na rostlinách Huernia marcocarpa.Tuhle drobnou a nesmírně vitální rostlinku jsem si zamiloval, a budu se snažit ji nejen co nejdéle uchovat v naší sbírce, ale také namnožit pro ostatní pěstitele, protože by byla věčná škoda, kdyby jednoho dne nenávratně zmizela, jako třeba kdysi dávno Huernia levyi, kterou sehnat dnes je téměř nadlidský výkon.
Co vlastně víme o té nádherné kytičce, jejíž stonky na výšku jen zřídka přesahují čtyři centimetry, a kterou výrazné letní květy zdobí dlouhé měsíce? Že miluje slunce neustále, a že miluje vodu, když je teplo. A že dovede člověku dokonale zvednout náladu, když mu zrovna není do zpěvu.
Na úvodní trojici snímků je trs Huernia 'Cocklebur' ještě v původní pískovcové nádobce. Z třetího snímku je patrné, jaké hojnosti květů jsme byli místy svědkyNa čtvrté fotografii už kvetou z nouze namnožené a zachráněné rostlinky v makroloňáku, obklopeny mohutnějším příbuzenstvem Orbea variegata (vlevo), rostlinami rodu Tromotriche a několinásobně vyššími trsy Stapelia hirsuta v pozadí. Obrázky č.5 a 6 ukazují nádherné květy zblízka. A na závěr ještě dvakrát focení s pozadím, které bylo v letošním letním chvatu opravdu vzácnou výjimkou.